„Klap klapy klap, já mám nové boty…“ – zpívala kdysi Jitka Molavcová, „dívka s kytarou“.
Vedle všeobecného názvu obuv má čeština rozličné výrazy pro obutí nohou. Ševci, řemeslníci, kteří dříve šili boty z kůže, k šití původně používali doslova jedno kopyto, podle jehož tvaru boty šili. Vyráběli obě boty stejné – levou i pravou. Jak se říkávalo – na jedno kopyto. Zákazník si je pak musel během nošení „rozšlápnout“ podle svého.
„Švec ať neposuzuje víc než střevíc.“ – Plinius starší
Podle českých názvů se dá i uhádnout, jaký zákazník obuv nosil – boty, botičky, střevíce, škorně, dřeváky, sandály, „kristusky“, tenisky, holiny, galoše, válenky, tuleňky, kozačky aj.
První dětskou obuví, kterou dítě nazuje, sotva se postaví na nožičky, byly „capáčky“. Bílé šněrovací kotníčkové botky, aby dítě mělo pevnou nožku.
Lakýrky nosili muži i dámy, název získaly podle lesklého povrchu. Perka – černé šněrovací boty byly jezdecké pánské boty s nízkým podpatkem, aby se jimi dalo snadno vklouznout do třmenu koně.
„Důkladné botky“ nosila dvorní dáma z Andersenovy pohádky Křesadlo, když sledovala princeznu, jak měla přikázáno.
Střevíce
Střevíc je více variabilní – může být pánský, dámsky, prostý nebo elegantní. Může být hrubý, ale i jemný. Šlo o nižší botu, vycházkovou, domácí či taneční. Z pohádek známe střevíčky – zejména v pohádce o Popelce hrál střevíček významnou roli.
„Moje střevíčky jsou jako ze zlata, když je mám, připadám si hrozně bohatá, ty si vezmu jen v onen slavný den…“ zpívala česká zpěvačka Edita Štauberová s orchestrem Slávy Kunsta v roce 1964. (Na začátku 60. let ji jako prodavačku bot objevil skladatel Karel Mareš.) Za socialismu dokonce její písnička sloužila jako reklama na obuv v Československu.
Střevíce z lýčí – tak nazval František Nepil svou knihu povídek o domácích zvířatech. Zato lýkové krpce – láptě – byly skutečně upleteny z lýčí, sloužily jako vlastnoručně vyrobená a levná lidová obuv v selském prostředí. Historicky byly rozšířeny nejen v Rusku, ale i u Finů, Tatarů, Čuvašů a dalších národností. Lýkové láptě se na nohu upevňovaly pomocí šňůrek. Zmínky o lýkových střevících najdeme i ve Starých pověstech českých.
Anebo se chodilo bez láptí – dříve prostí nebo chudobní lidé místo obuvi používali své vlastní chodidlo. Bosé nohy měli otužilé a ztvrdlé jako podrážku. Ale – když přišla zima, bylo ouvej.
Zářijová pranostika (16. září) uvádí: „Na Ludmily světice obouvej střevíce.“ To už znamenalo, že bosé chodidlo nestačí.
Co se přivazovalo na nohu, byly také sandály nebo „kristusky“, dle antiky obvykle kožená podešev připevněná koženými řemínky k noze. Taková obuv se nosívá v prostředí, kde je opravdu teplo a můžeme chodit bosí – u nás jen v létě.
Škorně
Škorně bývaly gotické boty se zvednutou špičkou. Nosíval je i královský šašek. Gotické škorně, šnáblovky, nosily vyšší vrstvy středověké společnosti. Jak ukazují archeologické vykopávky, jejich výskyt v Evropě nebyl příliš častý, našly se více v Anglii a ve Francii.
Nejproslulejší jméno Botička, Škornička – Caligula nosil kdysi hrozivý římský císař. Dostal je v dětství, kdy jeho otec Germanicus měl ve vojenském ležení při sobě i svoji rodinu a jeho synkovi vojáci takto přezdívali. Caligula, celým jménem Gaius Caesar Augustus Germanicus, byl císař tak šílený, že po čtyřech letech panování byl svržen z trůnu.
Do deště
Přezůvky štěstěny – o nich vyprávěla další pohádka H. Ch. Andersena. Přezůvky u nás starší lidé velmi dobře poznají. Nosily se ještě v 60. letech, bylo to praktické gumové „přezutí“ do deště. Dovnitř se vklouzlo nohou v bačkoře, přezka se zapnula na jeden patent – a noha byla chráněná před vodou.
A co je takzvaný škrpál? Dnes se název už moc nepoužívá, leda sarkasticky. Škrpál je už tak opotřebovaná nebo těžká bota, že už je prakticky skoro „po smrti“.
„Až to se mnou sekne“
Od dětských capáčků obouváme různé druhy obuvi, až dojdeme na konec života. A když už člověk zesnul a není, obují mu do rakve papírové boty. Jak o tom zpívá Jaromír Nohavica:
„Až obuju si ráno černe papirove boty,
až i moje stara pochopi, že nejdu do roboty…
pěkne, fajne a pěkne,
až to se mnou definitivně sekne…“
A jaké boty nosíte nejraději vy?
Když se vrátíme na začátek, můžeme si raději vybavit na okamžik, kdy si v plném žití a s potěšením nazujeme nové boty a pak můžeme s Jitkou Molavcovou zpívat – „klapy klap, klapy klap – svět je v nových botách krásný báječný“.
