Co mají společného pohřeb prezidenta Franklina D. Roosevelta a film Olivera Stonea „Četa“?
V dnešní době se většina lidí setkává s klasickou hudbou prostřednictvím filmů, nikoli v koncertních sálech. Filmová studia sice zaměstnávají skladatele, kteří píší originální hudbu pro své produkce, ale ti často mísí svou vlastní hudbu se slavnými klasickými skladbami. Obvykle je taková hudba strategicky umístěna do klíčových scén, aby umocnila dramatičnost a emoce.
Jaké jsou některé z nejikoničtějších příkladů tohoto postupu? I když by se dalo diskutovat o mnoha skladbách, zaměřím se zde na sedm z nich.
Barberovo Adagio pro smyčce
Historik Thomas Larson nazval svou knihu o Adagiu pro smyčce Samuela Barbera „Nejsmutnější hudbou, jaká kdy byla napsána“. Krátká, pomalá skladba napsaná v mollové tónině zazněla v roce 1945 na pohřbu prezidenta Franklina D. Roosevelta. Od té doby byla použita při smutečních obřadech za mnoho veřejných osobností a také za oběti 11. září 2001.
Širší popularitu získala v roce 1986, kdy byla použita ve filmu Olivera Stonea „Četa“. Skladba navozuje atmosféru filmu a podtrhuje brutalitu a válečnou vřavu. Ačkoli zní v celém filmu, její nejpamátnější použití je pravděpodobně v agonické scéně smrti seržanta Eliase (hraje ho Willem Dafoe). Když se Elias, zrazený svým druhem, vynoří zraněný z džungle, vzduchem se rozezní Barberovy truchlivé tóny. Když seržantovi muži prchají ve vrtulníku, jsou svědky toho, jak ho severovietnamští vojáci střelí do zad. Diváci to vidí jako zpomalený běh. „Adagio pro smyčce“ umocňuje dopad této scény, když se Elias, padající na kolena a rozhazující rukama, stává symbolem všech vojáků ztracených v tomto tragickém konfliktu.
Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2
Rachmaninov je jedním z nejpopulárnějších skladatelů 20. století. Do značné míry to souvisí právě s tím, že jeho krásné melodie zazněly v mnoha filmech. Ve filmu Davida Leana Davida Pouto nejsilnější (1945) hraje Rachmaninovův Klavírní koncert č. 2 zásadní roli při budování emocionálního napětí. Umocňuje nenaplněný milostný příběh mezi Laurou a Alecem, odráží jejich vnitřní rozervanost a vzrůstající emoce.
Během vrcholné scény v kavárně na nádraží burácí svěží orchestrální hudba tohoto klavírního koncertu ve chvíli, když jsou hlavní postavy konfrontovány se svými city a připravují se na rozchod.
Mozartovo Requiem
Jak se dalo očekávat, přináší fiktivní životopisný film „Amadeus“ (1984) velkorysý výběr největších hitů Wolfganga Amadea Mozarta. Jedna z jeho skladeb se v něm však objevuje ve větší míře než jiné. Emocionálním středobodem filmu je jeho Requiem d moll (Köchelův seznam 626).
Části z tohoto díla zaznívají během klíčových scén celého filmu a zdůrazňují téma uměleckého génia a smrtelnosti. Zlověstné verše Introitu doprovázejí scénu, v níž si Requiem objedná tajemný maskovaný muž (později se ukáže, že je to Mozartův závistivý nepřítel Antonio Salieri). Mozartův zdravotní stav se zhoršuje a on spěchá, aby dílo dokončil.
Část Confutatis zazní, když umírající skladatel upoutaný na lůžko (Tom Hulce) diktuje tuto část skladby Salierimu (F. Murray Abraham), zatímco podmanivá melodie Lacrimosa zobrazuje smutek z Mozartovy smrti a pohřbu v chudinském hrobě. Ačkoli Salieri neměl ve skutečném životě s komponováním Requiem nic společného, film skvěle proplétá drama a hudbu.
Jízda valkýr
Stejně jako „Adagio pro smyčce“ byla i „Jízda valkýr“ Richarda Wagnera použita v řadě filmů, ale především je spojena s jedním o Vietnamu. Původně pochází z Wagnerovy opery „Valkýra“ (Die Walküre) z roku 1870 a do populární kultury se dostala v roce 1979 s filmem Francise Forda Coppoly „Apokalypsa“ (Apocalypse Now).
V jedné z nejikoničtějších scén filmu připravuje podplukovník Bill Kilgore (Robert Duvall) útok vrtulníkem na nepřátelském území. „Použijeme Wagnera,“ říká. „Moji chlapci ho milují.“ Wagnerova heroická operní hudba umocňuje brutalitu války při útoku na vesnici, ale způsobem, který je ironičtější než Barberovo elegické „Adagio“.
Sonáta měsíčního svitu
„Sonáta měsíčního svitu“ (Klavírní sonáta č. 14 cis moll) Ludwiga van Beethovena patří k nejznámějším klasickým skladbám a patří k nejčastěji zastoupeným ve filmech. Stejně jako Mozartovo Requiem ve filmu Amadeus funguje Beethovenova Sonáta č. 14 jako silný vyprávěcí prvek v životopisném filmu Nehynoucí láska (1994).
Jemně plynoucí melodie Adagio sostenuto zachycuje Beethovenovy citové konflikty, když se potýká s rostoucí hluchotou a milostnými vztahy. Skutečná sonáta byla věnována Beethovenově žačce, hraběnce Giuliettě Guicciardi, a jedna ze scén filmu zachycuje skladatele (Gary Oldman), který zkouší hraběnčin nový klavír. Beethoven přichází sám a netuší, že ho Giulietta a její otec tajně sledují kukátkem. Zpočátku tápe po klávesách, drží si ucho u klavíru a nechává je zklamané. Vzápětí začne vášnivě hrát „Sonátu měsíčního svitu“ a ztrácí se v hudbě, dokud ho Giulietta nevyleká.
Šípková Růženka
Hudba Petra Iljiče Čajkovského, stejně jako ostatních skladatelů na tomto seznamu, zazněla v nespočtu filmů. Jen málo z nich mělo takový dopad jako Šípková Růženka (1959) Walta Disneyho, jeden z nejslavnějších animovaných filmů všech dob.
V tomto případě skladatel filmu George Bruns upravil orchestraci původního Čajkovského baletu z roku 1890. Základní melodie sice zůstaly nezměněny, ale upravil je tak, aby odpovídaly potřebám příběhu, a přidal například temnější motivy při vstupu Zloby. Nejznámější jsou texty písně „Once Upon a Dream“, které napsali a Sammy Fain a které čerpají z melodie „The Garland Waltz“ z Čajkovského baletu.
Bachova Toccata a fuga
Rychlé vyhledávání v Internet Movie Database uvádí Johanna Sebastiana Bacha na soundtracích téměř 2 000 filmů a televizních seriálů. Konkrétně jich má na kontě 1 892 – o něco méně než Beethovenových 1 955 a Mozartových 2 049. Vzhledem k tomu, že tyto tři osobnosti jsou pravidelně uváděny jako nejpopulárnější skladatelé klasické hudby, je logické, že filmaři čerpají z jejich děl více než z ostatních.
Na rozdíl od Mozarta a Beethovena se však Bachův život nedočkal hollywoodského zpracování. Částečně za to může jeho poměrně poklidný život: vychoval 20 dětí, měl stálé zaměstnání a nevykazoval žádné známky duševní nevyrovnanosti.
Vzhledem k Bachově významu na poli hudby i filmu by bylo zločinem nezařadit ho do tohoto seznamu. Jedním z nejpamátnějších případů využití Bachovy hudby ve filmu je úvodní část Disneyho filmu „Fantazie“. Jeho Toccata a fuga d moll je prezentována abstraktní animací, kde noty plynou synchronizovaně s tvary a zářivými barvami.
Lze zde dojít k závěru, že Hollywood se k Bachovi opět chová poněkud nespravedlivě, protože nedostává ucelený animovaný děj, který by jeho hudbu doprovázel. Toccata a fuga však udává tón filmu a připravuje diváky na následující zábavné animované segmenty.
Můžeme jen doufat, že se Bach jednou připojí ke svým slavným kolegům skladatelům a dostane seriál od Netflixu, který si zaslouží.
–ete–
