Komentář
Komunity po celých Spojených státech diskutují o výhodách a nevýhodách fluoridované vody. Je to trochu šok, protože tato otázka je v podzemí amerického politického života přítomna již mnoho desetiletí. Fluorizace komunitní vody byla raným příkladem využívání veřejných služeb za účelem masové medikalizace. Nikdy však nebyla vědecky podložená a nyní roste povědomí o tom, že kritici měli vždy pravdu. Kdo chce fluorid, může si ho pořídit sám, aniž by bylo nutné hromadně dopovat obyvatelstvo bez jeho souhlasu.
Je to ta nejpodivnější věc. Tato otázka se najednou stala žhavým tématem, přestože se o ní diskutuje už od padesátých let minulého století. Dalo by se říci, že je to téma, jehož čas nadešel.
A tím to nekončí. Veřejnost je nově skeptická k celé řadě věcí, jejichž kritici byli ještě nedávno považováni za bláznivé podivíny. Šílenství kolem schopnosti vlády kontrolovat klima se setkává s novým odporem. Vlády a společnosti, které zavedly povinné očkování, čelí na základě soudních rozhodnutí vysokým pokutám. Legie režimních vědců jsou pod palbou kritiky za to, že daly požehnání pandemickým lockdownům navzdory tomu, jak moc poškodily populaci.
Ještě před dvěma lety byl Robert F. Kennedy Jr., zakladatel organizace Children’s Health Defense, odepisován jako konspirační teoretik. Je tu jen jeden problém: jeho teorie se nejen naplnily, ale jeho vysvětlení (obsažená ve dvou knihách) jsou nesmírně přesvědčivá, a to natolik, že se počet jeho příznivců rozrostl do skutečně přelomových rozměrů. Lidé se ptají, zda může být potvrzen jako nový ministr zdravotnictví a sociálních služeb. Můj pocit je, že o tom není pochyb.
Novým šéfem Národního institutu zdraví je Jay Bhattacharya, který nesouhlasil s lockdowny od jejich samotných začátků, neúnavně psal a vystupoval proti zneužívání vědy ve jménu kontroly infekčních nemocí. Jednou, v nejtemnějších dobách, jsme spolu mluvili po telefonu. S upřímným přesvědčením mi řekl, že máme morální povinnost se ozvat, protože mnoho lidí trpí. Měl upřímný pocit, že toto šílenství musí skončit, jinak bude nenapravitelně poškozena samotná společnost.
Téměř o pět let později se jeho pohled stal nově vznikající ortodoxií. Je to jen další symbol dramaticky se měnící doby. V mainstreamovém tisku denně nacházíme články bijící na poplach, že se objevuje nové populistické hnutí, které nedůvěřuje všem tvrzením vědy. Je to divoké přehánění, odpovídající cenzuře a dogmatům údajných odborníků. Dobrá věda se vyznačuje pochybnostmi a vyžadováním důkazů.
Konvenční historiografie dělí uplynulé půldruhého tisíciletí na dvě velké epochy: věk víry a věk vědy. Toto dělení bylo vždy přepjaté. Představuje si kulturu od roku 500 n. l. do roku 1500 n. l. převážně jako kulturu uchvácenou mystickými náboženskými dogmaty a ovládanou papeži a kněžími. Pak přišlo osvícenství se svým důrazem na důkazy a vědeckou metodu, a tak jsme zažili nástup techniky a lepšího života.
Tento jednoduchý pohled je třeba korigovat. Právě „věk víry“ stál u zrodu vědeckých zájmů, které byly ve středověku poháněny vírou, že vesmír stvořený Bohem lze objevit a pochopit pomocí neohroženého bádání. To byla podstata scholastiky, která se objevila ve 12. století a která spojila křesťanskou, židovskou, islámskou a klasickou moudrost se snahou nalézt konečnou pravdu v samotném Bohu.
Zrod rozšířeného sekularismu mezitím vedl k excesům ve jménu vědy, jako byla děsivá eugenika (přesvědčení, že lidská populace by měla být šlechtěna s důrazem na kvalitu, podobně jako v chovu zvířat) a totalitarismus (přesvědčení, že s celou společností by se mělo zacházet jako s laboratoří pro experimenty). Mystickým přesvědčením č. 1 věku vědy bylo, že metody přírodních věd se mohou a mají vztahovat na vědy společenské.
Tento klíčový omyl zničil mnoho různých oborů, od politiky a ekonomie po psychologii a sociologii. Pokus vzít metody pro studium stabilních věcí a použít je ke studiu racionálních a proměnlivých věcí nikdy nefungoval. Aby to bylo věrohodné, bylo třeba do modelu zabudovat klamné předpoklady. To dnes vidíme všude. Najděte si vyhledávač běžných klamných tvrzení, abyste viděli samotné jádro brakové vědy, která nás dnes zahlcuje.
Psal jsem o mnoha klamech – nejen o post hoc ergo propter hoc, ale také o předpojatosti subjektu. Pak tu máme absolutní vědecký brak v podobě modelování: Předpokládejte, že prasata mohou létat a že to můžete dokázat.
Když se ohlédnu zpět, nejsilnější a nejprozíravější kritikou tohoto pohledu byla úžasná kniha F. A. Hayeka Kontrarevoluce vědy, ke které jsem se vrátil za hlubokého lockdwonu, abych pochopil, co se pokazilo.
Letos je tomu právě 50 let, co Hayek pronesl projev při převzetí Nobelovy ceny v roce 1974. Cenu obdržel za svou práci o hospodářských cyklech. Mohl přednést odborný a relativně nekontroverzní projev. Místo toho využil této příležitosti, aby vyslal vážné varování nejen všem ekonomům, ale také všem v akademickém a intelektuálním světě. Svůj příspěvek nazval provokativně Předstírání znalostí. Vezměme si následující pasáž:
„Tematickou ilustrací jsem chtěl především upozornit na to, že jistě v mém oboru, ale domnívám se, že i obecně ve vědách o člověku, to, co vypadá navenek jako nejvědečtější postup, je často tím nejnevědečtějším. A kromě toho jsem chtěl také upozornit, že v těchto oborech existují určité hranice toho, co můžeme od vědy očekávat. To znamená, že svěřit vědě – nebo záměrně řídit podle vědeckých zásad – více, než může vědecká metoda dosáhnout, může mít neblahé důsledky.“
„Pokrok přírodních věd v moderní době samozřejmě natolik překonal veškerá očekávání, že jakýkoli náznak, že by mohly existovat nějaké jeho hranice, nutně vzbudí podezření. Zvláště se takovému náhledu budou bránit všichni ti, kteří doufali, že naše rostoucí schopnost předvídat a kontrolovat, obecně považovaná za charakteristický výsledek vědeckého pokroku, aplikovaná na společenské procesy, nám brzy umožní formovat společnost zcela podle našich představ.“
„Je skutečně pravda, že na rozdíl od radosti, kterou přinášejí objevy v přírodních vědách, mají poznatky získané studiem společnosti častěji tlumivý účinek na naše aspirace; a není asi divu, že mladší, impulzivnější členové naší profese nejsou vždy ochotni se s tím smířit.“
„Důvěra v neomezenou moc vědy se však až příliš často zakládá na falešném přesvědčení, že vědecká metoda spočívá v aplikaci hotové techniky nebo v napodobování formy, nikoliv podstaty vědeckého postupu, jako by k vyřešení všech společenských problémů stačilo dodržovat nějaké kuchařské recepty [zvýraznění moje]. Někdy to skoro vypadá, jako by se vědecké techniky učily snadněji než myšlení, které nám ukazuje, jaké jsou problémy a jak k nim přistupovat.“
„Rozpor mezi tím, co v současném rozpoložení veřejnost očekává, tedy že věda dosáhne uspokojení lidových nadějí, a tím, co je skutečně v jejích silách, je vážnou záležitostí, protože i kdyby si všichni skuteční vědci měli uvědomit omezenost toho, co mohou v oblasti lidských záležitostí udělat, dokud bude veřejnost očekávat více, vždy se najdou tací, kteří budou předstírat a možná i upřímně věřit, že mohou pro uspokojení lidových požadavků udělat více, než je skutečně v jejich silách.“
„Pro odborníka je často dost obtížné a pro laika jistě v mnoha případech nemožné rozlišit mezi oprávněnými a neoprávněnými tvrzeními, která jsou předkládána jménem vědy.“
Svou přednášku zakončil takto:
„Nemá-li člověk ve svém úsilí o zlepšení společenského řádu napáchat více škody než užitku, bude se muset naučit, že v této oblasti, stejně jako ve všech ostatních oblastech, kde převládá zásadní složitost organizovaného druhu, nemůže získat úplné znalosti, které by umožnily ovládnutí událostí [zvýraznění moje]. Bude tedy muset využít toho poznání, kterého může dosáhnout, nikoliv k tomu, aby utvářel výsledky, jako řemeslník utváří své ruční dílo, ale spíše k tomu, aby pěstoval růst tím, že mu poskytne vhodné prostředí, podobně jako to dělá zahradník pro své rostliny.“
„Existuje jisté nebezpečí v bujarém pocitu stále rostoucí moci, který vyvolal pokrok fyzikálních věd a který svádí člověka k tomu, aby se pokusil, ‚omámen úspěchem‘, abychom použili charakteristickou frázi raného komunismu, podřídit nejen naše přírodní, ale i lidské prostředí kontrole lidské vůle.“
„Poznání nepřekonatelných hranic svého poznání by mělo člověka studujícího společnost vskutku naučit pokoře, která by ho měla chránit před tím, aby se stal spoluviníkem osudové snahy lidí ovládat společnost – snahy, která z něj činí nejen tyrana nad svými bližními, ale která z něj může učinit i ničitele civilizace, kterou žádný mozek nenavrhl, ale která vyrostla ze svobodného úsilí milionů jednotlivců.“
A je to tady, slova pronesená před půl stoletím nebyla nikdy tak aktuální jako v dnešní době. Zdá se, že se učíme. Zdá se, že toto poučení uplatňujeme. Jediný způsob, jak zachránit vědu před ní samou, je aplikovat ji správným způsobem a zároveň si uvědomit hranice schopnosti konstruovat svět podle představ hrstky intelektuálů. Je tragické, že jsme museli dospět až k tomu, že jsme téměř zničili zeměkouli, abychom na to přišli, ale je to tak. Začněme s obnovou.
Zachovejme skutečnou vědu, ale vyhoďme scientismus.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
