Komentář
Bezpečnostní a obranní představitelé z Asie a dalších částí světa se ve dnech 31. května až 2. června sešli v Singapuru na dialogu Šang-ž‘-La. Toto každoroční fórum, na němž si úředníci vyměňují názory a diskutují o naléhavých bezpečnostních otázkách, nabízí také některé z nezkreslených názorů na čínský pohled na svět.
Jak tedy Čína nahlíží na stav bezpečnosti ve světě a co z toho pro svět vyplývá?
Zatímco na většině diplomatických fór panují uhlazené zdvořilosti, které mají za cíl uhladit neshody, fórum Šang-ž‘-La je známé spíše otevřenou a upřímnou diskusí. Čínské jednání sahá ještě dál. Ačkoli se Peking může oficiálně ohrazovat proti termínu „vlčí bojovník“, mezinárodní představitelé Číny nadále vydávají ostrá varování a spoléhají na plamennou rétoriku, kterou vyjadřují své názory. I když se nám rétorika Pekingu nemusí líbit, nenechává nás na pochybách o postoji čínského režimu.
Hlavní představitelé Číny vydali přísná varování zemím, jako jsou Tchaj-wan a Filipíny, a výhrůžně a bombasticky jim sdělili, že pokud nepřijmou postoj Pekingu, čeká je zkáza. Pekingští propagandisté se snažili zahrnout do svého vyjádření formulace, které by západní posluchači uznali, když trvali na tom, že je mezinárodním právem uznáno, že Jihočínské moře a Tchaj-wan jsou svrchovanou doménou Číny, a to i přesto, že v této věci prohrála soudní spor s Manilou a v žádném okamžiku nedošlo k mezinárodní deklaraci o statusu Tchaj-wanu. Akolyté Komunistické strany Číny (KS Číny) nadále vyhrožovali všem zemím v regionu i vzdáleným zemím, jako jsou Spojené státy a Evropa, ohledně chování, které by snad nepodpořilo postoj Pekingu. Výhrůžky „zničením“ se zdály být všem jasné.
Na jedné straně taková rétorika není ze strany Číny překvapivá. Ať už v brífincích ministerstva zahraničních věcí nebo v tiskových prohlášeních o událostech a vojenských cvičeních, používá Peking pravidelně bombardující rétoriku, která vyhrožuje a varuje přímo zapojené státy, jako jsou Tchaj-wan nebo Filipíny, a spřízněné země, jako například Spojené státy.
To, že je tato rétorika známá, neznamená, že bychom měli být imunní vůči hrozbám, které Peking pronáší, a vůči reálnému riziku, že jednoho dne na základě této rétoriky začne jednat. Čínský režim se aktivně zapojuje do konfliktů nízké úrovně s filipínskými plavidly, například je taranuje a zasahuje vodními děly ve filipínské výlučné ekonomické zóně. Čína provádí stále rozsáhlejší vojenská cvičení v okolí Tchaj-wanu. Hranice mezi konfliktem na nízké úrovni a skutečným konfliktem s ostrou palbou iniciovaným Pekingem není velká.
Nejdůležitější je však to, jak KS Číny přistupuje k zahraniční politice a k projekci své moci do světa. Peking dal jasně najevo svůj pohled na vztahy s ostatními státy, ať už jde o Tchaj-wan, Filipíny nebo Spojené státy, a to jak přímo, tak prostřednictvím chápání svého světonázoru.
Ačkoli se čínské slovo „střed“ pravidelně překládá jako Říše středu, což je technicky správné, jeho význam není takový, jak si ho představuje západní člověk – například prostřední místo v řadě. Znamená spíše něco, co je blíže středu nebo uprostřed, kolem čehož ostatní rotují, podobně jako je tomu u Slunce.
Další podstatný pohled současné Číny na to, jak se vidí ve vztahu k ostatním státům, pochází z prohlášení ministra zahraničních věcí z roku 2010, který prohlásil: „Čína je velká země a ostatní země jsou malé země, a to je prostě fakt.“
Tyto myšlenky neprezentují Čínu, která považuje ostatní státy za rovnocenné a schopné vlastní politiky a názorů, kolem nichž se státy pochopitelně budou rozcházet, ale spíše subjekty, které chce kontrolovat a ovládat a které se podřizují vůli Pekingu bez ohledu na dohody nebo zákony.
Peking rozzuřilo, že Tchaj-wan dokonce pochybuje o tom, zda se vzdát demokracie a svobody a stát se vazalem Pekingu. Peking nezajímá rozhodnutí mezinárodního tribunálu, jehož je signatářem, že Jihočínské moře není výsostným územím Číny, ani to, že Filipíny zůstávají suverénní ve svých pobřežních oblastech. Komunistická Čína se považuje za svrchované centrum a všechny ostatní země, ať už jsou jakkoliv malé, musí před požadavky Pekingu sklonit hlavu, jinak riskují, že si na sebe vyvolají jeho hněv.
Trvalou obavou je, že jednotlivci a instituce jsou slepí k rizikům, jimž neustále čelí, až do chvíle, kdy se tato rizika stanou skutečnými. Po léta nám KS Číny říkala, jak se dívá na svět a jak by se ostatní měli chovat. Je třeba se připravit, jako kdyby tyto rétorické hrozby vyjadřovaly, jak bude čínský režim v budoucnu jednat, a zároveň doufat, že tomu tak nebude.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
