Tento týden do kin vstupuje film o životě Marie Callasové, jedné z nejznámějších a nejobdivovanějších operních pěvkyň 20. století. Níže přinášíme článek klavíristy Raymonda Beegleho o jejích osudech.
Maria Callasová je dodnes obdivovanou operní hvězdou. Je však zvláštní, že když její hlasový projev začal upadat, obdiv veřejnosti exponenciálně rostl.
Čtenáře možná překvapí, že operní pěvkyně Marie Callasová byla během svých prvních šesti vystoupení v newyorské Metropolitní opeře hlasitě a bouřlivě vypískána. V rozhovorech se také přiznala, že nemá ráda zvuk vlastního hlasu. Jiní ji nazývají „hlasem století“ nebo „La Divina“ (Božská). Přesto snad žádný umělec v operní historii nebyl tak kontroverzní.
Obrátíme-li se však k umělcům předchozí generace, najdeme prakticky jednomyslnou shodu. Dramatická sopranistka Gina Cigna o ní řekla: „Měla skvělý projev, ale proboha, zpívala třemi hlasy!“. Sopranistka Augusta Oltrabella řekla: „Proč, ach proč se nedržela koloraturního repertoáru? V tom byla skutečně senzační, ale zbytek hlasu byl prostě vyrobený.“ Lyrická sopranistka Mafalda Favero: „Byla do jisté míry teatrální, ale nikdy ne dojemná.“ Mezzosopranistka Giulietta Simionato: „Její interpretace mi vždy připadala nesmírně dramatická, ale nikdy ne dojemná.“
Začátky
Maria Kalogeropoulosová, známá pod uměleckým jménem jako Maria Callasová, se narodila 2. prosince 1923 v New Yorku, nosila v sobě velkou lásku k hudbě, ohromný intelekt, vynikající hudební nadání a obrovské dramatické schopnosti. Její hlas, ačkoli nepatřil k nejkrásnějším, byl hluboce výrazný.
Prakticky každá nahrávka, kterou zazpívala, je snadno dostupná na internetu. Na počest stého výročí od jejího narození připravila společnost Warner Classics/Erato soubor „La Divina“, který obsahuje 131 CD, tři Blu-Ray DVD a DVD video.
Ukazuje se, že jde o smutný dokument sledující trvalý, neodvratný úpadek hudebnice, která v raném věku dosáhla výšin, ale ve 41 letech se navzdory své dramatické genialitě, technickým znalostem a vrozené muzikálnosti ocitla s vyčerpaným, zlomeným hlasem, který už nedokázal plnit její příkazy.
Studiové nahrávky prozrazují, že snad pět let měla mladá Callasová hlasivky ze železa. Její první sólová deska, která nabídla lyrické i dramatické árie (1949), měla ohromující úspěch. Jejímu dramatickému instinktu, obratnému smyslu pro styl a bezchybné technice nebylo co vytknout. Výška tónu byla stabilní a tón se svítivě točil.
Během následujících sedmi let vzniklo ohromující množství studiových nahrávek, a přestože role jako Aida (1951) a Tosca (1953) by od ní vyžadovaly více krásy a šíře hlasu, tak „belcantové“ kusy „I Puritani“ a „Lucia di Lammermoor“, oba z roku 1953, a Verdiho „La Traviata“ (1952) jsou jejími vynikajícími výkony.
Smutný úpadek
Když však člověk zpívá příliš vysoko a příliš hlasitě, nebo prostě jen příliš často, ztrácejí i železné hlasivky svou odolnost. Výška hlasu začne kolísat: s tím, jak se vytrácí krása, objevuje se chraplavost a nakonec neschopnost zpívat rychlé tóny s přesností, nastává nekontrolovatelné kolísání mezi zamýšleným tónem a tónem těsně pod ním.
Úpadek byl rychlý. V operách „La Forza del Destino“ (1954), „La Boheme“ (1956) a „Norma“ (1964) je slyšet postupné zhoršování hlasu. Výška tónu začíná kolísat, hlasitější pasáže, posunuté za hranici své přirozené kapacity, ztrácejí svou původní krásu a hlas se rozděluje na tři samostatné hlasy, tzv. rejstříky, které spolu nemají žádné organické spojení.
Když Maria Callasová předstoupila před publikum, dala přednost senzaci před uměním. Například její lehkomyslné Es nad vysokým C v Aidě, které často končilo katastrofou, kolidovalo s Verdiho orchestrální harmonií a podepsalo se na jejím hlasovém zdraví, ale publikum nad takovým sportovním výkonem šílelo. Slavná „Traviata z Lisabonu“ (1958) už prozrazuje poškozený hlas, který nekontrolovatelně kmitá, ale okouzlené publikum její zpěv vítalo bouřlivým potleskem a hlasitým „bravó“.
Skutečná tragédie
V operních dějinách tuto pěvkyni provází bezprecedentní jev, že když Maria Callasová začala hlasově upadat, obdiv publika exponenciálně rostl. Je snad první klasickou umělkyní, která se stala jakousi popovou ikonou, zbožňovanou pro svou proslulost, elegantní oblečení a životní styl beau monde více než pro své umění. Hluk senzace postupně ohlušil posluchače ke kvalitě hudby, kterou dělala, a sama Callasová byla jednou z mála, která si toho zřejmě všimla.
Blízkost televizní kamery odhalila aspekty její osobnosti, které ve velkém divadle neuvidíme. Velkolepé gesto nedokáže zakrýt jemnou mimiku tváře, která prozrazuje strach nebo nespokojenost se sebou samou, ani radikální změnu osobnosti, která je vidět v chladných pohledech věnovaných dirigentovi v rozporu s pokornou roztomilostí, kterou ukazuje divákům.
Nelze nesoucítit s devětatřicetiletou umělkyní při jejím vystoupení v Hamburku (1962) nebo s jednapadesátiletou umělkyní při vstoupení v Tokiu, která si zachovala jen přízrak hlasu a jejíž tvář vyjadřuje zoufalství nad tím, že nemůže dosáhnout uměleckých výšin, po nichž tak zoufale touží. Jak se musela cítit, když slyšela ovace davu, zatímco věděla, jak naprosto selhala.
Zpěv Marie Callasové nebyl božský, měl příliš mnoho chyb. Její herectví bylo ohromující, její síla ohromující, ale opera je o zpěvu – o „bel cantu“, o kráse lidského hlasu a o tom, co dokáže vyjádřit. To, že publikum toleruje a dokonce povzbuzuje technická selhání a porušení dobrého vkusu, že nerespektuje normy staleté tradice, je strašnou obžalobou publika, možná společnosti, kterou lze přesvědčit, aby povzbuzovala téměř cokoli.
Je to také obžaloba umělkyně Marie Callasové, která dala přednost bohatství a slávě před uměním, aby zjistila, že ji umění opustilo.
O autorovi článku: Raymond Beegle vystupoval jako spolupracující klavírista ve významných koncertních sálech Spojených států, Evropy a Jižní Ameriky, psal pro The Opera Quarterly, Classical Voice, Fanfare Magazine, Classic Record Collector (UK) a The New York Observer. Beegle působil na fakultě State University of New York-Stony Brook, Music Academy of the West a na Americkém institutu hudebních studií ve Štýrském Hradci v Rakousku. Posledních 28 let vyučoval na oddělení komorní hudby Manhattan School of Music.
