Tenorista Kao Liang má nádherný hlas. Vždycky měl překrásný hlas a už od mládí byl za svůj zpěv chválen. Avšak když promluvil, dospělí se zarazili a spolužáci se mu vysmívali. Liang dlouho nechápal proč. Myslel si, že mluví jako všichni ostatní, a nebyl si vědom ničeho, čemu na jeho hlase by se lidé měli smát.
Jednoho dne ho osud přivedl ke starému magnetofonu, který se povaloval po domě, a když si přehrál nahrávku svého hlasu, zažil šok. To, jak si myslel, že zní, a to, jak zněl ve skutečnosti, se naprosto lišilo.
Ukázalo se, že Liang má poruchu řeči. Nebylo s ním fyzicky ani psychicky nic v nepořádku, ale většinu slov vyslovoval špatně, vzpomíná dnes již uznávaný tenorista. S velkou vytrvalostí se znovu a znovu od základu učil mluvit, poslouchal ostatní a napodoboval jejich řeč. Podařilo se mu odbourat zvyk, který nosil posledních deset let jako pověstnou železnou košili. Přirozeně v něm toto období zanechalo hlubokou zkušenost.
„Možná, že mi bylo souzeno, že budu moci začít zpívat, jen pokud dokážu překonat tuto horu překážek,“ vysvětluje Liang. Jiní si podobné poruchy řeči nesou po celý život, ale budoucí tenorista je dokázal překlenout sám.
„Připadalo mi to jako osud,“ říká Kao Liang. „Cítil jsem, že je to mé poslání.“
Nakonec se z nesmělého chlapce s poruchou řeči stal mezinárodně oceňovaný vokalista klasické hudby, což mu podle jeho slov stále připadá jako zázrak.
Vycházející hvězda
Díky svému krásnému hlasu byl Liang obsazován do mnoha školních představení a časem si uvědomil, že se potřebuje zlepšovat. A tak vyhledal učitele zpěvu, aby mohl své nadání dále rozvíjet. Jeho učitel ho přivedl na myšlenku pokusit se o dosažení profesionální hudební kariéry. Liang vystudoval Šanghajskou hudební konzervatoř a následně i Ruskou akademii hudby Gněsinových.
Během studií měl možnost vystoupit na sedmi mezinárodních pěveckých soutěžích a získat pět ocenění. Díky některým z nich se dostal na světově proslulá pódia po boku špičkových mezinárodních pěvců.
Na třetí mezinárodní pěvecké soutěži B. T. Štokolova v Petrohradě postoupil Liang jako jediný tenorista do třetího kola finále. Vystupoval po boku špičkových evropských pěvců a hvězd Mariinského divadla a od členů soutěžní poroty získal podnětné hodnocení.
„Tyto zážitky jsou nezapomenutelné. Byl to stav zrání, fáze potvrzení, která posílila mé sebevědomí a umožnila mi dále se zlepšovat,“ prohlásil Liang.
Liang upozorňuje a vysvětluje, že soutěže v oblasti klasické hudby se od ostatních pěveckých soutěží liší. Na většině soutěží lidé zpívají různé písně, aby využili své silné stránky, a klade se důraz na originalitu vystoupení. Avšak v dlouhotrvajících soutěžích zpěvu klasické hudby jsou zpěváci téměř vždy požádáni, aby zpívali stejný repertoár. Přísně se posuzuje technika a také zdatnost zpěváků přednést dílo ve více jazycích i jejich umělecká interpretace.
Krása klasické hudby přivedla Lianga k další pěvecké kariéře operního pěvce v Číně i v Evropě, kde se představil jako Don Ottavio v Mozartově opeře Don Giovanni, Tamino v Kouzelné flétně, Rodolfo v Bohémě a další. V roce 2019 se Liang rozhodl odjet do Spojených států za novými výzvami.
„Spojené státy jsou skvělé proto, že zdědily a rozvinuly nejlepší světové tradice,“ řekl Liang. Klasická hudba vznikla a rozvíjela se v Evropě, ale umělci z celého světa sní o tom, že budou debutovat například v Americe, aby si vydobyli mezinárodní slávu. Podle Lianga to pramení z úcty amerických institucí ke kultuře a věcem nejvyšší kvality.
„Ve skutečnosti bylo v Číně zničeno mnoho, mnoho věcí, které z Číny zmizely, ale byly zachovány a předávány v Americe, a nakonec pokračují dál,“ vysvětluje Liang tristní dopad komunismu na tradiční čínskou kulturu. „To je velmi prospěšná věc a Spojené státy jsou opravdu velmi úžasnou zemí.“
Dnes je Liang jako tenorista newyorského souboru Shen Yun Performing Arts jedním z mála umělců, kteří se v této době věnují zachování a oživení krásného umění bel canta.
Avšak ne vždy se mu styl bel canto líbil.
Objevování bel canta
Když byl Liang mladý, chtěl stejně jako mnoho jeho vrstevníků dělat to, co bylo módní a populární – a bel canto mezi módní trendy rozhodně nepatřilo.
Díky tomu, že Liang vyrůstal v Číně, neměl z bel canta dobrý dojem. Nepoznal evropské opery a velká vokální díla klasického kánonu. To znamenalo, že jediný operní zpěv, který znal, byly písně určené k oslavě čínské komunistické strany. Tato propagandistická díla se budoucímu tenorovi příliš nezamlouvala. Připadala mu nevkusná a nebylo na nich nic přitažlivého.
„Například [Händelův] Mesiáš * – ten by se v Číně v žádném případě nemohl hrát,“ prohlásil Liang. Když pokračoval ve studiu, poznával svět opery a jeho hudební obzor se rozšířil.
„V evropské kultuře je to úplně jiné umění,“ řekl Liang. Písně jsou elegantní a jejich obsah je pro lidstvo relevantní. Jsou to básně a [díla] opěvující přátelství, lásku a nemají nic společného s politikou.“
Zvládnout bel canto je obtížné umění, ale Liang byl ochoten dát si tu práci, protože na něj čekal nový repertoár plný významných mistrovských děl.
„Bel canto znamená krásný zpěv. Souvisí to s operou. kdyby nebylo opery, nebylo by bel canta,“ vysvětluje Liang. V roce 1600, kdy opera velkolepě debutovala v dějinách hudby, se nejednalo o styl zpěvu, ale postupem času se kolem 19. století vokální techniky vyvinuly až k vrcholu a tento vrcholný styl se označuje jako bel canto.
Nová výzva
„Zpěv je umění, které vyžaduje obrovskou sílu a dovednost – zpěvák se snaží přenést do reality zvuk, který nejprve existuje pouze v jeho představách, stejně to dělají všichni hudebníci, až na to, že v tomto případě je nástroj pro hudebníka neviditelný a nehmotný,“ vysvětluje Liang. Aby bylo možné vytvořit dokonalost v každém jediném tónu a zvuku, je při vystoupení podle tenora zapotřebí naprostého klidu, jakési všímavosti (vnímavosti), o které většina lidí jen sní.
Liang odcestoval do Ameriky hledat novou výzvu a našel ji, když se přihlásil do Shen Yun, přední světové společnosti klasického čínského tance a hudby, a nakonec byl úspěšně přijat. Tato světoznámá společnost proslula oživováním umění klasického čínského tance, avšak její programy zahrnují i mnoho hudebních složek, včetně sólových vystoupení bel canta. Liang brzy zjistil, že Shen Yun klade vysoké měřítko nejenom na tanečníky, ale i na své sólové pěvce.
Za prvé, autorská vokální díla souboru Shen Yun jsou napsána v čínštině. Operní pěvci vědí, že ne všechny jazyky jsou při zhudebňování stejné a některé z nich představují při zpěvu jedinečnou výzvu, zejména ty ve stylu bel canta, který vyžaduje, aby každé slovo a každá slabika byly zpívány ve stejné barvě. Tento styl sám o sobě klade vysoké nároky na krásu a čistotu zvuku. Liang se s takovým dodržováním vysokých požadavků nikdy nesetkal, dokud nevstoupil do uměleckého souboru Shen Yun.
„Nikdo jiný, nikde jinde mě nežádal o takovou dokonalost,“ prohlásil Liang. Byl v šoku, když si uvědomil, jak přísný trénink jeho kolegové umělci dodržují. Většina zpěváků, když dosáhne v kariéře takového bodu jako Liang, sice stále trénuje a může vyhledat hlasové kouče, pokud přijímá novou roli, ale většinou pouze proto, aby se udržela v dobré kondici. To, co ho u Shen Yun čekalo, však nebylo pouze hluboké studium a tvrdá práce, jakou si Liang spojoval se studentskými časy.
Tip: Na vystoupení Kao Lianga se můžete podívat zde.
Když se připojil k tomuto uměleckému souboru a uviděl čistá srdce, s nimiž jeho kolegové usilovali o uměleckou dokonalost – najednou jako by se před ním otevřelo dlouhé schodiště, které mu ukázalo novou cestu, nekonečnou cestu zdokonalování. Liang nalezl novou inspiraci.
Stvoření dokonalosti
„Umění není pouhé řemeslo,“ říká Liang.
Vyžaduje vytrvalost a houževnatost, jako každé řemeslo, ale také nadání. Liang vysvětlil, proč je vděčný za to, že se může věnovat svému umění. Každý je dobrý v něčem jiném a on je vděčný za to, že je obdařen talentem zpívat.
„Člověk musí disponovat nadáním a velmi citlivým vnímáním,“ vysvětluje Liang. „Proto jsem prohlásil, že umělci jsou lidé, kteří mají blízko k Bohu.“
„Umění je o věcech, které nás přesahují. Umění je iluzorní záležitost a umělec musí být schopen do svého umění vnést hloubku a sdělit ji divákům,“ říká tenor. „Není to něco, co můžete zvládnout za jeden život.“
„Učit se být vokalistou je docela zázračné,“ prohlásil Liang. „Byl jsem tím ohromen. Jak mohou lidské bytosti vydávat takové zvuky? … Takže jsem měl pro toto povolání opravdu vášeň, proto jsem nikdy nepřestal tuto profesi zkoumat a chtěl jsem se posouvat dál.“
Reportáž Astrid Wang / ELITE Magazine. Z původního článku přeložil: P. M.
Poznámky:
* Mesiáš je oratorium, které v roce 1741 složil Georg Friedrich Händel na anglické libreto Charlese Jennense, vytvořené na základě biblických textů. Jennens využil Bibli krále Jakuba a překlad žalmů z Knihy společných modliteb. Oratorium bylo poprvé provedeno v irském Dublinu 13. dubna 1742. V českých zemích byl Mesiáš poprvé proveden v Mozartově úpravě v Praze roku 1804. Po počátečním vlažném přijetí si veřejnost oratorium oblíbila, takže se nakonec přiřadilo k nejznámějším a nejčastěji prováděným sborovým dílům klasické hudby.
