Beethovenova jediná opera měla těžký začátek, ale dodnes se uvádí.
Ludwig van Beethoven je nesporným mistrem symfonie. Jeho velkým životním snem však bylo složit operu. Opera byla nejen žánrem s vysokou prestiží, ale i výnosným podnikem, a Beethoven snil o tom, že v ní spojí umělecký úspěch s komerčním.
Velká příležitost přišla v roce 1804. Dva konkurenční vídeňští ředitelé divadel, baron Braun a Emanuel Schikaneder, chtěli po Beethovenovi, aby jim napsal dílo pro hudební scénu. Braun a Schikaneder provozovali konkurenční operní domy a oba už dříve úspěšně uváděli Mozartovu Kouzelnou flétnu. Když Braun odkoupil Schikanederovo divadlo Theater-an-der-Wien, ponechal si svého konkurenta ve funkci a společně oslovili Beethovena, aby jim napsal operu.
Výsledkem byl Fidelio – jediná opera, kterou Beethoven skutečně dokončil. Ale patří k těm nejlepším.
Něco nového, ale ne zcela původního
Fidelio vypráví příběh Leonory, jejíž manžel Florestan byl uvězněn jako politický vězeň poblíž Sevilly ve Španělsku. Leonora se vydává za mladého muže jménem Fidelio a v přestrojení se dostane do věznice, kde si získá důvěru žalářníka i jeho dcery, která se do Fidélia zamiluje – netuší však, že „on“ je ve skutečnosti žena. Mezitím tyranský guvernér Don Pizarro plánuje Florestana zavraždit, aby zakryl své zločiny před blížící se inspekcí. Leonora musí projít celým vězením a včas Pizarra zastavit, aby svého muže zachránila. Nakonec láska přemůže krutost a spravedlnost zvítězí.
Děj nebyl původní. Libretista Fidélia, Joseph Sonnleithner, jej adaptoval podle dřívější opery Leonora od Jeana-Nicolase Bouillyho. Beethoven a Sonnleithner v tomto nebyli výjimkou – i další operní skladatelé už s tímto námětem pracovali.
Zvláště v době před zavedením autorských práv nebylo přebírání námětů z jiných děl považováno za krádež ani za překážku umělecké originality. Starší adaptace Fidélia dnes přežívají už jen jako inspirace pro Beethovenovo mistrovské dílo.
Beethoven předjímá Wagnera
Ačkoli převzal děj, Beethoven do svého zpracování příběhu o lásce vložil nepřekonatelnou emocionální hloubku a sílu. Přestože se nikdy neoženil, jeho představivost bohatě nahradila osobní zkušenost.
Jeho orchestrální pojetí se podobá jeho symfonické tvorbě. Ve skutečnosti se ve skladatelově skicáři objevují nápady pro Pátou symfonii, které si zaznamenával při komponování scény v žaláři ve druhém dějství Fidélia.
Zatímco předchozí skladatelé používali orchestr hlavně jako doprovod zpěvu, Beethoven mu dal mnohem složitější a významnější roli ve vývoji dramatického děje. Použil jemné leitmotivy pro jednotlivé postavy a témata – inovaci, kterou později rozvinul Richard Wagner. Leonořiny árie obsahují dramatické melodie vyjadřující její odhodlání, výrazně doprovázené lesními rohy; utrpení jejího manžela Florestana, prostoupené nadějí, vyjadřují melancholické housle. Trombóny, trubky a staccatové smyčce pak vystihují Pizzarovu hrozivou povahu.
Fidelio na scéně
Fidelio měl premiéru ve Vídni v listopadu 1805 – krátce poté, co město obsadil Napoleon. Představení navštívilo jen málo Vídeňanů, publikum tvořili převážně francouzští vojáci, kteří umělecký záměr příliš neocenili. Po pouhých třech reprízách zklamaný Beethoven operu stáhl.
Beethoven byl stejně komplikovaný a nezkrotný, jak naznačuje jeho portrét s divoce rozcuchanými vlasy od Josepha Stielera. Někteří přátelé mu navrhovali, aby svou operu Fidelio zkrátil – připadala jim příliš dlouhá. Beethoven zpočátku odmítal. Teprve jeho mecenáš, kníže Lichnowsky (dříve podporovatel Mozarta), ho nakonec přesvědčil, aby operu zkrátil ze tří dějství na dvě. Beethoven však nad přepracováním strávil tolik času, že orchestr měl na zkoušky před druhým uvedením v březnu 1806 jen jedinou zkoušku. Premiéra nedopadla dobře a Beethoven za to ostře zkritizoval hráče.
Fidelio měl při druhém uvedení lepší návštěvnost a prvních pět představení slibovalo dlouhé reprízování. Poté však Beethoven operu náhle stáhl. Nedůvěřoval řediteli Braunovi a měl pocit, že se členové divadla proti němu spikli, aby ho připravili o honorář.
Obnova a zklamání
Opera byla znovu uvedena v roce 1814 – tentokrát s velkým úspěchem. Pro tuto příležitost Beethoven napsal novou předehru, která se stala nejznámější částí celé opery.
Další uvedení proběhlo v roce 1822. Beethovenův přítel a životopisec Anton Schindler zaznamenal skladatelovy osobní obtíže z tohoto období. Ve své knize Beethoven, jak jsem ho poznal (Biographie von Ludwig van Beethoven, 1840) popisuje, jak si prchlivý Beethoven – přestože byl zcela hluchý – neústupně trval na tom, že bude dirigovat sám. „Všichni jsme mu to rozmlouvali, dokonce jsme ho úpěnlivě prosili, aby svému přání odolal,“ vzpomíná Schindler.
Beethoven zůstal neoblomný a rozhodl se dirigovat. Během zkoušky však nedokázal sladit orchestr se zpěváky na jevišti. „Všechno se rozpadlo,“ říká Schindler. Účinkující několikrát přerušili a začínali znovu. Bylo zřejmé, že pod jeho vedením nemohou pokračovat.
„Ale kdo mu to měl říct – a jak?“ ptá se Schindler. I ředitel divadla se bál něco říct, protože se obával Beethovenova výbušného temperamentu. Nakonec Schindler napsal do svého notýsku vzkaz pro svého přítele: „Prosím, nepokračuj. Vysvětlím ti to doma.“ Beethoven seskočil z pódia, odešel do svého bytu, vrhl se na pohovku, „zakryl si obličej rukama“ a zůstal tak až do večera. Když Schindler vzpomínal na Beethovenovo zoufalství, poznamenal: „Za dlouhá léta, kdy jsem byl ve styku s tímto mocným skladatelem, jsem nikdy nezažil nic, co by se vyrovnalo tomu listopadovému dni.
Po zbytek života Beethoven toužil napsat další operu, ale nikdy nenalezl libreto, které by ho zcela uspokojilo. Mnozí tehdy populární a plodní skladatelé oper dávno upadli v zapomnění – jen on ne. Je to důkaz Beethovenova génia, že Fidelio zůstává součástí světového repertoáru dodnes. Jeho život byl plný tragických prvků, ale jeho umění přetrvává.
Chcete si přečíst další články o umění a kultuře? Pošlete nám své náměty nebo zpětnou vazbu na adresu: namety@epochtimes.cz.
–ete–
