Klady i zápory našli politologové oslovení Českou tiskovou kanceláří ve fungování krajů, které vznikly před 25 lety. Podle politologa Petra Konečného hrají mimo jiné kvůli špatně zvolené velikosti kraje vedlejší roli v agendě územního rozvoje, důležitější jsou v této oblasti ministerstva, ale i obce. Také politolog Petr Jüptner poukázal na to, že krajské zřízení dosud není zcela dotažené, protože řadu kompetencí vykonávají separátní úřady, které navíc ne vždy kopírují hranice krajů. Politolog Aleš Michal vyzdvihl koordinační roli krajů při krizových stavech, například při epidemii či povodních.
Na současných 14 krajů se rozdělilo území ČR se začátkem roku 2000, zaniklo tehdy rozdělení země na osm krajů, které do té doby formálně existovaly. Činnost začaly vyvíjet až později, po podzimních prvních krajských volbách. Ústavní zákon o vytvoření 14 vyšších územních samosprávných celků přijala po vleklých diskusích Sněmovna v roce 1997. Na poslední chvíli se objevila iniciativa na omezení počtu regionů na devět, poslanci ji ale neschválili.
Konečný ČTK sdělil, že uspořádání vzniklo jako kompromis postkomunistických politických elit na konci 90. let za přispění regionální lobby zejména bývalých menších krajských měst. „Tomu odpovídá také jeho fungování. Současné kraje jsou příliš malé na to, aby mohly být primárními nositeli regionálního rozvoje a místní demokracie. Zároveň je jim svěřena v zásadě mikroregionální agenda a institucionální struktura, na což jsou ale naopak příliš velké a nedokážou substituovat roli zrušených okresních úřadů,“ uvedl.
Hlavní roli v agendě územního rozvoje tak podle Konečného hrají jednoznačně ministerstva a další ústřední orgány, poté obce a až na třetím kraje. „V jiných evropských regionalizovaných státech bývají na druhém místě regiony. Toto uspořádání neodpovídá a ani nemůže odpovídat představám o standardním fungování regionální samosprávy,“ uvedl. V nynějším krajském uspořádání proto nespatřuje žádné klady.
Jüptner považuje za slabou stránku českého regionálního uspořádání vyšší počet krajů, které jsou navíc různě velké. „A rovněž fakt, že zřízení krajů do dneška není zcela dotažené, řadu kompetencí vykonávají separátní úřady, které navíc ne vždy kopírují teritoriální hranice krajů,“ uvedl. Kraje nicméně považuje za etablovanou součást víceúrovňového vládnutí v Česku. „Regionální úroveň vládnutí je pro nám podobné země obvyklá, pokud bychom kraje neměli, byli bychom spíše evropskou kuriozitou,“ míní.
Podle Michala převažují za 25 let zkušeností s kraji pozitiva. „Kraje jsou důležité pro koordinaci aktivit zejména během různých typů krizí, kterých jsme v posledních letech viděli hned několik. Během covidové pandemie byla důležitá existence krajských hygienických stanic, během povodní se staly zásadními pro koordinaci adresné pomoci,“ uvedl. Kvůli roztříštěné struktuře obcí v Česku považuje existenci krajské úrovně vládnutí za podstatnou. „V opačném případě by mezi centrální vládou a lokální úrovní byla obrovská institucionální vzdálenost,“ uvedl.
Zápor spatřuje Michal v tom, že se ani za čtvrt století nepodařilo politické reprezentaci přesvědčit většinu obyvatel, jakou kraje přesně plní roli a v čem je jejich role nezastupitelná. „Sahat do současné struktury krajů by znamenalo debatu na mnoha úrovních, která by ve výsledku nemusela být úplně pozitivní,“ uvedl.
Podle Konečného by krajský systém potřeboval zásadní změny, nikoliv pouhé kosmetické úpravy. „Na úrovni konfigurace je třeba definovat funkční regionální celky, přičemž lze v souladu s preambulí Ústavy ČR zohlednit i naše tradiční země,“ uvedl. Co se týče kompetencí, kraje by měly dostat na starost rozhodování v relevantních veřejných záležitostech, jako jsou výstavba a správa silnic první třídy, fakultní nemocnice či kulturní instituce, které původně vznikly jako zemské. „A na úrovni financí výrazné posílení takzvaných vlastních příjmů, se kterými mohou regionální reprezentace autonomně nakládat,“ dodal.
Jüptner nepovažuje za vhodné měnit geografické hranice krajů nebo kraje slučovat. „Bylo by to spojené s vysokými transakčními náklady a nemáme navíc jasnou koncepční představu, co bychom těmito kroky sledovali,“ uvedl. Kraje jsou podle něj nastavené tak, že slouží hlavně k zajišťování infrastruktury a služeb, nikoliv k vyjadřování regionální identity. Za zvážení by podle něj stálo dokončení reforem z přelomu tisíciletí a posílení krajů. „Systém veřejné správy a územního členění státu připomíná spíše džungli než udržovaný les, v území působí řada úřadů a správních orgánů s odlišnou teritoriální strukturou. Bylo by dobré zaměřit se na racionalizaci a koncentraci agend právě třeba na úrovni krajů, případně nově zřizovaných společenství obcí,“ míní.
