Komentář
Po dvou měsících svého druhého funkčního období byl americký prezident Donald Trump některými politiky na Západě obviněn, že v důsledku svého postoje k válce na Ukrajině opustil dlouholeté spojence Washingtonu. Nemusíme se však dívat příliš daleko do historie, abychom si všimli, že k podobnému aktu „odpřátelení“ došlo ze strany kontinentální Evropy a nebyl neoprávněný.
V roce 1988 zesnulá britská premiérka lady Margaret Thatcherová při přednášce na College of Europe v belgických Bruggách takto radila svým posluchačům: „Musíme usilovat o zachování závazku Spojených států ohledně obrany Evropy. A to znamená uznat zátěž, kterou pro jejich zdroje představuje světová role, kterou na sebe berou, a jejich názor, že jejich spojenci by měli plně nést svůj podíl na obraně svobody, zejména s tím, jak Evropa bohatne.“
Bohužel tato mírná slova Železné lady nepadla na úrodnou půdu.
O jedenáct let později se její tón změnil v pohrdavý a zlomyslný, když na konferenci Konzervativní strany v Blackpoolu šokujícím způsobem prohlásila: „Za mého života přišly všechny problémy z kontinentální Evropy a všechna řešení pocházejí z anglicky mluvících zemí celého světa.“
Mezi Bruggami a Blackpoolem se Thatcherová proměnila z třicetileté zastánkyně evropské integrace v zarytou odpůrkyni. Odsuzovala „britskou malátnost“ – termín, který použil konzervativní politik a historik sir Ian Gilmour ve své knize The Body Politic z roku 1969 pro charakteristiku ekonomické stagnace, sociálního úpadku a pocitu marnosti a beznaděje, které jako by prostupovaly britskou společností.
Thatcherová nesnášela evropský sociální stát, kritizovala nesmiřitelný unionismus a nesnášela moc nevolených bruselských byrokratů, kteří v polovině 90. let prakticky zapomněli na NATO, přestože Evropa zbohatla. Svůj boj vyhrála posmrtně, v roce 2020 (BREXIT).
Od té doby Británie, především kvůli okolnostem, opustila Evropu a navázala partnerství v indo-pacifickém regionu, který je jí historicky blízký, podepsala dvoustranné dohody o volném obchodu s Japonskem, Jižní Koreou, Austrálií a Novým Zélandem a jedná o nových se Spojenými státy a Indií. Spojené království nedávno získalo členství v Komplexní a progresivní dohodě o Transpacifickém partnerství neboli CPTPP. Nová vláda Labouristické strany se nesnažila tento směr změnit.
Spojené státy jsou na podobné trajektorii. Trump také odmítá velkou vládu a byrokratické nadnárodní agentury. Stejně jako Thatcherová před téměř 40 lety – ale mnohem vehementněji – kritizuje ostatní země NATO za to, že vynakládají příliš málo prostředků na obranu, což je stálá výtka amerických prezidentů, zejména Dwighta Eisenhowera a Ronalda Reagana.
Trumpovi spolupracovníci ochotně kritizovali některé evropské země za to, že opouštějí základní západní hodnoty, jako je svoboda slova, za zrušení bezpečných státních hranic a vpuštění gangsterů a fanatických džihádistů, kteří rozpoutávají teroristické útoky na nevinné občany. To vše se podle Trumpa děje i ve Spojených státech.
Rusko-ukrajinská válka způsobila rozkol mezi Trumpem a ostatními členy NATO. Chce, aby válka skončila, aby se Washington mohl „otočit“ do Indo-Pacifiku a postavit se čelem „postupující hrozbě“ komunistické Číny, kterou od svého prvního funkčního období právem považuje za hlavního protivníka Ameriky.
Dvě hlavní anglicky mluvící země, Spojené státy a Velká Británie, se tak téměř současně vymaňují ze svých závazků v Evropě a obracejí se k Asii. Jejich „opuštěním Evropy a vstupem do Asie“ se tak uzavírá kruh od doby, kdy nejslavnější japonský reformátor 19. století Fukuzawa Jukiči za zcela jiných okolností prosazoval pravý opak, tedy „opuštění Asie a vstup do Evropy“ (1885).
Jestliže příjezd amerického komodora Matthewa Perryho do Japonska v roce 1853 a druhá světová válka znamenaly první a druhý historický příchod Ameriky do Asie, pak „Trumpův obrat“ může být třetím. Mohl by nesmírně přispět k prosperitě v indo-pacifickém regionu mimo Čínu, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, s pokračujícím oddělováním USA od Číny půjde mnoho amerických peněz z Číny do jiných ekonomik v Indo-Pacifiku. Zadruhé, když pod tlakem Trumpa dojde k větší americké vojenské síle, spojené se zvýšenými výdaji na obranu a schopnostmi v zemích východní Asie, tato síla bude nasazena k zadržení čínského režimu a dosažení větší regionální stability, a nové investice přijdou s větší důvěrou.
Ale co potom Evropa, kterou Spojené státy a možná i Británie opouštějí? Bude se jí dařit dobře, ale dosud neočekávaným způsobem.
Scénář bude takovýto: Trump 2.0 bude pokračovat v pobízení Evropy, aby se složila na svou obranu, nutně na úkor svého sociálního státu, klimatické politiky a otevřených hranic, a pokud to bude nutné, poškodí transatlantické vztahy. Trump přitom bude hodně očerňován.
Například nedávný článek BBC obvinil amerického prezidenta z toho, že „vyhodil do povětří světový řád“. To je však čirý eurocentrismus, protože Trump pouze resetuje vztahy Washingtonu s Evropou a Evropa není celý svět.
Ve skutečnosti existují dobré známky toho, že Evropa reaguje na Trumpa zdravým způsobem; například nově zvolený německý vůdce rozhodl, že Německo musí vynaložit obrovské částky na modernizaci své armády, bez ohledu na to, že bude muset nutně snížit výdaje na sociální zabezpečení a přeladit svůj model růstu.
Očekává se, že až bude Evropa opět silná a zdravá, Trump zmizí ze scény a jeho nástupci budou moci napravit vztahy, když budou všechny překážky odstraněny. V té chvíli bude svět stále v podstatě bipolární: tábor otevřené společnosti versus tábor autoritářský nebo horší.
Konflikt mezi oběma tábory se bude odehrávat na dvou hlavních scénách. První z nich je Asie, kde budou Spojené státy – zbavené své evropské zátěže a v jakémsi spojenectví s Japonskem, Tchaj-wanem, Jižní Koreou a Austrálií – čelit čínskému režimu. Nejsilnější mocnost na světě se pokusí zvrátit a zadržet tu nejnebezpečnější. Další na řadě je Evropa, kde se reformovaná a posílená Evropská unie utká s Ruskem. Druhořadá velmoc se bude snažit udržet v šachu velmoc třetího řádu. Pro Západ to bude mnohem racionálnější konfigurace konfliktu a zvládnutelnější dělba práce než nyní.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
