Komentář
Je na planetě Zemi příliš mnoho lidských bytostí? To není empirická, ale normativní otázka. Záleží na vnímání, předpokladech, přesvědčeních a chápání (nebo jeho nedostatku).
Světová populace poprvé dosáhla jedné miliardy kolem roku 1800. Dva vysoce uznávaní angličtí spisovatelé zabývající se ekonomickými otázkami si zoufali, že populace dosáhla svých hranic. David Ricardo předložil „železný zákon mezd“: v souladu s neúprosným zákonem nabídky a poptávky by jakýkoli vzestupný trend populace stále snižoval mzdy a odsoudil by dělníky k chmurné úrovni příjmu pro existenci. Jeho současník, farář Thomas Robert Malthus, se rovněž domníval, že dělníci jsou odsouzeni k naprosté chudobě kvůli nevyhnutelné matematické realitě: zatímco lidská populace má tendenci růst geometricky, produkce potřebná k jejímu uživení může růst pouze aritmeticky.
Ukázalo se, že Ricardo a Malthus se značně mýlili. Díky nepředvídatelnému pokroku ve vědě, technice a ekonomické výrobě (od lepších hygienických podmínek a pokroku v lékařství až po zdokonalené nástroje, využití cenově dostupné a spolehlivé energie a vznik masových trhů) se počet obyvatel světa do roku 1900 zvýšil na 1,5 miliardy. Dělníci, ačkoli byli mnohem chudší než dnes, dosahovali každou generaci mírného zlepšení své životní úrovně.
Lidská populace se ve 20. století dále zvětšovala – někteří to nazývali „populační explozí“. Nejenže lidí přibývalo, ale v zemích, kde se prosadily různé moderní vymoženosti, se životní úroveň pracujících stále zvyšovala. Zatímco mnozí považovali nový blahobyt za požehnání, ne-li zázrak, v 60. letech 20. století se zvedl odpor proti obrovskému pokroku v ekonomice, který změnil život na Zemi. Proti tomu, co se dělo, se vzbouřilo moderní ekologické/zelené hnutí.
V roce 1968 vyšel knižní trhák Paula Ehrlicha Populační bomba, který představoval novou zelenou ortodoxii. Varoval, že rostoucí populace dosáhla svých vlastních limitů, a proto jí během desetiletí či dvou hrozí masový hladomor, a že veškeré znečištění způsobené masovou ekonomickou výrobou poškodí ekologii Země natolik, že se části planety stanou neobyvatelnými pustinami.
Aktivistické skupiny jako Zero Population Growth nám vysokoškolákům říkaly, že rodit děti je nezodpovědné vůči životnímu prostředí. Někteří extrémnější „environmentalisté“ začali charakterizovat lidské bytosti jako „virus“, „nemoc“, „havěť“ či „rakovinu“. Pronášeli výroky jako „Vyhynutí lidského druhu může být nejen nevyhnutelné, ale i dobré“ a „Lidské bytosti jako druh nemají větší hodnotu než slimáci“.
Avšak stejně jako se Ricardo a Malthus mýlili v 19. století, tak se Ehrlich a další neomalthusiáni (pojmenovaní podle svého předchůdce, dobrého faráře Malthuse) mýlili ve 20. století. Ukázalo se, že lidé nejsou morem planety, ale jejím „nejvyšším zdrojem“, jak to vyjádřil zesnulý ekonom Julian Simon. Lidská populace (a tedy i zásoba lidských talentů) nadále rostla; blahobyt dosahoval stále nových výšin a zahrnoval stále větší počet lidí; a – třikrát hurá lidské racionalitě! – lidé (alespoň v demokratických zemích) investovali část svého blahobytu do politiky, která snižovala a napravovala znečištění, takže tyto země jsou nyní mnohem méně znečištěné než před 50 lety.
Některé země zaostávají v hospodářském rozvoji. Socialistické režimy (Kuba a Venezuela jsou dva blízké příklady) tragicky zbídačily své obyvatele tím, že jim vnutily hospodářský nerůst. Celkově je však trend v posledních desetiletích pozitivní. V polovině 70. let žilo na Zemi přibližně 3,5 miliardy lidí. Dvě miliardy z nich byly chudé a hladové. O čtyřicet let později žilo na světě 7,3 miliardy lidí a 767 milionů žilo v těžké chudobě.
Za necelé dvě generace se tak podíl těžce chudých lidí snížil z původních zhruba pěti z devíti na jednoho z devíti. K ničemu, co by se alespoň vzdáleně podobalo tomuto podobnému masivnímu ekonomickému pokroku, nikdy předtím nedošlo.
Kam tedy budeme směřovat dál?
Vzpomínám si, jak jsem nedůvěřivým přátelům, kteří byli přesvědčeni, že lidská populační exploze zničí život na Zemi, říkal, že lékem na to, co vnímali jako přelidnění, je kapitalismus. Svobodní, rozumní dospělí lidé by se dobrovolně rozhodli mít méně dětí. Nehodlali se rozmnožovat, aby se z blahobytu dostali do stavu, kdy se sotva protloukají.
Vyspělé země světa se ocitly na pokraji éry úbytku obyvatelstva. Porodnost je v jedné zemi za druhou hluboko pod úrovní reprodukce. Budoucí prognózy se nyní zabývají spíše vyhlídkou na populační implozi než na explozi. Bude to spíše prospěšné, nebo škodlivé? Podle některých demografů směřují země jako Čína, Rusko, Jižní Korea a většina evropských zemí – pokud ne k sociálnímu a politickému kolapsu – k drastickému snížení počtu obyvatel.
Jednou z obětí klesající porodnosti ve vyspělých demokraciích, jako jsou Japonsko, západní Evropa a dokonce i Spojené státy (i když naše demografická situace není tak vyhrocená díky naší schopnosti přilákat imigranty – doufejme, že řádně prověřené a kontrolované), bude pravděpodobně moderní sociální stát. Populace, která je přeplněna seniory, může zjistit, že není ani dostatek daňových poplatníků v produktivním věku, aby plně financovali péči o seniory, a možná ani dostatek mladších lidí, kteří by se o seniory starali. Možná, že tito senioři dospějí k opožděnému poznání, že by možná bylo v jejich vlastním zájmu, kdyby bývali měli více dětí.
Je tedy lidí příliš mnoho, nebo příliš málo? Je to fascinující otázka, která bude v příštích letech diskutována stále častěji.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
