Při vzniku opery na konci 16. století se skladatelé a libretisté věnovali mýtu o Orfeovi a Eurydice. Stal se námětem první opery L’Orfeo Claudia Monteverdiho. Od té doby skladatelé jako Jacopo Peri a Christoph Willibald Gluck vytvářeli opery kolem mytologické postavy Orfea, ztělesnění samotné hudby, a tedy ideálního prostředku pro tuto novou uměleckou formu – zpívané drama.
Mýtus o Orfeovi zpracoval Franz Joseph Haydn (1732–1809) ve své poslední opeře Duše filozofa aneb Orfeus a Eurydika (L’anima del Filosofo, ossia Orfeo ed Euridice), dramatické opeře o čtyřech dějstvích (opera seria, vážná opera) na italské libreto Carla Francesca Badiniho.
Anglická veřejnost skladatelův návrat velmi očekávala, tisk mu dokonce přezdíval „Orfeus svého věku“. V té době byli lidé postava Orfea fascinovala. Sám Haydn miloval Gluckova Orfea a Eurydiku, a tak bylo jen přirozené, že zkomponoval svou interpretaci orfeovského mýtu.
Haydnova opera nebyla za jeho života nikdy uvedena, protože Královské divadlo nemělo od krále a parlamentu povolení k uvádění italské opery. Haydn pokračoval v práci na díle, které nazval Orfeus pro Anglii, ale opera spatřila světlo světa až ve 20. století. V té době byly shromážděny různé dostupné partitury z mnoha evropských knihoven.
Operu poprvé uvedly v roce 1951 v Teatro della Pergola ve Florencii v Itálii a roli Eurydiky nezpíval nikdo jiný než Maria Callas. V roce 1967 se opera dočkala první britské inscenace ve skotském Edinburghu, v níž se představila Joan Sutherlandová. Od té doby byla tato opera opakovaně nahrávána a uváděna.
Klasická vize
Haydn představil novou vizi mýtu v Duše filosofa, přičemž se úzce držel původního příběhu a klasické tradice.
Haydn se přímo inspiroval Ovidiovou Proměnou (8 n. l.). Duše filosofa začíná osamělou Eurydikou v lese. Je rozrušená, protože miluje hudebníka Orfea, ale její otec Kreón ji zasnoubil s včelařem Aristeem. Chór po vzoru řecké tragédie radí Eurydice, aby opustila les, protože se objeví divocí pastýři, kteří ji chtějí obětovat Furiím. Orfeus ji zachrání, pastýře okouzlí svou hudbou a sbor oslavuje vítězství umění nad barbarstvím.
Kréon věří, že osud zasáhl, a dovolí mladému páru, aby se vzali. Když však oslavují svůj svazek, uslyší Orfeus podezřelý zvuk a nechá Eurydiku samotnou, kde ji začnou pronásledovat Aristeovi stoupenci. Při pokusu o útěk ji uštkne had a zabije ji.
Ve 3. dějství hledá Orfeus radu u Sibyly, slavné věštkyně v klasické mytologické literatuře. Ta mu poradí, aby zachoval klid, a oba se vydají do podsvětí. Pluto, bůh podsvětí, umožní Orfeovi vstup do podsvětí a dovolí mu vzít Eurydiku zpět na zem, protože jej okouzlilo jeho hudební nadání a dojala jeho láska.
Orfeus se však na svou milou nesmí podívat, dokud nedorazí na pozemský svět. Bohužel se na Eurydiku ohlédne, a tak ji navždy ztratí. Sibyla ho opustí, a když pláče, přiblíží se k němu skupina bakchantek (stoupenkyň Bakcha, boha vína a rozkoše). Snaží se ho zlákat, aby se zřekl smutku a vyhledal rozkoš, ale on odmítá. Bakchantky donutí Orfea vypít otrávený nápoj a on umírá. Když Bakchantky odcházejí, rozpoutá se bouře a ony se utopí.
Haydnova verze
Haydnova verze sice není tak romantická jako jiné operní verze, ale nejvíce odpovídá klasickému mýtu. Duše filosofa kráčí temnějšími cestami, kde jsou kladeny otázky, na něž nemusí být nutně odpovědi, a kde se odehrávají dramatické události, nad nimiž mají hlavní hrdinové jen velmi malou kontrolu.
Opera zachovává hlavní postavy mýtu: Orfeus (Orfeo, tenor), Eurydika (Euridika, soprán nebo mezzosoprán), Kréon (Kreon, bas), Pluto (Plútón, bas) a Sibyla (Genio, soprán). Opera také maximálně využívá sílu sboru k vyplnění mezer ve vyprávění.
Složité drama
Duše filosofa zobrazuje vnitřní boj filosofa mezi rozumem a vášní, s důrazem na duchovní a osobní stránku.
Ačkoli je zasnoubená s Aristeem, mužem řemesel (v mýtu také menším božstvem), Eurydika miluje Orfea, muže umění. Eurydika je bohužel zraněna Orfeem, který se zdá být přitahován spíše hudbou než jí. Když však Orfeus, který dokázal svou hudbou zkrotit zvířata i lidi, ztratí Eurydiku, nemůže ho utěšit ani umění, ani filozofie.
Dnes se na Duši filozofa vzpomíná spíše pro její krásnou partituru než pro libreto. Árie patří k nejkrásnějším skladbám, které Haydn pro hlas zkomponoval, s bohatě zdobnými úseky. Pozoruhodným příkladem je árie Eurydičina úmrtí: Celá má touha (Del mio core). Stejně silná je i sborová tvorba doprovázená velkým orchestrem, která připomíná sbor v Mozartově Kouzelné flétně.
I když opera nebyla za jeho života nikdy uvedena, Haydn ji zařadil do seznamu svých děl, čímž chtěl říci, že jeho převyprávění mýtu o Orfeovi je hodno jeho zářivé kariéry. Někteří kritici naříkají nad nedostatečnou divadelní kvalitou Haydnova operního repertoáru, ale Duše filozofa vyniká jako výjimka svou neuvěřitelnou dramatičností, doplněnou skvostnou hudbou.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
