Komentář
Ti, kdo si říkají nacionalisté, prosazují právo národa ve vymezené zeměpisné oblasti řídit svůj vlastní život bez ohledu na vnucování neoliberálního řádu, který je ve srovnání s dobou před deseti lety hluboce oslaben.
Knihou, která tuto nedávnou změnu nastartovala, je Chvála nacionalismu od Yorama Hazonyho, vydaná v roce 2018. Tvrdil, že nacionalismus – široká rozmanitost vládnoucích principů mezi suverénními národy – je nezbytný pro zachování svobody, tradice a kulturního významu. Není agresivní, ale pouze ochranný, je bariérou proti vnucování ze strany mezinárodních agentur, manipulativních financí a uječených sekulárních médií. Kniha se stala senzací mezi konzervativci především proto, že prolomila tabu používání tohoto pojmu.
Když jsem si ji přečetl poprvé, byl jsem plně připraven tuto myšlenku odmítnout. Protože jsem byl intelektuálně formován v období starého konsensu, předpokládal jsem, že všechny formy nacionalismu mají toxické kořeny ve srovnání se snahou o univerzální lidská práva a globální kulturní normy. Zkušenost s pandemickými omezeními, zavedenými současně po celém světě, posunula mé vlastní názory, protože šlo o paradigmatický případ neliberalismu globalismu. Internacionalismus už neznamenal svobodu, právě naopak. Tato zkušenost mě donutila zamyslet se nad tím, co mi mohlo uniknout.
Pouze tři národy odolaly povinným opatřením, jako jsou lockdowny, zavírání podniků, povinné roušky pro obyvatelstvo a následně povinné očkování. Byly to Švédsko, Tanzanie a Nikaragua. Ve všech případech byl důvodem nějaký druh zdůvodnění typu: „Takhle se to u nás nedělá.“ Švédsko přijalo tradiční zásady veřejného zdraví. Nikaragua uvedla, že lockdowny by poškodily její obyvatelstvo. Tanzanie je odmítla, protože se jí na celém plánu zdálo něco nejasného.
Světová média tyto tři země vztekle kritizovala a doufala v jejich neúspěch, jako by chtěla potrestat každou zemi, která se odváží jít jinou cestou. Všechny tři skončily s podobnými nebo lepšími zdravotními výsledky, aniž by zničily životy svých občanů nebo pošlapaly zákonná práva a svobody. V praxi reakce na covid-19 zničila asociaci, kterou si mnoho lidí (včetně mě) spojovalo s globalismem a svobodou. Globalismus je dnes spíše vnímán jako nebezpečí nejen pro suverenitu, ale i pro práva lidí.
Spory o nacionalismus začaly koncem 19. století, kdy se začaly rozpadat mnohonárodnostní říše a vznikaly nové národy z jazykových, etnických a náboženských skupin ve Francii, Německu, Španělsku a Itálii. Podpořit postavení zbytků Svaté říše římské pod církevní kontrolou bylo smyslem svolání prvního vatikánského koncilu v roce 1869. Papež usiloval o potvrzení vlastní politické neomylnosti, aby si udržel papežské státy, ale tato snaha ztroskotala (koncil potvrdil pouze doktrinální neomylnost za výjimečných podmínek). O sto let později druhý vatikánský koncil učinil jasno a potvrdil práva na náboženskou svobodu.
Mezi těmito dvěma obdobími se význam nacionalismu posunul jedním směrem a pak druhým. Velkým teoretikem nacionalismu na konci 19. století byl Ernst Renan a jeho slavný projev Co je národ? (1882). Tato esej dodnes platí za dlouhou historii myšlenky národa a stanovuje rozumné parametry týkající se ústředních principů jejich uspořádání. Vymezuje pět faktorů: náboženství, jazyk, území, dědictví a etnickou příslušnost (rasu), z nichž každý může být podle okolností příznivý nebo ohrožující.
Esej byla přesně tím, co bylo v této době potřeba, a nakonec měla velký vliv po Velké válce, která nakonec rozbila habsburskou a pruskou monarchii a zakotvila demokracii jako preferovaný politický systém. Další trauma přinesla ruská revoluce, když se zhroutila i tamní monarchie. Při pohledu zpět je s podivem, že britská monarchie vůbec fungovala v tomto období, ale bylo to jen díky tomu, že se podařilo dosáhnout všech možných kompromisů s parlamentní kontrolou, a navíc potvrdit náboženskou svobodu.
Hlavním heslem poválečné politiky se stalo sebeurčení národů, které prosazovala vláda Woodrowa Wilsona, když se mapa Evropy překreslovala způsobem, který se ukázal jako neudržitelný. Nicméně v těchto letech byl nacionalismus považován za neškodný, a dokonce nezbytný pro mír, i když se elity sdružovaly kolem nových globalistických institucí, jako byla Společnost národů, jako garantů zásady neútočení. Sebeurčení obecně potvrzovalo právo národa vládnout si sám prostřednictvím tzv. plebiscitu.
Článek 22 Společnosti národů stanovil: „Na ty kolonie a území, které v důsledku nedávné války přestaly být pod svrchovaností států, které je dříve spravovaly, a které jsou obývány národy, jež ještě nejsou schopny samy obstát v náročných podmínkách moderního světa, by se měla vztahovat zásada, že blahobyt a rozvoj těchto národů tvoří posvátnou důvěru civilizace.“
Spory o nacionalismus však sotva skončily, protože v důsledku hospodářské krize a politických otřesů se v Německu zhroutily demokratické instituce. Na jejich místo nastoupil agresivní nacionalismus nacistické strany spolu s vzestupem císařského Japonska, což vedlo k další světové válce. Z této zkušenosti vyplynula diskreditace nacionalistické myšlenky, zejména pokud jde o rasu a jazyk. Německý pokus vytvořit rasový stát ze ztracených území uvrhl svět do nejvražednějšího konfliktu v dějinách lidstva.
Po válce se do popředí zájmu opět dostal globalismus, když vznikl Mezinárodní měnový fond, Všeobecná dohoda o clech a obchodu, Světová banka a Organizace spojených národů, zatímco velkou část světa ovládly nadnárodní aliance. Nacionalismus byl opět zdiskreditován a na tomto místě jsme stáli po většinu čtyř desetiletí. Rozpad Sovětského svazu opět změnil konstelaci, protože odtržené státy znovu získaly své historické názvy a mnoho národů na světě našlo nový smysl v národní identitě.
Od roku 1990 je boj mezi globalismem a nacionalismem charakteristickým rysem světové politiky, ale trvalo dlouho, než zasáhl západní průmyslové demokracie. Po rozhodnutí Spojeného království vystoupit z Evropské unie se prosadil nový nacionalismus, který se silně postavil na odpor globalistickým ambicím.
Byl nový nacionalismus liberální? To je složitá otázka. Někde ano, někde ne. Snaha o omezení imigrace byla nevyhnutelným důsledkem uprchlických otřesů v celé Evropě a ve Spojených státech. Tlak na odmítnutí ambicí Světové obchodní organizace na svět bez cel přišel po desetiletích průmyslových ztrát. To vše se odehrávalo již v době, kdy s ohromující zuřivostí udeřilo řízení pandemie, když Světová zdravotnická organizace zavedla experimentální metody kontroly virů – jako by vlády mohly nějak silou ovládnout mikroskopickou říši.
Hořká kombinace výluk, uprchlické krize a nejasných plánů na nulové emise, které ohrožují samotnou industrializaci, nakopla nacionalistického ducha a populistická hnutí zachvátila celý svět. Obě strany se postavily do předvídatelné řady: zastánci suverenity a ti, kteří chtějí zachovat zbytky neoliberálního řádu. To je základní dynamika naší doby.
Jak to tedy vypadá s názory milovníků svobody na nacionalismus? Dostáváme se tam, kde jsme byli v 80. letech 19. století s Renanovým pohledem: Zda a do jaké míry je svoboda nejlépe zaručena národním principem, závisí na době a místě. Bez ohledu na to, na základě toho, co vidíme v dnešní politice, není možné zastavit případné nahrazení neoliberálního řádu světem suverénních národů, některých liberálních a některých ne.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
