Stojí hned u trati. Bájnou čokoládovnu ve Velimi spatříte letmým pohledem z vlaku. Dnes její budova nemá tu přitažlivou sladkost, jakou mívala, když ještě vyráběla sladké produkty. Velimská čokoládovna byla zrušena roku 1994 a prostory dnes slouží k jiným účelům.
Pedro
Roku 1968 se zde zrodil žvýkačkový hit Pedro, se kterým nejen děti kouzlily bubliny do té velikosti, dokud nepraskly a nesplaskly.
Spolu s dalšími se Pedro vyrábělo po dodání strojního zařízení, licence a technologie z Holandska.
V 80. letech se zde ročně vyrobilo 800-900 tun žvýkaček Pedro a 400-500 tun plátkových žvýkaček převážně pro tuzemský trh. Vývoz byl nepatrný.
Jak to celé začalo
Když byla roku 1845 položena trať a zbudována zastávka vlaku ve Velimi u Prahy, na podnět evangelického faráře Justa Emanuela Szalatnaye založil jeho příbuzný Josef Gustav Adolf I. Szalatay spolu se svým bratrancem J. Pavlem továrnu na výrobu čokolády, cukrovinek a kávových náhražek.
Pokračování ve výrobě čokolády připadlo židovskému podnikateli Adolfu Glaserovi, který Velimskou Cikorku koupil roku 1892. Tehdy to byla dobře zavedená továrna s výhodnou polohou poblíž trati a cukrovaru, jež poskytovala i dostatek pracovních míst pro lidi z okolí.
Adolf Glaser, tehdy císařský rada, průmyslník a majitel další továrny na cikorii, ve Velimi rozšířil sortiment cukrovinek.
Podle historie v archivu Středočeské knihovny v Kladně vyslal Glaser v roce 1906 do Ameriky svého důvěrníka, aby vyzvěděl tajemství výroby žvýkací gumy. Ano, už tehdy se někteří podnikatelé snažili odcizit výrobní technologii. Vyzvědač měl zřejmě úspěch, protože o čtyři roky později začala velimská továrna vyrábět žvýkačky s názvem Rici. Měly dvě příchutě, Nektar a Rose. Zpočátku se produkovaly nebalené. Byly naskládané do plechových krabiček, obalované v cukrové moučce. Od roku 1925 už byly žvýkačky prodávané v obalech.
Tyto žvýkací cukrovinky oblažovaly obyvatele celého Rakousko-Uherska.
V meziválečném období, roku 1926, byla výroba žvýkaček ve Velimi pozastavena a jejich výrobu nahrazovaly firmy Orion Praha a J. Bělohubý z Hluboké nad Vltavou.
Osudný byl pak poválečný čas. Za socialismu byly žvýkačky považovány za kapitalistický přežitek. Po roce 1945 byla výroba žvýkaček zakázána úplně. Ovšem oficiální zákaz zněl: z hygienických důvodů.
Avšak v roce 1956 výrobu znovu povolilo ministerstvo zdravotnictví, aby zabránilo nelegálnímu obchodu s tímto výrobkem. Koncem roku 1956 byla výroba z libereckého Lipo a slovenského Figaro převedena a soustředěna ve Velimi. Vyráběly se zde želé cukrovinky, gumovité cukrovinky a žvýkačky, které se předtím produkovaly v jiných závodech pro tehdejší ČSSR.
Žvýkačky z doby kamenné
Historie žvýkání sahá do dávných dob. Archeologům se podařilo najít žvýkačku starou 9 000 let. Stopy po zubech ukázaly, že ji žvýkal teenager z doby kamenné. Nejstarší nalezená žvýkačka na světě byla vyrobena z pryskyřice slazené medem. Mezitím již starověcí Řekové používali žvýkání – žvýkali pryskyřici. Jednak pro svěžejší dech, jednak při problémech se zažíváním.
K zásadní změně složení žvýkaček došlo během 2. světové války, kdy výrazně vzrostla výroba žvýkaček, které byly dodávány americkým vojákům. Tehdy byly stromy dodávající žvýkací hmoty vytěženy. Vývoj vedl k syntetické gumové bázi. Původně přírodní gumová báze byla nahrazena syntetickou.
