Komentář
Kdysi jsem byl velkým zastáncem všeho digitálního, ale postupem času jsem začal mít vážné pochybnosti o rychlosti, s jakou lidstvo přešlo z analogu na cloud. Hackerské útoky, výpadky proudu, úniky dat a rozsáhlé poruchy tomu nasvědčují. Ale nebezpečí je ještě větší.
Většina věcí, které dnes používáme, neprošla zátěžovými testy. Jsou centralizované a mají jediný bod selhání. A jsou velmi zranitelné. Vše se může v okamžiku zastavit bez jisté záruky, kdy se to zase vrátí zpět.
Zlomový okamžik pro mě nastal nedávno při návštěvě malé sklepní prádelny na Manhattanu. Majitelka stále používala šicí stroj z roku 1948. S novějšími modely nechtěla mít nic společného. Poté jsem si začal všímat strojů ostatních obchodníků v mém okolí. Mnohé šicí stroje jsou staré 75 let a stále dobře fungují. Můj švec používá zařízení staré více než sto let. To není nic neobvyklého.
Všichni mohou stále podnikat s generátorem a dobrou zásobou paliva. Jsou připraveni. To je také důvod, proč si lidé drží svá starší auta na benzinový pohon bez všech těch vymožeností. Jsou důvěryhodnější a co se rozbije, to se dá opravit. Je lepší udržovat starou věc v dobrém stavu než přejít na novou věc, která dlouho nevydrží.
V dnešní době je jen málo věcí konstruováno na dlouhou dobu. Chytré telefony a počítače kupujeme s plným očekáváním, že si za pár let koupíme nové. Opravy jsou stále méně možné. Domácí spotřebiče jsou na tom stejně: kaput za pět až deset let. A tolik z nich je závislých na digitálních aplikacích, aby mohly fungovat. Fungování zámků v domech, autech, zapalování, světel a mnoha dalších věcí je zcela závislé na síti kabelů, které vyžadují, aby vše bylo v naprostém pořádku.
Co když je to všechno domeček z karet?
Představte si dobu, kdy se vše zhroutí, ne na hodinu nebo den, ale na týdny. Nebo měsíce. Přesně to zažili lidé v oblastech nejvíce postižených hurikánem Helene. Jak je známo, Federální agentura pro řešení mimořádných událostí nedostatečně plnila své úkoly, ale co je důležitější, v několika zdokumentovaných případech se pokusila zastavit úsilí soukromých subjektů. Elon Musk musel na sociálních sítích prosit vládu, aby mu dovolila nabízet lidem internet zdarma, protože všechny ostatní možnosti padly.
Peníze zemřely. Kreditní karty přestaly fungovat. Bankomaty byly mrtvé. Veškerá komunikace se zastavila. Jediným způsobem, jak obchodovat, byla hotovost, stříbro, zlato nebo směnný obchod. Elektromobily nebylo možné nabíjet. Zámky na dveřích se zadrhly. Nemohli jste se dostat do své banky. Internet byl v mžiku pryč. Zkrátka celé 21. století zmizelo v jediném okamžiku.
Jedinou cestou z této šlamastyky byla stará technologie. Benzín. Generátory. Zápalky a svíčky. Spalovací motory. Rádia s ruční klikou. Hotovost. Knihy na fyzickém papíře. Papírové mapy. Teploměry. Přikrývky. Dřevo na topení. Přežití nakonec záviselo na analogových věcech a analogových dovednostech. Ačkoli jsme se snažili svět znovu vynalézt tak, aby nebyl závislý na „fosilních palivech“, know-how a mazacích olejích, stále se vrací zpět.
Vzpomínáte si na dobu krize covidu-19, kdy byli všichni najednou posedlí „bezdotykovým“ vším? Nic z toho nemělo smysl, protože virus se nešířil po povrchu, a to jsme zjistili poměrně brzy. Ale „bezdotyková“ technologie stejně pokračovala, a když se restaurace znovu otevřely, lidé museli naskenovat kód, aby se dostali k seznamu věcí, které si mohou objednat.
Zákazníkům se to nelíbilo a nyní se mnoho podniků vrátilo k fyzickým jídelním lístkům. Do restaurací chodíme proto, abychom si odpočinuli od digitálního světa, ne abychom se do něj znovu ponořili.
V postoji, že dotýkat se věcí je nechutné a pod naši úroveň, je něco hluboce špatného. Svědčí to o neochotě používat ruce, které nám dal Bůh, k tomu, abychom zlepšili tento svět. Na teologické úrovni to naznačuje odpor ke vtělení: Proč by se Bůh vůbec stával člověkem, kdyby chtěl být „bezdotykový“? Naznačuje to dokonce až sektářský odpor k samotnému fyzickému světu.
Naštěstí se zdá, že slovo „bezdotykový“ už ztratilo svůj punc. I tak ale samotné slovo prozrazuje nebezpečně milenaristickou eschatologii, víru, že dějiny nějakým způsobem směřují k úplnému úniku z fyzického světa a všech jeho omezení, včetně potřeby práce a nevyhnutelnosti smrtelnosti. Je to čirý blud. Katastrofy to dokazují.
Vláda již desítky let provádí stolní cvičení s myšlenkou připravit se na rozsáhlé výpadky rozvodné sítě v případě obrovské přírodní události nebo kybernetického útoku. Se stoprocentní jistotou mohu předpovědět, že ať už mají připravené jakékoli plány, žádný z nich nebude fungovat. Jak naznačují naše zkušenosti s Helene, v případě mimořádné události nemusí být vláda vaším přítelem, ale spíše překážkou, a to dokonce nebezpečnou.
Můj přítel Mark Hendrickson zažil nejhorší následky hurikánu. Píše: „Nikdy předtím jsem nebyl tak dlouho bez elektřiny a tato zkušenost mi názorně ukázala něco, co jsem sice intelektuálně znal jako abstraktní teorii, ale nyní jsem to pocítil na hluboké, niterné úrovni: jak je naše společnost naprosto závislá na elektrické energii.“
Helene ho přiměla k zásadnímu přehodnocení všeho.
„Když jsem po většinu výpadku proudu seděl doma, zdálo se mi, že se čas zpomalil. Zdálo se mi, že každých pár minut jsem měl nutkání zapnout televizi, abych se podíval, jak pokračuje odstraňování následků bouře, ale ouha – žádná televize,“ píše. „Nebo jsem chtěl jít na internet a podívat se, které týmy vyhrály sportovní soutěže, co se děje ve světě, nebo dokonce něco tak triviálního, jako je kontrola aktuálního zůstatku na účtu s připočtením splátky úroků na konci měsíce. Ups – žádný internet.
„Co se děje? Moje myšlenky se stočily k mým drahým amišským přátelům a sousedům, když jsem žil v Pensylvánii. Naše tiché večery doma při svíčkách během výpadku teď odrážely jejich večery. Bez nesčetných rozptýlení, která nabízejí elektronická zařízení, je více času na tiché čtení nebo přímou lidskou interakci. Ve společnosti, která se stále více atomizuje, se zdá být více osobního kontaktu přitažlivé. Hmmm … možná bych si teď, když je elektřina opět zapnutá, měl vybrat jeden večer v týdnu, kdy se vzdám elektronického světa.“
Výše uvedené scénáře se týkají přírodních katastrof. Ve skutečnosti nás však spíše než přírodní katastrofa čeká krize způsobená inflací. Mohlo by se prostě stát, že nabíjení aut nebo udržování světel bude prostě příliš drahé. Už teď mám přátele, jejichž účty za komunální služby jsou vyšší než jejich hypotéky z doby před deseti lety. Lidé na to nějak nemyslí, když kupují maximální plochu. Máte dalších 15 000 dolarů (350 000 Kč) na vytápění a chlazení?
Většina dnešních domů a určitě i většina kancelářských komplexů je navržena tak, aby vyžadovala chlazení a vytápění vnitřního vzduchu poháněné elektřinou. Již nepoužíváme plynové kotle ani nespoléháme na průvan. Krby jsou jen nostalgickou marností.
Když se po mnoho desetiletí stavělo, málokdo uvažoval o nepředvídatelných událostech. Stavěli jsme, jako by neexistovaly žádné eventuality, na které by bylo třeba se připravit.
Je tu ještě jeden faktor: vynucené vládní příděly energie. Závislost na rozvodné síti, elektromobily připojené k internetu a věci ovládané aplikacemi, to vše je velmi snadno ovladatelné třetí stranou. Můžete namítnout, že všechny tyto společnosti jsou soukromé a jistě budou ignorovat vládní nařízení. Nyní však víme, že tomu tak není. Soukromé společnosti se za správných podmínek stávají pobočkami státu. Rádi se podřídí, aby jim chodily dál a dál příjmy.
Lidé, kteří se potýkali s nejhoršími následky hurikánu Helene, se setkali tváří v tvář se stavem přírody bez všech vymožeností, které jsme se naučili považovat za samozřejmost. Pokud jde o mě, přimělo mě to přehodnotit některé záležitosti. Mít po ruce zásobu hotovosti je dobrý nápad. Několik sáčků stříbrných desetníků je také nezbytných. Je vhodné mít dostatek přikrývek.
Nejdůležitějším způsobem přípravy je mít silnou síť přátel. Lidské vazby se nakonec ukážou jako trvalejší než elektrická síť.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
–ete–
