Walker Larson

28. 5. 2024

Umění, které vzniká v dnešní době, nezobrazuje celý obraz skutečnosti: její hloubku, šířku ani zenit.

V dubnu 1917 přihlásil francouzský experimentální sochař Marcel Duchamp na uměleckou výstavu porcelánový pisoár s podpisem „R. Mutt, 1917“ a nazval ho uměním. Bylo to vyhlášení války tradičním představám o sochařství, formě a kráse. Duchamp prostě chtěl, aby byl tento pisoár uměleckým dílem, i když jím zjevně nebyl, a prohlásil, že i obyčejné předměty mohou být uměním, pokud jsou „aktem umělcovy volby povýšeny na důstojnost uměleckého díla“. Tvrdil, že umění je zcela subjektivní.

Byl to tentýž muž, který znehodnotil výtisk Mony Lisy tím, že na záhadnou tvář portrétu přikreslil knír a vousy a opatřil ho pikantní slovní hříčkou.

Tohle však není žádné umění. Je to výsměch uměleckému výkonu.

„Mona Lisa“ je jedním z nejslavnějších obrazů západní kultury. Pro dadaisty představoval status quo. (Veřejné vlastnictví)

Anti-Art

Duchamp patřil k antiracionálnímu, antiuměleckému a antipravdivému kulturnímu hnutí v New Yorku. Jeho čin s pisoárem podnítil vznik newyorské pobočky umělecké školy zvané „dada“, předchůdce surrealismu. Cílem dada a příbuzných avantgardních uměleckých směrů bylo nově definovat samotnou podstatu umění, protože dadaisté považovali tradiční představy o racionalitě, kráse, proporcích a smyslu za buržoazní konstrukty. Svou radikální krajně levicovou politiku a protiburžoazní nálady vyjadřovali ošklivými díly, nesmysly, chaosem, absurditou a iracionalitou.

Slovy francouzského marxistického filozofa Michaela Löwyho: „Neuctivost, výsměch, černý humor a absurdita byly zbraněmi, jimiž tito mladí umělci vyjadřovali svůj hněv a vrcholné pohrdání hodnotami zavedeného řádu. Bylo třeba zbavit se všech buržoazních konvencí, tradic a očekávání.“ V prohlášení berlínské Ústřední rady Dada za světovou revoluci z roku 1919 se hnutí otevřeně přihlásilo k radikálnímu komunismu. Vědomě politické umělecké hnutí spojovalo krásu a klasické umění s „utlačovatelskými“ systémy kapitalismu.

Dadaistický iracionalismus se vynořuje, alespoň částečně, jako bledý přízrak z prachu a zkázy první světové války. Zdálo se, že válka definitivně zničila sny a sliby o nové éře míru a blaženosti založené na vládě rozumu, jak ji slibovali racionalističtí filozofové 18. století a pokrokový duch počátku 20. století. Dadaisté se dívali na absurditu a chaos války, na její tragédii ve velkém měřítku, a reagovali na ni protestem proti válečnému krveprolití a nelogičnosti a zároveň kapitulací před nimi.

Kurátorka Leah Dickermanová v katalogu Národní galerie píše: „Pro mnohé intelektuály znamenala první světová válka zhroucení důvěry v rétoriku – ne-li v principy – kultury racionality, která v Evropě převládala od dob osvícenství.“

Dadaisté nebyli jedinými vyhrocenými umělci, kteří vyjadřovali rozčarování z války. Pablo Picasso, zděšený zprávami o utrpení a zpustošení způsobeném německým bombardováním Guernicy během španělské občanské války v dubnu 1937, namaloval velký, odpudivý, groteskní obraz hrůzných následků bombardování. Je plný pokroucených tvarů, zmatených linií, nesouměrných a rozčtvrcených těl a hrubých lidských tváří, které tiše křičí v agónii. Je to změť bolesti zobrazená v ostré, monochromatické bezbarvosti. Mnozí považují Guernicu za protiválečné mistrovské dílo.

Ošklivost Guernicy odráží ošklivost války. A někteří kritici umění ji používají jako vysvětlení a ospravedlnění odpudivého moderního umění, kterým jsme obklopeni. Je pravda – jak dokazují dadaisté a Picasso – že umění má tendenci nastavovat společnosti zrcadlo. Umění nemůže zůstat bez vlivu filozofie, politiky, historie a náboženství. Pokud je naše umění ošklivé, je to příznak hluboce zakořeněné kulturní nemoci.

Klasické umění zobrazuje rozsáhlé historické události s důrazem na lidskost a důstojnost všech zúčastněných. „Bitva u Issu aneb Vítězství Alexandra Velikého“, 1529, autor Albrecht Altdorfer. Alte Pinakothek, Mnichov.  (Veřejné vlastnictví)

Politická hnutí a protiválečný hněv mohou být dvěma příčinami škaredosti většiny moderního umění. Pod žhavým povrchem radikální politiky však umělecká hnutí jako dadaismus skrývají temnější hlubiny: jsou vizuálním vyjádřením postmoderní filozofie nicoty, nebytí, nesmyslnosti života. Rozbitost lidských postav Pabla Picassa vyjadřuje roztříštěnost smyslu a řádu, kterou moderní člověk zažil po odmítnutí tradičních představ o pravdě.

Klasické umění je naopak uspořádané, světlé, srozumitelné, krásné a harmonické, protože tak kdysi lidstvo vnímalo svět. Naproti tomu moderní umění vzniká v duchu skepse vůči světu a deziluze. Básník Matthew Arnold tuto myšlenku vyjádřil v básni, která předznamenává počátek moderny:

svět, co zdá se
před námi ležet ve své snové kráse,
tak nádherný a divý, nový, zřejmě
si blahem, láskou, světlem nevystačí,
není v něm jisto, mír či spása bolu,
na pláň jde soumrak a my jsme tu spolu,
nás zmatek rvaček, útěk, s sebou vláčí,
kde tupá vojska k nočním střetům kráčí.

Stejně jako ve 20. století postupně odumíraly a mizely harmonie, řád a smysl z výtvarného umění a ustupovaly abstraktním, neidentifikovatelným tvarům a barevným explozím, tak se postupně rozpadala i poezie a měnila se v roztříštěný a nesmyslný blábol. Jeden dadaista, Hugo Ball, napsal báseň složenou výhradně z nesmyslných, zmatených zvuků. Je to logické vyústění pesimismu, který vyjádřil Matthew Arnold, pesimismu světa, který ztratil důvěru v objektivní smysl.

Moderní umění odráží kulturu, která zavrhla objektivní pojetí krásy a smyslu, a v tomto smyslu je pravdivé.  Můžeme říci, že je přinejmenším autentické, nebo snad dokonce opodstatněné. Umělec by měl vypovídat pravdu o své době. Moderní umění odráží kulturu, která zavrhla objektivní pojetí krásy a smyslu, a v tomto smyslu je pravdivé.  Můžeme říci, že je přinejmenším autentické, nebo snad dokonce opodstatněné. Umělec by měl vypovídat pravdu o své době. Je to však jediný účel umění?

Hlubší smysl umění

Je jedinou náplní práce umělce vyjadřovat pravdu okamžiku? Představuje umění pouze společenský komentář a odraz převládajících postojů, filozofií a historických událostí? Západní tradice by naznačovala opak. Myslitelé sahající až k Aristotelovi věřili, že umění může a má vyjadřovat něco nadčasového a transcendentního, co není vázáno na konkrétní dobu nebo kulturu.

Renesanční umělci vzhlíželi ke starým Řekům a jejich víře v objektivní realitu, pravdu a účel. „Škola v Athénách“ (School of Athens), asi 1509-1511, Raffael Santi. Apoštolský palác, Vatikán, Itálie. (Veřejné vlastnictví)

Ve čtvrté části Poetiky Aristoteles učí, že umění je imitací skutečnosti, která nám pomáhá hlouběji pochopit realitu. Univerzální, neměnné pravdy vidíme prostřednictvím ztvárnění něčeho konkrétního. Filozof Josef Pieper v knize „Štěstí a kontemplace“ dává najevo toto odvěké chápání umění:

„Každý může rozjímat o lidských činech a událostech, a tak nahlédnout do nezměrných hlubin osudu a dějin; každý se může nechat pohltit kontemplací růže nebo lidské tváře, a tak se dotknout tajemství stvoření; každý Jodie se tedy podílí na hledání, které od počátku burcovalo mysl velkých filosofů. A ještě jinou formu takové činnosti vidíme v tvorbě umělce, který ani tak neusiluje o to, aby předkládal kopie skutečnosti, jako spíše o to, aby v řeči, zvuku, barvě a kameni zviditelnil a zhmotnil archetypální podstaty všech věcí, jak je měl tu čest vnímat.“

Někdo by mohl namítnout, že Guernica zobrazuje univerzální skutečnost: ošklivost války. To je do jisté míry pravda. Je však válka nejhlubším, nejneproměnlivějším aspektem reality?

Na tomto zobrazení Napoleona se snoubí symetrie, krása a idealismus. Obraz „Napoleon při přechodu přes Alpy“ z roku 1801 namaloval na objednávku španělského krále Jacques Louis David. Muzeum zámku Malmaison, Rueil-Malmaison, Francie. (Veřejné vlastnictví)
Přestože bitvy stojí životy, umění, které je zobrazuje, nemusí být odpudivé nebo křiklavé. „Bitva u ostrova Chios“, 1848, Ivan Aivazovskij. Národní galerie umění Aivazovského, Feodosia, Krym. (Veřejné vlastnictví)

Připomeňme si, že na světě se vždy válčilo (i když ne tak nelidsky postindustriálně, jak to namaloval Picasso), a přesto klasická umělecká zobrazení války nebyla tak nehezká jako Picassova „Guernica“. Možná je to proto, že v minulosti umělci dokázali vidět určitý smysl a účel i ve velkých katastrofách a utrpeních, jako byla například válka. Obraz Aenea prchajícího z hořícího města Tróje, ztrácejícího ženu, přicházejícího ve válce o všechno, je v „Aeneidě“ tragický, ale není to absurdita nebo pouhý chaos. Básník Vergilius viděl za temnými a ošklivými vnějšky této scény hlubší, stabilní pravdu.

Dennis Quinn v knize „Iris Exiled“ o Vergiliově perspektivě říká: „Není to však tragický pohled; není tu žádná představa zlého osudu, ale naopak představa příznivého osudu. … Může se stát, že ty nejhorší věci – ztráta nejlepších věcí, ztráta všeho – jsou pro dobro věci. Kdyby Trója nepadla, nebylo by Říma.“ Pohled na svět, který dokáže najít smysl i v utrpení, se odrazí v umění komponovaném s harmonií, proporcemi, řádem, symetrií – tedy krásou – bez ohledu na téma.

Který obraz světa je pravdivější? „Guernica“ nebo „Aeneida“? Odpovědět na tuto otázku není snadné. Možná jsou v obou dílech prvky pravdy. Ale jejich konečný postoj ke skutečnosti se zdá být téměř protikladný. Je svět nakonec „temný hvozd / zmítaný zmatenými poplachy boje“, nebo jsou „všechny věci v jediném svazku svázány Láskou/ jejíž vesmír je rozptýlenými listy“, jak tvrdí středověký básník Dante? Podle Arnolda žijeme v jakési temné noční můře, v níž jsou jen občasná a napůl iluzorní světla, jako padající hvězdy. Dantův názor by tvrdil, že nebesa a země jsou plné světla a stíny, které vidíme, jsou jen přirozeným důsledkem vynikající světelnosti bytí.

Vergilius a múzy, římská mozaika ze Sousse, Tunisko, 3. století našeho letopočtu byla objevena v tuniském Sousse. Muzeum Bardo v Tunisu, Tunisko. (Veřejné vlastnictví)

Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.

Související témata

Související články

Přečtěte si také

Vědci chtějí zdokonalit AI pomocí uměle vypěstovaných lidských mozkových buněk
Vědci chtějí zdokonalit AI pomocí uměle vypěstovaných lidských mozkových buněk

Dochází k propojování lidského s umělým. Švýcarský startup vyvinul procesor z uměle vypěstovaných lidských mozkových buněk. Australští vědci pomocí takových buněk zdokonalují AI.

Stále více lidí se odvrací od zpravodajství, mladší generace mění stereotyp, ukazuje průzkum
Stále více lidí se odvrací od zpravodajství, mladší generace mění stereotyp, ukazuje průzkum

Stále více lidí se aktivně vyhýbá zpravodajství, protože ho považují za depresivní či nudné. K fenoménu v posledních letech mohly přispět pandemie covidu-19, ruská invaze na Ukrajinu nebo válka v Pásmu Gazy.

Ceny v zemědělství dál klesají. Data z České republiky vévodí evropským statistikám
Ceny v zemědělství dál klesají. Data z České republiky vévodí evropským statistikám

Podle údajů Eurostatu klesají ceny potravin v České republice nejrychlejším tempem ze všech zemí Evropské unie.

Unijní lídři budou řešit nejvyšší posty v EU, nejspíš podpoří von der Leyenovou
Unijní lídři budou řešit nejvyšší posty v EU, nejspíš podpoří von der Leyenovou

Vzhledem k vítězství Evropské lidové strany (EPP) by měla funkci předsedkyně Evropské komise obhájit Ursula von der Leyenová.

Většina zemí na summitu ve Švýcarsku označila celistvost Ukrajiny za základ míru
Většina zemí na summitu ve Švýcarsku označila celistvost Ukrajiny za základ míru

Osmdesát zemí světa dnes společně vyzvalo, aby "územní celistvost" Ukrajiny byla základem jakékoli dohody o ukončení ruské agrese.