Komentář
V dnešní době lze snadno najít známky paniky ohledně postavení kariérních státních úředníků a jejich budoucnosti. Říká se o nich, že jsou nenáviděni veřejností, že jsou terčem politických nepřátel, že jsou pronásledováni soudy. Můžete se spolehnout na spolehlivé spojence v akademické obci a médiích, kteří jsou ochotni dosvědčit, že tyto útoky jsou nespravedlivé, nedemokratické, dokonce nebezpečné. Tato debata se nevede jen v Evropě, ale také ve Spojených státech a celé Latinské Americe, kde proti sobě stojí obhájci a kritici administrativního řízení.
V jistém smyslu není tato debata nová, ale spíše se táhne staletími, kdy administrativní pravidla a důvěra v odbornost začaly hrát ve veřejném životě stále větší roli. Počátky administrativního vládnutí je možné vysledovat až k Ludvíku XIV. v 17. století, který shromáždil aristokracii k pobytu ve Versailles jako politickou ochranu a také rozšíření svého odkazu. Doufal, že ho jeho byrokracie přežije, což se také stalo.
V případě USA ústava nestanovila žádný druh federální vlády kromě té, která byla zvolena lidem, nebo v případě soudní moci jmenována zástupci lidu. Od George Washingtona až do konce 19. století platilo, že každý nově zvolený prezident si najímal své vlastní zaměstnance, aby plnili politické priority, s plným vědomím toho, že to může být na čtyři roky, případně na osm, ale že to nebude stálé zaměstnání.
Tento přístup se však začal měnit, jakmile se v 70. letech 19. století a v následujících letech naplno rozběhl mír a technologické inovace. V této době se rodily novinky ve všech oblastech: zbrojení, komunikace, elektřina, architektura, ocel, pára a spalování, a nakonec i létání a záznam zvuku. V celé kultuře na Západě rostl pocit úcty k samotné myšlence pokroku prostřednictvím techniky, technických dovedností a odborných znalostí.
V té době se zdálo být rozumné, že bychom se měli zbavit toho, co bylo odsuzováno jako „kořistnický systém“, a místo toho se obrátit ke stálé státní službě, aby se věda a dovednosti dostaly do vládních záležitostí. Většina Američanů neví, že až do roku 1883, kdy byl přijat Pendletonův zákon, žádnou státní službu Amerika neměla. Ani tehdy nebyla nová státní služba imunní vůči politickým tlakům a nedotknutelná. Ta si na svou existenci musela počkat ještě mnoho generací.
Vraťme se rychle o krok zpět a podívejme se na události v Rusku. Dnes je tomu těžké uvěřit, ale masové hnutí proti osobě a rodině cara Mikuláše II. bylo na liberálním Západě obecně považováno za krok k modernizaci země. Respektovaní intelektuálové, kteří by se nikdy nenazvali komunisty, považovali Vladimíra Iljiče Lenina za osvícenou osobnost, za někoho, kdo přinese slávu moderní vědy a techniky do země, kterou dlouho ovládali rolníci a zaostalá autoritářská vláda.
Je pravda, že informační toky byly primitivní a oni mohli vědět jen to, co znali. Neměli příliš pochopení pro brutalitu, která se odehrávala v zákulisí, a jednoduše si nedokázali představit hrůzy, které je čekaly v období válečného komunismu.
Je také pravda, že Lenin hrál svému publiku do karet. Ve svém prvním projevu po převzetí moci se zabýval velkou otázkou, co bude komunismus v Rusku znamenat. Standardně se uchýlil ke klišé („diktatura proletariátu“) a technokracii: vyhlásil velký plán elektrifikace Ruska. Jinými slovy, představil komunismus jako nic jiného než velký infrastrukturní program. V tom se jeho postoje neodlišovaly od módního pokrokářství na Západě.
A co bylo jádrem progresivismu? Když pomineme konkrétní politiky a dostaneme se k jádru, jde o vášnivou víru, že správní odborníci s dostatkem zdrojů a moci by dokázali řídit společenský a hospodářský řád lépe než zdánlivá anarchie svobody a demokracie. Toto přesvědčení, které se rovnalo jistému druhu náboženské víry, bylo oživujícím principem doby, základní doktrínou, která lákala celou generaci.
Abychom pochopili tehdejší dobu, je nejlepší navštívit spisy Woodrowa Wilsona, který v roce 1912 téměř náhodou získal prezidentský úřad. Nezískal většinu hlasů voličů, protože opozice byla rozštěpená kvůli straně Bull Moose Theodora Roosevelta. Většinou nepopulární Wilson se ujal moci a pustil se do zcela jiného programu.
Wilsonova kniha Nová svoboda z roku 1913 naprosto pohrdá minulostí, zejména pokud jde o starou svobodu.
„Kdysi jsme říkali, že ideálem vlády je, aby byl každý člověk ponechán na pokoji a nikdo mu do ničeho nezasahoval,“ napsal, „s výjimkou případů, kdy zasahuje do něčeho jiného, a že nejlepší vláda je ta, která vládne co nejméně. To byla myšlenka, která se prosadila v době Jeffersona. Nyní si však začínáme uvědomovat, že život je natolik komplikovaný, že si nevíme rady se starými podmínkami, a že zákon musí zasáhnout a vytvořit nové podmínky, za nichž můžeme žít, podmínky, které nám umožní snesitelně žít.“
V čem spočívá tato nová svoboda? Je to projekt řízení: „Lidská svoboda spočívá v dokonalém přizpůsobení lidských zájmů a lidských činností a lidských energií.“
A kdo by měl toto přizpůsobování provádět? Samozřejmě odborníci, kteří mají pověření, vysokou vzdělanost, přístup ke zdrojům a velkou výkonnou moc. To byla podstata Wilsonovy administrativy. Velmi rychle přišlo nahrazení tarifu daní z příjmu a vytvoření Federálního rezervního systému, který měl kontrolovat obchodní cykly a tlumit inflaci a krachy bank. Také pomohl prosadit 17. dodatek, který změnil americký Senát z jmenovaného orgánu zastupujícího všechny státy na další lidově volenou verzi Sněmovny reprezentantů.
Tyto tři změny narušily ústavní omezení vlády, která zavedli její tvůrci.
Dalším krokem byl vstup do Velké války, která vznikla v Evropě, ve snaze vnést „novou svobodu“ a odbornost do mezinárodních záležitostí a používání zbraní. Po válce vykonával Wilson hlavní kontrolní moc v nové mapě Evropy, která prostě nemohla vydržet kvůli hluboké neznalosti evropských dějin, jež stála za novými hraničními čarami a názvy zemí.
Neúspěch se stal zřejmým, když se po velké hospodářské krizi nashromáždily podmínky pro opakování světové války. Každá z těchto katastrof, které se odehrály po nastolení „nové svobody“, skončila pouze rozšířením a upevněním role odbornosti podpořené mocí a zdroji. Liberalismus se přeměnil v progresivismus, který nakonec nebyl ničím jiným než vládou administrativních orgánů.
Když se ohlédneme za mnoha zakládajícími dokumenty svobody, nenajdeme v nich nic o tom, jak za nás budou naši společnost řídit pověření, stálí, vynalézaví a mocní experti. Tento étos není „novou svobodou“; je to návrat do starého světa despotismu a feudalismu, jen pod rouškou vědy. Informační věk prozradil zástěrku, a to nejen jedné správní říše, ale všech najednou. To je zásadní otázka dneška, a právě proto je toto téma ve zprávách a hýbe politikou u nás i v zahraničí.
Liberalismus postupně začal znamenat něco jiného, než čím byl, a my všichni na to nyní doplácíme. Woodrow Wilson psal se sebedůvěrou, že nastolí „novou svobodu“, ale jeho ideologie, široce sdílená v jeho vrstvě, dovedla civilizaci do slepé uličky neúspěchu a mnohem menší svobody, než jaké se těšila před zahájením tohoto velkého experimentu.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
–ete–
