Jaro symbolizuje naději ze všech čtyř ročních období nejlépe.
Pro zemědělce je to čas, kdy se země uvolní a půda, osivo, voda a sluneční svit vytvoří zelené výhonky, které představují naději na bohatou úrodu. Pro křesťany jaro znamená Velikonoce a naději na vzkříšení. Pro snoubence je to tradiční období výměny prstýnků a slibů v naději na společnou budoucnost. Pro děti jaro přináší nejen blátivé louže k cákání a konec těžkých kabátů, ale je také předzvěstí léta a očekávání dlouhých, volných dnů bez školních učebnic a zvonění.
A právě během tohoto jara roku 2024 se stalo něco, co mi dalo lekci o předávání naděje ostatním.
Žádost přítele
V polovině března se mi kamarádka, která tráví každý den dlouhé hodiny prací spisovatelky a redaktorky, v e-mailu zmínila, že prožívá větší stres než obvykle, což byl pravděpodobně slabý výrok. Ztratila „spisovatelské kouzlo“, říkala, a ptala se, jestli nemám nějaké tipy. Připadal jsem si jako učeň, který radí mistru tesaři, a poslal jsem jí pár nápadů. Poradil jsem jí, aby si vybrala téma pro psaní, které je vzdálené jejím osobním problémům, něco, k čemu můžeš přistoupit, aniž by ti to narušilo emoce. Uvědom si, že stres a únava si vybírají svou daň. Stanov si termín a ten dodržuj. Nezapomeň, řekl jsem jí, že máš kolem sebe rodinu, řadu přátel a kolegů, kteří si tě váží pro tvůj talent, charakter a dobrou povahu.
Druhý den ráno mi kamarádka odpověděla, poděkovala mi a sdělila mi, že ji můj e-mail povzbudil a dodal jí naději. Zmínila se také, že ji „velmi povzbudili“ další přátelé a členové rodiny, kteří se kolem ní shromáždili a nabídli jí podobné povzbuzení.
Ale tím příběh končí. A zde je začátek.
Vytváření vlastní naděje
Posledních pět let mě tato žena a další dva redaktoři, které obdivuji a které považuji za své přátele, žádají, aby články, které předkládám k uveřejnění, bez ohledu na to, jak bezútěšné je jejich téma, poskytovaly čtenářům nějakou, byť jen tenkou, záchrannou šňůru naděje. V našich vzájemných e-mailech jsem příteli tuto podmínku připomněl: „Od samého začátku jsi mě povzbuzoval, abych psal články plné naděje, a ne ty, které se rodí ze zoufalství nebo hněvu. Ten poslední článek, který jsem pro tebe napsal, ten krátký o setkávání s přáteli a rodinných piknicích a jídlech, je jen jedním z příkladů. Všichni si uvědomujeme možnosti temnoty, která může přijít – článků o tom je na internetu spousta – ale ty a ostatní jste mi pomohli ukázat, že naděje je zbraň.“
A tak jsem během nepokojů v létě 2020, bouřlivých voleb na podzim, katastrofální politiky během pandemie covidu-19 a inflačních a kulturních zmatků od té doby dostal za úkol přinést čtenářům trochu slunce. V důsledku toho jsem až na výjimky napsal několik set článků o všem možném, od ženy pečující o umírajícího manžela přes naše problémové školství až po ošklivé a nebezpečné rozdělení naší země, a vždy bylo samozřejmostí těchto úkolů najít něco dobrého, nějaký kousek světla, který by čtenáře spíše inspiroval než deprimoval.
Výsledek? V mém případě se naděje stala zvykem.
Předávání dál
Naděje je nakažlivá – to je jedna z důležitých lekcí, které jsem se letos na jaře znovu naučil. Může se přenášet z jednoho člověka na druhého, někdy stačí pouhé slovo nebo gesto. Může se dokonce chovat jako střídavý elektrický proud, který se šíří tam a zpátky, jako se to stalo mezi mnou a mou kamarádkou, a nabíjí nás, když to potřebujeme.
Vynikající vedoucí pracovníci znají hodnotu této ctnosti. Například prezident Ronald Reagan pochopil, že naděje a zdraví naší země jdou ruku v ruce, a svou neustálou dobrou vůlí a mírným optimismem ukončil americkou malátnost. „Velký komunikátor“, jak byl Reagan někdy nazýván, byl odborníkem na to, jak využít pódium nebo tiskovou konferenci k tomu, aby nadchl publikum.
Šťastnější z nás znají muže a ženy – trenéra na střední škole, učitele, vedoucího – kteří mají stejnou schopnost vzbudit v lidech kolem sebe naději a důvěru. Bez těchto povzbuzujících lidí tým prohrává, student selhává a výkonnost pracovního týmu zůstává průměrná.
Tato naděje mimochodem není totéž co slepý optimismus. Jak si uvědomují prezidenti, trenéři a všichni ostatní lídři, naděje vychází ze srdce a nitra. Čelí potížím a problémům s očima otevřenýma dokořán, uvědomuje si boje a nepřízeň osudu, ale dává nám sílu a schopnost pokračovat v dobrém boji v naději na vítězství.
Předávání této odolnosti a naděje našim mladým lidem je obzvláště důležité, protože to jsou nezbytné nástroje pro jejich duševní a duchovní pohodu. Mladí lidé se o těchto ctnostech mohou něco dozvědět z příběhů z literatury a historie, ale v první řadě si tyto hodnoty osvojí od rodičů, prarodičů a dalších příbuzných a mentorů. Tito dospělí si musí být dobře vědomi toho, jak sami reagují na nepřízeň osudu a co říkají a dělají, když čelí neštěstí a katastrofám.
Negativita plodí cynismus a neúspěch. Naděje je matkou úspěchu.
Naděje jako zbraň
Jakmile si začnete zoufat nad současným stavem našeho národa, už jste prohráli bitvu i válku. To už rovnou můžete vyvěsit bílou vlajku, rozvalit se v křesle na verandě a marnit čas remcáním nad koncem demokracie. Totéž platí o osobních záležitostech. Jakmile se vzdáte, vaše srdce sice ještě pumpuje krev do těla, ale jinak jste se přidali k armádě zombií, mrtvých pro život stejně jako jeden z nešťastných narkomanů žijících v těchto dnech na ulici.
Ale naděje – když se poledne zdá černější než smůla, když jsme na konci sil, když se nám zdá, že jít kupředu je jako brodit se bažinou – je ctnost všech ctností, která nás drží při životě. Je to meč a štít, který zahání draka zoufalství.
A přitom je to ta nejpodivnější zbraň na světě. Když rozdáváme naději, roste v nás hojněji a silněji. Když zjistíme, že její síla slábne, může naději znovu zažehnout slovo od přítele nebo dokonce cizího člověka. Ve skutečnosti, když vůbec myslíme na naději, si ji pravděpodobně nepředstavujeme jako čepel z ochranné oceli, ale spíše jako v básni Emily Dickinsonové, která naději líčí jako malého ptáčka, jehož píseň „zahřála tolik lidí“.
Jaro přináší na zahradu květy a květiny. Naděje v jakémkoliv ročním období působí na duši stejně.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
