Sedm důležitých svatyní je navlečeno na neviditelné šňůrce jako perly. Táhne se od severozápadu k jihovýchodu přes celou Evropu. Tuto linii, která je dlouhá několik tisíc kilometrů, obklopují tajemné pověsti.
Říká se mu „Archandělský meč“ a „Posvátná linie“. Podle starověké tradice sleduje tah nebeské zbraně, která v gigantické vesmírné bitvě přede všemi časy svrhla z nebe do hlubin odpadlého anděla Lucifera. Událost, o níž se píše i ve slavném Zjevení Janově v Novém zákoně.
Pýcha předchází pád
Z arogance, marnivosti a přílišné pýchy se Lucifer, kdysi „nositel světla“ a velkolepá bytost světla, obrátil proti Stvořiteli všech věcí a tvorů, a tím i proti svému vlastnímu Stvořiteli. Katastrofálním „Non serviam“ (Nesloužím) se – arogantně se povyšuje – marně a opovážlivě postavil proti Boží vůli.
Odpověď na tuto megalomanii mu volá anděl, který ho vítězně strká do propasti. „Kdo je jako Bůh?“ jsou podle starozákonní tradice údajně poslední slova, která Lucifer slyší, když se spolu se svými následovníky, proměněnými v démony, propadá do naprosté odloučenosti od Boha a temnoty.
Věrný Boží posel
V hebrejštině „Mi Kamocha Elohim“ se triumfální zvolání stává také jménem povolané, neochvějně věrné bytosti světla, která slouží Boží vůli: „Mi-Ka-El“. Od této chvíle se archanděl Michael, mocný nástroj svého Stvořitele, znovu a znovu objevuje v dějinách spásy jako věrný, mocný a bojovný posel svého Pána.
V něm se rozvíjí Stvořitelův vztah k lidským bytostem, které jsou z nekonečné lásky obdařeny svobodnou vůlí. Jako Boží služebník Michael respektuje lidem Bohem darovanou svobodu. Na Boží příkaz však také znovu a znovu zasahuje poté, co lidé učinili svá rozhodnutí.
Právě jeho planoucí ohnivý meč ukazuje Adamovi a Evě, kteří se rozhodli proti Bohu a ve prospěch Luciferova našeptávání, cestu z ráje. Je to nejspíš také anděl, který chrání spravedlivého, ale zdánlivě bezbranného Daniela před lvy, kteří ho mají na příkaz starozákonního krále roztrhat v jámě lvové.
Michael chrání všechny, kdo spoléhají na Boha a důvěřují mu. Podle biblické tradice to bude také on, kdo bude věrně a svědomitě vážit dobré a špatné skutky proti sobě na vahách duše v Soudný den, než bude vynesen spravedlivý rozsudek nad každým jednotlivcem.
Rané uctívání
Již první křesťané uctívali neochvějnou spolehlivost a věrnost Božího bojovníka plného světla a pomocníka duší. První svatyně zasvěcené Michaelovi proto vznikaly jen několik století po narození Krista.
V roce 314 n. l. nechal císař Konstantin postavit archandělovi baziliku v Konstantinopoli. V průběhu let a staletí bylo ve městě na Bosporu postaveno dalších čtrnáct svatyní svatého Michaela.
Již v roce 493 stanovil papež Gelasius I. svátek archanděla a jeho nebeských zástupů, který se slaví dodnes, na 29. září, den posvěcení prvního římského kostela svatého Michaela z konce 4. století.
Ten i další raně křesťanské svatyně archanděla zanikly ve válečné vřavě. Podle jejich vzoru však vzniklo mnoho dalších po celé Evropě.
Sedm svatých míst
Může se zdát jako čirá náhoda, že sedm nejvýznamnějších z nich je seřazeno na neviditelné přímce mezi Irskem a Izraelem.
Skutečnost, že tato téměř 5 000 kilometrů dlouhá linie je přesně zarovnaná se západem slunce o letním slunovratu na severní polokouli, však budí rozpaky. Tři největší svatyně ve střední Evropě se nacházejí v naprosto stejné vzdálenosti od sebe.
Nejseverozápadnější bod tajemné „svaté linie“ leží na klášterním ostrově Skellig Michael. Drsné, pusté skály malého ostrova, obklopeného Atlantským oceánem, jsou od irského poloostrova Iveragh vzdáleny 12 kilometrů.
Skellig Michael
Po 600 let, od 7. do 13. století, zde žili křesťanští mniši v největším ústraní, chudobě a askezi. Svůj klášter svěřili pod ochranu svatého Michaela Archanděla. Stejně jako on nechtěli nic jiného než bezvýhradně sloužit svému Stvořiteli.
I poté, co ve 13. století ostrov kvůli stále nepříznivějšímu klimatu opustili a usadili se na pevnině, zůstal Skellig Michael se svými archaickými kamennými klášterními budovami důležitým duchovním místem – a to až dodnes.
Hora svatého Michaela
Hora svatého Michaela se tyčí 500 kilometrů vzdušnou čarou od pobřeží Cornwallu. Pěšky se k ní lze dostat pouze za odlivu po úzké kamenné hrázi, která se za přílivu noří do moře.
Na tomto odlehlém a osamělém místě se prý kolem roku 500 zjevil rybářům archanděl Michael. Na počest tohoto nebeského pomocníka a bojovníka zde vznikl raně středověký klášter, který se v průběhu staletí stal cílem mnoha poutníků.
Mont-Saint-Michel
O necelých 400 kilometrů dál, na druhé straně Lamanšského průlivu, se nachází překvapivě podobný skalnatý ostrov, který každoročně přitahuje statisíce poutníků a cestovatelů: světoznámý Mont-Saint-Michel v normandském Vádenském moři.
V roce 708 se zde údajně zjevil Michael biskupovi Aubertovi z Avranches a požádal ho o vybudování svatyně. Od 8. století zde vznikalo unikátní benediktinské opatství, které obklopuje moře. Jeho budovy dodnes charakterizují podobu a duchovní auru Mont Saint Michel, i když klášter nepřežil nepokoje Francouzské revoluce.
Sacra di San Michele
Tisíc kilometrů jihovýchodně od hory Michael v severní Francii dodnes žijí a modlí se mniši – v Sacra di San Michele.
U vstupu do údolí Susa se na vrcholu hory Pirchiriano na pozadí Piemontských Alp tyčí její mohutné kamenné budovy.
Z poustevny arcibiskupa, který se sem uchýlil v 10. století, se díky nadaci hraběte vyvinul významný klášter. Svatyně pod ochranou a patronátem arcibiskupa dodnes vyzařuje hlubokou sílu křesťanské mystiky.
Santuario San Michele Arcangelo
Pravděpodobně nejvýznamnější svatyni v Piemontu a neméně působivou svatyni Santuario San Michele Arcangelo v Apulii na jihu Itálie dělí dalších 1 000 kilometrů. A přesto je spojuje také archanděl a tajemná linie jeho úderu mečem.
Zde na Monte Sant’Angelo v pohoří Gargano je to jeskyně, kde poutníci uctívají Boha a jeho věrného a bojovného služebníka.
Archanděl se zde údajně několikrát zjevil kolem roku 490 n. l.. Vyslovil přání, aby se horská jeskyně stala posvátným místem. Jeskynní kostel a bazilika nad ním se tak staly první Michaelovou svatyní v západní Evropě.
Svou přitažlivost neztratila dodnes. Křesťané se sem chodí modlit do svatomichalské jeskyně už po staletí. Mezi nimi byl v roce 1216 i svatý František.
Z úcty k posvátnosti místa však zůstal stát u vchodu do jeskyně a modlil se. Na důkaz své hluboké úcty uctivě políbil kámen a označil jej malým skromným křížkem.
Klášter Panormitis
Z Monte Sant’Angelo vede do kláštera Panormitis na řeckém ostrově Symi přímá linie dlouhá více než 1 200 kilometrů. Jeho historie sahá až do 6. století. Legenda praví, že na jeho počátku stála ikona archanděla, kterou našla jedna obyvatelka ostrova v mastichovém keři nedaleko pobřeží a přinesla ji do svého domu.
Ikona zde však nechce zůstat. Zázračně se vrací – znovu a znovu – na místo svého objevení. Nakonec se zmatené ženě ve snu zjeví Michael a vysvětlí jí, že právě místo, kde byla ikona nalezena, se má stát trvalým domovem zbožného obrazu.
Pro ikonu je nyní postavena kaple. Ta se stává původní buňkou velkého kláštera, který je dodnes významným řeckým pravoslavným poutním místem. V klášterním kostele se dodnes nachází vysoce uctívaná a zázračná ikona svatého Michala.
Klášter na hoře Karmel
Konečně nejjižnějším bodem Svaté linie je klášter na hoře Karmel v Izraeli. Právě zde prý starozákonní prorok Eliáš svou neochvějnou důvěrou v Boha ukončil uctívání pohanských modl.
Mohutný ohnivý paprsek z nebe ukazuje, že Eliášovy bohabojné oběti byly přijaty, a dokazuje tak nestálým Izraelcům boží existenci.
„Bůh je můj Pán“, význam Eliášova jména, jeho odvaha a důvěra v Boha jsou jako radostná odpověď na archandělovo zvolání ‚Kdo je jako Bůh?‘.
Jakkoli všechny tyto odkazy inspirují lidského ducha, nakonec pro něj zůstanou nepochopitelné – stejně jako tajemný Michaelův meč a jeho svatyně.
–etg–
