Komentář
Čína používá metody lawfare (zneužívání práva ke zničení protivníka), kdy překrucuje výklady stávajících zákonů a vytváří vlastní pravidla, aby prosadila zájmy Komunistické strany Číny na globální scéně.
V září loď čínské pobřežní stráže úmyslně najela na loď filipínské pobřežní stráže, zatímco na palubě byl zpravodajský tým amerického pořadu 60 Minutes. Komunistická strana Číny (KS Číny) takové jednání ospravedlňuje nařízením č. 3 o pobřežní stráži Číny, což je vnitrostátní zákon, který pobřežní stráž opravňuje k zadržení zahraničních plavidel a osob až na 60 dní, pokud jsou podezřelé z nezákonného vplutí do vod, na které si Čína činí nárok.
Tentýž měsíc Výbor pro vnitřní bezpečnost Sněmovny reprezentantů a Výběrový výbor pro záležitosti KS Číny s odvoláním na obavy ze špionážní hrozby požadovaly, aby státem spřízněná společnost Shanghai Zhenhua Heavy Industries Co. Ltd. (ZPMC), která dodává technologie a vybavení pro americké přístavy, zveřejnila své vztahy s Komunistickou stranou Číny. Společnost ZPMC však odpověděla, že ke zveřejnění takových informací potřebuje souhlas KS Číny podle pekingského zákona o bezpečnosti údajů. Firma také požadovala, aby výbory podepsaly dohodu o mlčenlivosti. Tyto incidenty poukazují na to, jak KS Číny využívá lawfare jako zbraň proti Spojeným státům a dalším zemím.
Lawfare – využívání právních systémů a mezinárodních organizací k dosažení politických nebo vojenských cílů bez použití síly – je klíčovou taktikou čínského režimu. V rámci své strategie „tří válečných taktik“ – psychologické, mediální a právní války – využívá Čína k prosazování svých zájmů různé právní nástroje, včetně mezinárodních smluv a vnitrostátních zákonů. To je patrné na územních nárocích Pekingu v Jihočínském moři, kde jsou právní rámce využívány k ospravedlnění rozšiřování kontroly nad územím a kritickými zdroji. Právo rovněž umožňuje čínskému režimu potlačovat nesouhlas, utvářet globální normy a vyvíjet tlak na státy, aby přijaly jeho politiku „jedné Číny“. Komunistická strana Číny soustavně prosazuje své strategické cíle využíváním právních mechanismů a zároveň si udržuje záštitu legitimity v rámci mezinárodního práva.
V Jihočínském moři je příkladem využívání právních prostředků ze strany KS Číny zdůvodnění „linie devíti čar“, která byla zavedena v roce 1947 s cílem nárokovat si téměř celé moře na základě nejasných historických práv. Využitím právních argumentů a historických narativů se Peking snaží legitimizovat svou kontrolu nad téměř celým Jihočínským mořem, jeho ostrovy a přilehlými vodami, včetně uměle vytvořených nebo rekultivovaných ostrovů. Navzdory mezinárodní kritice Peking tyto ostrovy militarizuje, rozšiřuje svůj obranný perimetr a potvrzuje svou dominanci. Tyto nároky jsou však v rozporu s výlučnými ekonomickými zónami (EEZ) sousedních zemí, jako jsou Japonsko, Filipíny a Vietnam.
Komunistická strana Číny odmítá jak Úmluvu OSN o mořském právu, tak rozhodnutí Stálého rozhodčího soudu z roku 2016 , který zamítl čínské nároky v Jihočínském moři. To vyplývá z přesvědčení KS Číny, že její vnitrostátní zákony mají přednost před mezinárodním právem. Nejvyšší lidový soud Číny potvrdil jurisdikci čínského státu nad všemi oblastmi, které jsou pod jeho „svrchovanou kontrolou“, což je koncept, který je v souladu s „hlavními zájmy“ KS Číny. Mezi tyto základní zájmy patří státní suverenita, národní bezpečnost, územní celistvost, národní sjednocení, politický systém stanovený ústavou, sociální stabilita a zajištění udržitelného hospodářského a sociálního rozvoje. Spory Číny ve Východočínském a Jihočínském moři se zeměmi, jako jsou Japonsko a Filipíny, zahrnují klíčové aspekty „státní suverenity“, „národní bezpečnosti“ a „územní celistvosti“.
KS Číny se pokouší o právní manévry tvrzením, že Čína je souostrovním státem, podobně jako Filipíny nebo Indonésie, což by jí přiznávalo určitá práva, např. považovat vody mezi svými ostrovy za vnitřní vody – omezovat průjezd cizích států bez povolení. Za normálních okolností uděluje OSN status souostroví, což učinila v případě 22 států, nikoli však v případě Číny. Nicméně nárok Číny je v souladu s jejími vnitřními zákony, které tvrdí, že zahraniční vojenské operace v čínské výlučné ekonomické zóně porušují čínské zákony, a zároveň zachovávají právo Číny provádět vojenské operace ve výlučných ekonomických zónách jiných států.
Dalším jasným projevem čínské strategie boje proti právu je její zacházení s Taiwanem. Prostřednictvím politiky „jedné Číny“ Peking účinně izoloval Taiwan na globální scéně a pomocí diplomatického a právního nátlaku donutil země a mezinárodní organizace, aby uznaly Taiwan jako součást Číny. Tento požadavek je v souladu s hlavním zájmem Číny na národní suverenitu, stejně jako s jejím zákonem proti odstoupení a zásadou „jedné Číny“. Peking odmítá normální vztahy se zeměmi, které porušují jeho vnitřní zákony týkající se Taiwanu. S odvoláním na zásadu „jedné Číny“ Čína zablokovala Taiwanu vstup do organizací, jako je OSN a Světová zdravotnická organizace, a falešně tvrdí, že tato politika představuje „obecný konsenzus mezinárodního společenství“.
Kromě toho KS Číny záměrně dezinterpretovala a zkreslovala rezoluci OSN č. 2758, přijatou v roce 1971. Cílem této rezoluce bylo pouze přenést místo Taiwanu ve Valném shromáždění a Radě bezpečnosti na Čínu a uznat ji jako „jediného legitimního zástupce Číny“. Nesloužila jako referendum o statusu Taiwanu jako nezávislého státu ani neurčovala, že Taiwan je součástí Číny. Komunistická strana Číny však tuto rezoluci využila k nepravdivému tvrzení, že OSN uznává Taiwan jako součást Číny, přestože rezoluce o suverenitě Taiwanu mlčí.
Vzhledem k tomu, že vesmírné závody mezi Čínou a Spojenými státy sílí, pracuje KS Číny na vytvoření právního rámce, který bude upravovat průzkum vesmíru a těžbu zdrojů. Totéž platí pro hlubokomořskou těžbu a práva na zdroje na dně oceánů. Komunistická strana Číny se snaží utvářet mezinárodní právo v těchto oblastech ve prospěch svých zájmů. Peking sice tvrdí, že podporuje globální řád založený na pravidlech, ale usiluje o to, aby tato pravidla psala sama KS Číny.
Spojené státy a jejich spojenci musí zaujmout stanovisko, aby zabránili Pekingu v utváření nového světového řádu, který by komunistické straně poskytl kontrolu nad Zemí, jejími oceány, hlubokomořskými územími, a dokonce i nad Měsícem a hvězdami.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
–ete–
