Každý chce úctu, ale ne každý ji dokáže poskytnout.
„Nedostává se mi žádné úcty,“ říkával komik Rodney Dangerfield.
V dnešní době se s Dangerfieldovým sloganem ztotožňuje mnoho lidí. Stačí si na internetu vyhledat heslo „mizí úcta?“ a na obrazovce se objeví spousta článků. V jednom z nich se farář Ron Rolheiser ptá: „Kdy jsme ztratili ten hluboce zakořeněný a navždy posvěcený smysl pro to, že ať už spolu nesouhlasíme nebo se dokonce nemáme rádi, musíme si navzájem projevovat základní ohleduplnost, úctu a slušnost?“
Pak píše: „To jsme ztratili, alespoň z větší části. Od nejvyšších vládních míst až po nejhrubší platformy na sociálních sítích jsme svědky smrti vzájemné úcty, zdvořilosti a základní upřímnosti.“
Většina z nás by s tímto hodnocením pravděpodobně souhlasila. Urážky, které na veřejnosti pronášejí mnozí naši politici a komentátoři, internetová jízlivost, která tak často propuká na sociálních sítích, drobné urážky v každodenním životě – to vše jsou známky rozšířeného, ošklivého ponižování, které se stalo normou.
Když si přečteme otázku Rolheisera a jeho následné prohlášení, můžeme si všimnout, že opakuje slova „ohleduplnost“ a „úcta“, která slouží jako synonyma pro další z jeho slov „zdvořilost“. Všechny tyto pojmy spolu úzce souvisejí. Koneckonců, co jsou slušnost a ohleduplnost, když ne projevy zdvořilosti a úcty k druhému člověku?
Základní slušnost nevyžaduje, abyste si přečetli nějakou příručku etikety. Stačí praktikovat několik základních zásad, které, jak nám říká Rolheiser, byly kdysi hluboce zakořeněné a navždy posvěcené v celé historii lidstva. Zde jsou jen tři z nich.
Pozorně naslouchejte
Snažte se soustředit na to, co druhá osoba říká, místo abyste vymýšleli odpověď nebo vyvrácení. Ať už mluvíte s přítelem tváří v tvář, nebo řešíte komentáře cizího člověka na internetu, před reakcí se zamyslete. Než začnete vyslovovat domněnky, ptejte se.
A vyhněte se dominantnímu postavení v konverzaci. Nedávno seděli v kavárně vedle mě mladý muž a žena, kterým bylo asi kolem dvaceti let. Zatímco jsem psal na klávesnici, oni si povídali. Nebo spíš ten mladý muž mluvil. Nevím, jestli to byla jeho společnice nebo kamarádka, ale on neustále mluvil o sobě, zatímco ona občas prohodila: „No jo,“ nebo: „To se mi taky jednou stalo.“
Když už nic jiného, úcta k ní měla vyžadovat, aby si oddechl a dal jí slovo.
Reagujte na nezdvořilost se slušností
Mark Twain napsal na pohlednici zaslanou spolku mladých lidí při presbyteriánském kostele: „Vždycky jednejte správně. To některé lidi potěší a ostatní ohromí.“
Tento axiom platí i tehdy, když k hrubému a neurvalému chování druhých přistupujeme slušně. Když nás nějaký hulvát na sociálních sítích švihne kladivem v reakci na to, co jsme napsali, opravdu ostatní ohromíme, když odpovíme nějakým komentářem typu: „Vidím, že jsi naštvaný,“ nebo: „Možná jsem se nevyjádřil jasně“. Náš útočník se scvrkne a my vypadáme velkoryse, a to z jednoduchého důvodu: Na jed jsme odpověděli s grácií.
Chovejme se k ostatním tak, jak si přejeme, aby se chovali k nám
Ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by si liboval v nadávkách, útocích ad hominem nebo dokonce v obyčejných nevychovaných poznámkách. Každý chce, aby se s ním jednalo slušně.
Ať už jednáme s nadřízeným nebo zaměstnancem, manželem či manželkou, přítelem nebo cizím člověkem, úcta, kterou jim prokazujeme, je minimálně uznáním jejich lidskosti. V armádě se odedávna dodržuje pravidlo: „Zdravíme hodnost, ne člověka.“ V armádě je to tak. Když vzdáváme úctu lidem kolem nás, kterou obvykle prokazujeme formou zdvořilosti, děláme totéž.
„Žádný důvod, společenský ani posvátný,“ píše Rolheiser, „nedává nikomu výjimku z pravidel elementární lidské zdvořilosti.“
Někteří mohou nesouhlasit a namítat, že někteří lidé nejsou těchto pravidel hodni. Možná. Ale soudce amerického Nejvyššího soudu Clarence Thomas řekl: „Dobré chování vám otevře dveře, které vám neotevře ani nejlepší vzdělání.“
A tyto dobré způsoby neznamenají nic jiného než projevování úcty k ostatním. Když to uděláme, prokážeme tím úctu sami sobě.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
