Komentář
Není žádným tajemstvím, že Komunistická strana Číny (KS Číny) chce napadnout Taiwan.
Čínský režim se o to snaží od doby, kdy v letech 1949 a 1950 napadl celou Čínu, Tibet a Xinjiang. Pouze Taiwan unikl se zachováním svobody, mimo jiné tím, že se od roku 1987 demokratizoval a úzce spolupracoval s dalšími zeměmi, které milují svobodu – zejména pak se Spojenými státy a Japonskem. Poté, co se pokusy Čínské lidově osvobozenecké armády o invazi na Taiwan v 50. letech minulého století setkaly s katastrofou, Peking plánoval další invazi a způsoby, jak obejít očekávanou hospodářskou odvetu ze strany Spojených států a jejich spojenců.
Za tímto účelem se nyní KS Číny snaží zbavit amerického dolaru ve svém mezinárodním obchodě, vybudovat prvotřídní námořnictvo na ochranu své mezinárodní lodní dopravy a zajistit si energetickou nezávislost odklonem od dovozu ropy, plynu a uhlí z míst, jako je Rusko, Írán, Irák, Saúdská Arábie, Venezuela, Brazílie a Austrálie. Velká část této energie by byla v případě války zranitelná nejen zmrazením čínských dolarových rezerv, ale i námořními blokádami a obchodními embargy.
Peking se snaží tato rizika zmírnit přechodem na domácí formy energie, jako jsou větrná, solární, vodní a jaderná energie a zásoby vodíku. Příznivci čínské komunistické strany se často zaměřují na její úspěchy v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Ty jsou však spíše součástí energetické nezávislosti Číny, jak naznačuje souběžná snaha Pekingu o výstavbu jaderných elektráren a zvyšování zásob ropy, plynu a uhlí.
Spojené státy a jejich spojenci uvalili v roce 1939 na Německo a v roce 1941 na Japonsko energetické embargo, když tyto dvě země dobývaly své sousedy. Obě země byly závislé na zahraniční ropě, stejně jako je nyní Čína. Bez obnovitelných zdrojů energie v Číně by podobná blokáda ropy, plynu a uhlí bránila režimu v možnosti pokračovat v dlouhé dobyvačné válce. Jakákoli energetická blokáda by v reakci na ni mohla eskalovat, jako se to stalo císařskému Japonsku, když na americké ropné embargo odpovědělo překvapivým útokem na Pearl Harbor. V roce 1940 se Německo rovněž snažilo zajistit své energetické zásoby vysláním vojáků na ochranu rumunských ropných polí, odkud dováželo značné množství topného oleje.
Nyní se Čína snaží dosáhnout energetické nezávislosti tím, že se zmocní Jihočínského moře, v němž se podle odhadů Pekingu nachází ropa a zemní plyn v hodnotě až 60 bilionů amerických dolarů. Komunistická strana Číny usiluje o energetickou nezávislost také většími zásobami ropy, rostoucí armádou a mezinárodním výměnným obchodem – stejně jako to začalo dělat Německo na počátku 30. let 20. století.
Kromě toho je energetické nezávislosti v Číně dosahováno prostřednictvím desítek tisíc přehrad na vodní energii, téměř 100 000 větrných turbín, statisíců hektarů solárních farem a 56 jaderných elektráren, přičemž dalších 67 je ve výstavbě. Samotné přehrady budou brzy vyrábět dostatek energie pro přibližně třetinu potřeby elektřiny v zemi.
Další součástí energetické nezávislosti Číny je snížení závislosti na automobilech, které spotřebovávají zahraniční ropu. Čína toho dosahuje prostřednictvím revoluce v oblasti elektromobilů. Čína je nyní světovým lídrem v oblasti levných elektromobilů a výroby elektrických baterií. Vedlejším efektem jejích dotací do tohoto odvětví jsou levné elektromobily, které vyváží do světa, čímž se závislost Číny na ropě ve světě mění na globální závislost elektromobilů na Číně.
V roce 2020 si KS Číny stanovila dosažení emisních cílů před rokem 2030, což by jí dalo téměř vrcholný výkon, včetně vodíku, jádra a obnovitelných zdrojů, kolem možného data invaze na Taiwan v roce 2027.
Jak by mělo být zřejmé, Pekingu se dostalo mezinárodního uznání za jeho snahu o čistou energii, i když je tato snaha pravděpodobně zaměřena spíše na energetickou nezávislost, která umožní invazi na Taiwan. Plánovaná invaze potenciálně vede Peking k podpoře partnerských válek v zahraničí, a to i ze strany Ruska a Íránu. Ty jsou hnací silou nezbytného posilování obrany ze strany Spojených států a jejich spojenců. Mezi vedlejší účinky globálních závodů ve zbrojení a bezpečnostních výzev však patří i větší znečištění ovzduší, a to i v důsledku válek, industrializace a omezování ochrany životního prostředí za účelem dosažení většího hospodářského růstu.
Komunistická strana Číny nikdy nebyla známá jako velký zastánce ekologie. Mao Zedong nebyl žádný prezident Theodore Roosevelt, který založil Lesní službu USA, jež v roce 1906 založila 150 národních lesů. První čínský národní les byl založen v roce 1982, šest let po Maově smrti. Mao se více zajímal o získání Taiwanu než o zachování čínských přírodních divů. Stejně tak se zdá, že Xi Jinping podřizuje životní prostředí Číny – a celého světa – svému cíli, kterým je invaze na Taiwan.
Nevěřte tedy humbuku kolem údajného přínosu KS Číny pro životní prostředí. Skutečnost je taková, že režim usiluje především o energetickou nezávislost – a to z pochybných důvodů.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
–ete–
