Upozornění: Tento článek byl publikován v roce 2023. Některé informace mohou být již zastaralé.
Vědci pozorovali písečnou bouři, kterou vytvořili pro experiment. Nebo lépe řečeno ji simulovali.
Rychle tekoucí proud vody byl nastaven tak, aby napodoboval vítr, písek a prach, které se pohybují přes pouštní krajinu. Vědci zkoumali původ jedné z nejznámějších egyptských soch, která po staletí zůstává zahalena tajemstvím.
Dříve si povšimli, jak se v důsledku eroze tvoří pouštní útvary zvané yardangy, a zaznamenali pozoruhodnou podobnost: tyto útvary se výrazně podobaly Velké sfinze v Gíze. Byly však zcela přirozené a vznikly působením větru.
Na základě svých pozorování vědci z Laboratoře aplikované matematiky Newyorské univerzity (NYU) předpokládali, že příroda měla podíl na vytváření ikonického polymorfního tvora egyptské mytologie.
„Naše zjištění nabízejí možný ‚původní příběh‘ o tom, jak mohou vznikat sfingovité útvary v důsledku eroze,“ říká Leif Ristroph, docent na Courant Institute of Mathematical Sciences NYU a hlavní autor studie.
„Naše laboratorní experimenty ukázaly, že překvapivě sfingovité tvary mohou skutečně vznikat z materiálů erodovaných rychlými proudy,“ zmiňuje v tiskové zprávě.
Při pozorování zvířecí podobnosti na jiných místech – obrovské hlavy podobné hromadám v Bílé poušti v Egyptě – zkoumali, jak by Velká sfinga mohla vzniknout jako yardang. Mohla být následně vylepšena lidskými rukama a dotvořena nyní známá socha.
Aby to otestovali, snažili se replikovat podmínky eroze v poušti – pohyb prachu a písku unášeného větrem přes pevný povrch materiálu – ale během mnohem kratšího časového úseku. Profesor Ristroph a jeho kolegové napodobovali terén, který se nachází v severovýchodním Egyptě, kde sfinga leží, použitím hromad měkké hlíny s tvrdšími materiály vloženými uvnitř.
Aby simulovali vítr a erozi, vymysleli rychle tekoucí proud vody, který měl smývat pevný materiál.
Zjistili, že tekutina spláchla většinu měkčí hlíny, podobně jako by písečná bouře mohla erodovat volné skály. Tvrdší materiál uvnitř byl odolnější vůči erozi a vyvstával jako „hlava“ tvora.
Poznamenali, jak se utvářely i další prvky – modelovaný, podřezaný krk sfingy; tlapy rozložené vpředu; kočičí prohnutý hřbet – jako výsledek dynamiky tekutin.
Po staletí se lidé zamýšleli nad Velkou sfingou v Gíze, která byla vytesána před 4 500 lety. Jak vypadala ve svém největším rozkvětu? Jaké chimerické rysy měly představovat v životech starých Egypťanů?
Nová zjištění vědců mohou naznačovat příběh více zaměřený na přírodu.
„Naše výsledky poskytují jednoduchou teorii původu o tom, jak mohou vznikat sfingovité útvary z eroze,“ konstatuje profesor Ristroph. „Dnes skutečně existují yardangy, které vypadají jako sedící nebo ležící zvířata, což podporuje naše závěry.“
„Tato práce může být také užitečná pro geology, protože odhaluje faktory, které ovlivňují skalní útvary – konkrétně, že nejsou homogenní nebo jednotné ve složení,“ podotýká. „Nepředvídané tvary vznikají z toho, jak se proudy odklánějí kolem tvrdších nebo méně erodovatelných částí.“
Profesor Ristroph je autorem studie spolu se Samuelem Bourym, tehdejším postdoktorandem, a Scottem Weadym, v té době doktorským studentem na NYU. Studie byla přijata k publikaci v časopise Physical Review Fluids.
–ete–
