Komentář
Ve většině historie civilizace měli obyčejní lidé jen velmi málo informací o režimech, pod kterými žili, a to převážně na základě drbů a dohadů. Intriky elit v politice a průmyslu se odehrávaly v temnotě. Tento stav byl důsledkem dvou hlavních sil, které až do nedávné doby dominovaly všemu: technologických omezení a de facto cenzury.
Často se zamýšlím nad světem, do kterého jsem se narodil. Bylo to krátce po atentátu na Johna F. Kennedyho. Už tehdy známý Zapruderův film, který dnes všichni používají jako klíč k pochopení událostí, vyšel až 12 let po vraždě. Po celou tu dobu byl uchováván v tajnosti.
Měli jsme malý černobílý televizor. Když moji rodiče o několik let později našetřili dost peněz, pořídili jsme si barevnou televizi. Bylo to tak vzrušující, že nám otec dovolil vynechat nedělní večerní bohoslužby, alespoň pro tentokrát, abychom mohli sledovat Kouzelný svět Disneyho a zažít zázraky, které se odehrávaly přímo před našima očima.
Po většinu mého dětství jsme měli k dispozici pouze tři televizní kanály. Každý z nich nabízel 30 minut zpráv večer, přičemž čas byl rozdělen podle témat: mezinárodní, domácí, obchodní, sportovní, místní a počasí. Informace na každém kanále byly téměř identické. Občas byla k dispozici i veřejnoprávní televize, ale ta byla natolik nudná, že se to nedá popsat.
Byl nějaký divoký zájem o získávání více informací? Nepamatuji si to. Věděli jsme to, co jsme vědět mohli, a nic víc. Nemohli jsme vědět, co jsme nevěděli. Důvěra byla vysoká. Předpokládalo se, že vláda nelže a média také ne, protože vždy fungovala jako kontrola moci.
Matně si vzpomínám na obrovský zlom během skandálu Watergate, kdy televizní stanice přerušily běžné vysílání, aby odvysílaly slyšení, v nichž byl Richard Nixon veřejně ostouzen a potrestán, včetně rezignace. V té době lidé tento moment považovali za důkaz, že systém funguje, aniž by tušili, že ve skutečnosti šlo o palácový převrat, který se odehrával v reálném čase.
Můj otec měl vždy pochybnosti o tom, zda se události vyvíjejí tak, jak se zdá. O tomto tématu často hovořil u večeře, přičemž měl mírně zaujatý postoj vůči Nixonovi. Musel jsem to nějak vstřebat. Ve škole jsme dostávali noviny nazvané Weekly Reader. Měl jsem pro-Nixonovskou zaujatost, což mě vedlo k pochybnostem o pravdivosti těchto novin. Učitelka se ve čtvrté třídě ptala, kdo podporuje a kdo nepodporuje Nixona. Byl jsem jediný žák, který stál na jeho straně.
Nakonec se televizní vysílání rozšířilo o více kanálů, včetně těch, které se specializovaly na zprávy. V roce 1988, kdy Ronald Reagan končil svůj druhý mandát a Sovětský svaz se blížil k rozpadu, bylo běžné označovat nové období jako Éru informací. Už nebudeme žít v temnotě. Budeme vědět. Svět by měl věděl. Už by se nemuselo lhát, skrývat ani se utápět v nevědomosti. Věk informací osvobodí svět, protože masy povstanou, aby podpořily rodící se globální konsensus o svobodných ekonomikách a demokratických systémech vlády. Kolaps Berlínské zdi se zdál být důkazem správnosti tohoto názoru.
Bylo to konec dějin, jak se říkalo, s tím, že již nejsou žádné další boje, pouze praktická práce na přijetí pravdy, kterou už všichni znali.
Vzpomínám si na dřívější časy a vzpomínám si, že to mělo své výhody. Pokud jste si chtěli přečíst nějaké periodikum, museli jste si ho předplatit nebo jít do knihovny. Vědět, že vůbec existuje, vyžadovalo pečlivě prozkoumat Průvodce čtenáře periodickou literaturou, mnohosvazkový soubor s drobným písmem, kde byla uvedena každá publikace s adresou. Abyste získali výtisky, museli jste napsat šek a vložit ho do orazítkované obálky s adresou.
Knihy nebyly online a knihovny představovaly nezbytnost. Nejlepší léta svého života jsem strávil v knihovních regálech, každý den a večer, čtoucí až do zavření a vracející se domů s červenýma očima. Bylo to jako každodenní hostina historie, ekonomie, filosofie a všeho možného. Být mezi všemi těmi knihami přinášelo pocit nekonečného poznání a vlastní povinnost vědět o všem co nejvíce.
Webový prohlížeč byl vynalezen mnohem později, než si lidé uvědomují. Bylo to v roce 1995, a tak se zrodilo grafické rozhraní pro World Wide Web a vše, co s ním přišlo. Je těžké uvěřit, že to bylo teprve před 30 lety. Informační exploze ovládla svět a nově osvobozené ekonomiky se globálně integrovaly do nové formy říše, která měla kořeny ve znalostech, financích a spolupráci.
Ve světě před internetem byly úžasné věci, ale získávání aktuálních zpráv mezi ně rozhodně nepatřilo. Dnes máme opačný problém. Jsme neustále zaplavováni zprávami o aktuálním dění v politice, kultuře a financích, ale trpíme nedostatkem moudrosti minulosti, a dokonce i dovedností, jak k ní přistupovat.
Jsem například přesvědčen, že čelíme celosvětové krizi čtení čehokoli nad rámec krátkých komentářů, e-mailů a popisků. Velké knihy se zdají být vyloučené. Dlouhé a systematické vysvětlování a argumentace se vypařují. Nejchytřejší lidé, které znám, dnes přiznávají, že ztratili onu větší dovednost zvanou trpělivost. Naše pozornost se tak smrskla, až je to absurdní.
Někdy mě zajímá, jak mladí lidé používají své telefony. Nedávno jsem jel v autobuse a podíval se na skupinku teenagerů, kteří telefonovali. Věčně přejížděli po telefonu, prohlíželi si obrázky a videa a postupovali dál velkou galerií nesmyslů na TikToku a Instagramu. To bylo ono. Žádný komiks mého dětství a žádný animák v sobotu ráno nebyl tak důkladně hloupý jako toto.
Přesto máme přes všechny ty nesmysly nebývalý přístup k informacím o dění v reálném světě. Posledních několik let nám přineslo nepopsatelnou záplavu. To, že ze všech zdrojů dostáváme aktuální informace v reálném čase, nám prostě vyrazilo dech. Vzdálenost mezi fakty, která se dozvídáme, a linií, kterou dostáváme z oficiálních zdrojů, je obrovská. To samozřejmě plodí takzvané konspirační teorie, ale když se potvrdí tolik nejhorších domněnek, člověk si nakonec vypěstuje intuici, že nejspolehlivějším přístupem je vážná skepse k oficiálním narativům.
Tato záplava informací samozřejmě vyvolala nedůvěru, ale opravdu si musíme položit otázku. Je to tak, že se zdá, že se svět rozpadá, a to tak náhle, nebo se teprve nyní dozvídáme plnou pravdu, která vždy existovala?
Tuto otázku si jistě klade většina lidí, zejména v souvislosti s pokusem o atentát na bývalého prezidenta Donalda Trumpa, nad kterým se vznášejí nekonečné otazníky. Připomíná nám to totéž z roku 1963, až na to, že tehdy, jak jsem zmínil, trvalo 12 let, než se objevily alternativní záběry. Nyní je vidíme za 12 minut, a to desítky tisíc. Kromě toho existuje mnoho dalších otázek.
Pomůže tato informační záplava pohnat mocné lidi k odpovědnosti? Pouze pokud si jako vzor zvolíme větší svobodu informací namísto cenzury. Tento boj právě probíhá. Všimněte si, že prezident Joe Biden se rozhodl zveřejnit své oznámení, že odstupuje z voleb, na platformě X, jediném mainstreamovém sociálním médiu, které není silně cenzurováno a kontrolováno. Tuto platformu si vybral, protože s jistotou věděl, že se bude šířit. I cenzoři potřebují necenzurované informace!
Podle mého názoru bychom měli být vděční za povodně informací a volné portály pro sdílení. Ano, má to své nevýhody, ale obecně je pravda lepší než lež. Raději se budu přehrabovat v přehršeli informací, než abych žil v statickém prostředí s přednastavenou doktrínou shora. Svoboda prostřednictvím kontroly zespoda je lepší způsob života. Buďme vděční za náš svět. V historii to takto bylo jen zřídka a můžeme očekávat výborné výsledky v dlouhodobém horizontu.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
