Komentář
Období šógunátu Tokugawa v Japonsku trvalo 250 let od počátku 16. století. Byla to doba nucené izolace od zbytku světa, kdy bylo povoleno jen velmi málo návštěvníků a Japonci nesměli opustit zemi. Byla to také doba přísných společenských rozdílů a železných zvyklostí. Někdy se střetávaly silné morální postoje a vznikaly tak epické příběhy, jako je například příběh 47 róninů, který dodnes vzbuzuje pozornost.
Příběh začíná v roce 1701 sporem mezi venkovským daimjó (feudálním pánem) jménem Asano Naganori a vysokým úředníkem šógunátu Kirou Kozuke-no-Suke Yoshinakou. Kira, rozzlobený, že nedostal dostatečný úplatek, Asana urazil a nazval ho venkovským sedlákem, což daimjóa vyprovokovalo k útoku nožem na svého nadřízeného. Jednalo se o vážnou záležitost, neboť k ní došlo na půdě panovníkova paláce.
Asanovi bylo nařízeno, aby se zabil formou seppuky, což je rituální forma vykuchání sebe sama. Jeho majetek měl být zabaven, jeho rodina zneuctěna a z jeho podřízených se měli stát „róninové“ – vyvrhelové, muži bez pána. Vláda navíc rozhodla, že se nikdo nesmí Kirovi pomstít za to, že tuto katastrofu rozpoutal.
Desítky Asanových mužů však přísahaly, že svého pána pomstí, jak jim ukládal jejich samurajský kodex, ale věděli, že Kira bude takový krok bedlivě očekávat. Proto se rozdělili a zdálo se, že se smířili se svým osudem; nastoupili do stálého zaměstnání, dobře si vědomi toho, že za to budou považováni za bezduché a zbabělé.
Jejich vůdce Oishi Kuranosuke, který byl Asanovým hlavním rádcem, se choval obzvlášť neurvale, jako by ho myšlenka na pomstu ani nikdy nenapadla. Odstěhoval se do Kjóta, stal se z něj opilec, stýkal se s prostitutkami a ti, kdo ho znali, se ho štítili, že je takový ubožák. Jednou upadl opilý na ulici a kolemjdoucí, znechucený jeho bezpáteřním chováním, do něj kopl a plivl. Kirovi špehové to hned nahlásili svému pánovi.
Oiši a jeho druhové však v tajnosti shromažďovali zbraně a zbroj a prozkoumávali Kirovy bezpečnostní opatření. V roli dělníků a obchodníků pronikli do Kirova opevněného domu – jeden z róninů zašel tak daleko, že se oženil s dcerou stavitele domu, aby získal přístup k plánům silně chráněného sídla.
Když uplynuly téměř dva roky a Kirova stráž polevila, róninové se znovu sešli, aby zaútočili na hrad svého nepřítele. Jedné noci na konci ledna 1703, uprostřed sněhové bouře, vtrhlo 47 samurajů do hradu zepředu i zezadu a lučištníci byli rozmístěni tak, aby zabili všechny uprchlíky. Nejbližší sousedé byli upozorněni, že to, co se děje, je oprávněná pomsta, a aby tak nezasahovali. Róninové měli rozkaz neubližovat nevinným a bojovat jen s těmi, kdo se jim postaví. Jakmile se útočníci dostali dovnitř, chodili od místnosti k místnosti, hledali Kiru a zabíjeli ty, kteří se jim snažili zastoupit cestu. Kira byl nalezen, třásl se strachy a schovával se v kůlně.
Róninové nabídli Kirovi možnost čestně spáchat sebevraždu, a dokonce mu nabídli nůž, který jejich mistr Asano použil při své vlastní smrti. Kira se však odmítl zabít. Oishi mu proto usekl hlavu nožem svého pána, načež róninové odešli položit Kirovu hlavu (a osudnou dýku) na Asanův hrob. Pak se poslušně vydali úřadům.
Jejich jednání postavilo vládu před morální oříšek. Na jedné straně porušili šógunův příkaz, že se nesmí mstít. Na druhou stranu se zachovali nanejvýš čestně a pomstili svého pána, jak se na samuraje sluší a patří. Navíc čin róninů byl široce schvalován těmi, kdo se o něm dozvěděli. Šógunovo řešení: místo popravy dostanou róninové, včetně šestnáctiletého Oishiho syna, možnost rituálně se zabít formou seppuky.
Jejich hroby na buddhistickém hřbitově v chrámu Sengaku-ji, poblíž hrobu jejich pána, se okamžitě staly místem poutníků a úcty. I dnes přicházejí návštěvníci do tohoto chrámu v Tokiu a kupují si vonné tyčinky, které zapalují na památku samurajů, kteří zemřeli, když projevovali japonské ctnosti oddanosti, odvahy a sebeobětování.
Jejich příběh je od té doby oslavován v umění, dramatu, opeře, literatuře i filmu, ale čtenáři, kteří mají alespoň trochu úcty k historické přesnosti, by se měli filmu s Keanu Reevesem z roku 2013 vyhnout.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
