Komentář
Pro účely dnešního článku si musíme vystačit se slovem „vidlák“, ačkoliv úplně nesedí. Americký originál, „hillbilly“, totiž znamená něco malinko jiného než „vidlák“ (redneck). Hillbilly je obyvatel venkovské krajiny (a to konkrétně v Appalačském pohoří), ale ve 20. století spojovaný spíš s prací v těžkém průmyslu než na poli, kde dřeli jeho předci. A oblast, ve které „hillbillies“ žijí, byla v posledních čtyřiceti letech postižena podobným systémovým útlumem těžkého průmyslu jako naše Ostravsko, Kladensko nebo Mostecko.
Svět apalačských „vidláků“ nyní navštívíme, protože odsud pochází J. D. Vance, současný republikánský kandidát na viceprezidenta. Jeho kniha Hillbilly Elegy (česky vyšlo pod názvem Americká elegie, pozn. red.) se roku 2016 stala na americkém trhu bestsellerem. To ještě Vance neměl v plánu vstupovat do politiky, takže v ní asi byl místy upřímnější, než by byl dnes.
Hillbilly Elegy se vesměs odehrává ve městě Middletown v Ohiu, kde Vance vyrostl, ale často přeskakuje do sousedního Kentucky, odkud jeho rodina do Ohia přišla a kam se v dětství Vance občas vracel navštívit příbuzné.
„Hillbillies“ žijí svým vlastním způsobem, ke kterému patří rvačky, alkohol, sociální dávky, zástupy náhradních otců a strýčků (každý sourozenec s jiným příjmením), těhotenství ve třinácti a shnilé zuby ve dvaceti. Na rozdíl od brněnského Cejlu nebo Ostravy-Přívozu jde vesměs o etnické Skoty a Iry bledých tváří a na rozdíl od většiny Evropy je součástí celého mixu i značné množství střelných zbraní. Ty leckdy poslouží jako účinná brzda konfliktu – i velmi bujný vnouček se rázem zklidní, když mu jeho vlastní babička namíří do ksichtu koltem – ale násilí tu kvete i tak, leckdy až v absurdní podobě.
Hned zkraje knihy popisuje Vance svého prastrýce, majitele obchodu, který po urážce (sonuvabitch!) zmlátil jakéhosi řidiče náklaďáku do bezvědomí a když už jeho oběť ležela na zemi, pořezal ji ještě elektrickou pilou, takže div nevykrvácela. Čest je důležitá věc… Jelikož napadený neřekl policii ani slovo (mlčení před úřady patří k místnímu kodexu hodnot a navíc věděl, že provokoval), věc se dále nevyšetřovala. Hillbilly justice, obvykle rychlá, je jen málokdy milosrdná.
Dokud v regionu fungovaly velké továrny – ocelárny, doly – nějak fungovala i „vidlácká“ společnost jako celek, byť notně prosáklá levným alkoholem, do nějž se zkapalňovala řada pravidelných dělnických příjmů. Když zanikly, změnila se krajina v krajinu zoufalství. Pracovní místa zmizela, optimismus do budoucnosti také, ceny nemovitostí poklesly tak, že přestěhování do nějaké živější části USA se stalo neúměrně drahým. Přibyly drogy, přibylo úmrtí na předávkování, narostla už i tak vysoká trestná činnost. Konflikt mezi lidmi, kteří se stále snaží živit vlastními silami, a těmi, kdo se rozhodli přežít zbytek života na dávkách, se přiostřil. (Oproti naivním představám salónních socialistů z hlavních měst totiž pracující chudí lidé většinou nenávidí „programové flákače“, které musejí živit, a kteří bokem ještě rádi občas něco ukradnou svým vlastním sousedům, kdykoliv se naskytne příležitost; to platí jak v Ohiu, tak v Moravskoslezském kraji.)
Jednou z mála cest, která vedla z tohoto bludného kola, byla služba v ozbrojených silách a to přesně Vance ve svých devatenácti letech udělal – vstoupil do US Marine Corps. Vojsko dokázalo mladému „vidlákovi“ leccos dát: disciplínu, pocit náležení k většímu celku, dobré rady starších vojáků a také pocit, že život není jen hříčka náhod a neosobních faktorů, ale že na vlastních rozhodnutích záleží. Dokázalo by mu také potenciálně vzít úplně všechno, ale šest měsíců nasazení v Iráku (2005) přežil Vance bez úhony.
Veteráni mají v USA nárok na zlevněné vysokoškolské studium a to zavedlo mladého Vance do jiného světa, ve kterém se mladí lidé místo shnilé autobusové zastávky scházejí v menze Yale, kde se používá devět druhů příborů a případné spory se vyřizují u soudu, bez použití pěstí a elektrických pil. Do světa, kde při přesunu mezi přednáškou a obědem potkáte Tonyho Blaira, protože tam přijel navštívit svého syna.
Byl tam anomálií, protože přes veškerou povrchní „diverzitu“ – černoch, muslim, Číňan, žid – pocházelo přes 90 % jeho spolužáků z vysokých příjmových vrstev a málokterý z nich byl ochoten po sobě uklidit špinavý talíř, respektive jej ani nenapadlo, že by bylo potřeba něco takového udělat. Byli totiž celý život zvyklí, že to někdo dělá za ně.
Současný J. D. Vance je také bohatý člověk, ale sociálním původem do americké elity nezapadá a asi už nikdy nezapadne. Ačkoliv Trump sám sebe prezentuje jako antisystémového politika – a není to jen sebeprezentace, nepochybně v té elitní společnosti za posledních osm let spálil hodně mostů – patří coby Newyorčan a mnohaletý obchodník do řad americké smetánky daleko organičtěji než Vance, jehož dětství začíná vzpomínkou na to, jak jej jeden z těch horších strýčků honí s nožem a vykřikuje, že až ho chytí, uřízne mu ucho.
Osobně bych čekal, že stane-li se Vance skutečně viceprezidentem – a to není nijak jisté, volby jsou až za sto dní – bude se zajímat spíš o vnitřní politiku a povede ji tak, aby ty stávající elity oslabil nebo aspoň naředil přílivem lidí odjinud, outsiderů jako je on.
Pokud by ale náhodou přece jen dostal na starosti politiku zahraniční, stálo by za úvahu pečlivě vybírat, kdo s ním bude z naší (či polské, slovenské, ukrajinské…) strany komunikovat. Úplně nejlepší by bylo vybrat člověka podobného původu a zkušeností: rodáka z Karviné, Gliwic nebo Doněcka, který sloužil v armádě a přitom má nějakou intelektuální kapacitu. Rozuměli by si lépe a osobní porozumění se v diplomacii vždycky hodí, i když nedokáže zařídit zázraky.
A naopak; tzv. dítě z dobré rodiny, které vyrostlo v 7+1 na Královských Vinohradech, by asi bylo sáhnutím vedle.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
