Klasická mytologie ve francouzském akademickém umění 19. století
Starověká řecká a římská mytologie ovlivňovala umělce po celém světě, ale 19 století ve Francii bylo pro tuto tvorbu zdaleka jedním z nejvýraznějších zdrojů inspirace. Umělecká tvorba ve Francii byla v tomto století nesmírně rozmanitá, projevovala se v ní řada technik a témat. Mezi nejtrvalejší styly patří akademické umění. Tento styl vznikal v rámci evropských uměleckých akademií; ve Francii je touto akademií slavná Académie des Beaux-Arts.
Tyto akademie mají v Evropě bohatou historii. Cosimo I. De’Medici – proslulý mecenáš italské renesance – založil první akademii ve Florencii v roce 1563. Od založení první akademie byla ústředním tématem mytologie a Akademie krásných umění (Académie des Beaux-Arts) dohlížela na vznik nesčetných klasických mistrovských děl. Snahou akademického umění bylo urovnat rozdíly mezi jednotlivými teoriemi, o nichž umělci diskutovali po celá staletí. Debata se soustředila na to, zda je nejdůležitějším aspektem kompozice linie a forma, nebo barva. Na půdě evropských akademií vznikla nadřazená syntéza. Starověké řecké a římské mýty poskytly umělcům nadčasový námět potřebný ke zdokonalení tohoto stylu. Mytologická témata byla zdrojem uměleckého i intelektuálního vývoje, neboť alegorie a ideály měly v akademických kruzích mimořádný význam.
Únos Psyché
Tvorba Williama-Adolpha Bouguereaua je příkladem akademického mistrovství v propojení dokonalé linie a barvy, které oživují alegorické koncepty. V posledních desetiletích se Bouguereau právem stal synonymem francouzského akademismu. Jeho obraz „Únos Psyché“ z roku 1895 oživuje antický příběh pro současného diváka. Příběh, který lze spíše přeložit jako „Vzkříšení Psyché“, pochází z díla „Metamorfózy“ Lucia Apuleia Madaurensis z 2. století. Příběh vypráví o Psyché a Amorkovi a o vítězné síle pravé lásky. Psyché, která se narodila jako smrtelnice a princezna, byla tak krásná, že se muži přestali klanět ve Venušině chrámu. Proto žárlivá bohyně přikázala svému synovi Amorkovi, aby proklál Psyché srdce šípem a přiměl ji zamilovat se do nejodpudivějšího z odporných mužů. Místo toho se však Amorek střelil sám a zamiloval se do ní. Po překonání mnoha nadpřirozených obtíží proměnil Zeus Psyché v bohyni a ona a Amor se konečně sblížili. Bouguereauův obraz zachycuje okamžik, kdy Amor odnáší svou nevěstu k nebesům; Amor září pýchou a Psyché radostí a úlevou.
Bouguereauova kompozice je příkladem elegantního akademického stylu 19. století – stylu, který překonává dobu i místo. Linie a formy jsou prodchnuty dynamikou, která postavy vizuálně pozvedá k nebesům, a zářivě fialový plášť milence spojuje. Jemnost mraků a krajina v pozadí podporují ústřední zápletku. Je pozoruhodné, že se nejedná jen o krásný obraz; autor se zde také zamýšlí nad trvalostí opravdové lásky, nesmrtelností a vztahem mezi láskou a duší. (Amor symbolizuje lásku a „psyché“ znamená řecky duše.) Umělec chce svým divákům připomenout, že když je láska čistá, zvítězí nad každou překážkou.
Bakchantka
Další mytickou postavu, kterou Bouguereau nově interpretoval na obraze, byla „Bakchantka“, obraz z roku 1894. V řecké mytologii byly bakchantky, nazývané také „menády“, následovnice boha Dionýsa (v římské tradici Bakcha). Dionýsos je bůh vína, slavností a divadla. Bouguereauova bakchantka drží nádobu s vínem a pohár a její listová koruna připomíná vinnou révu. Tradičně byly menády zobrazovány jako bláznivé společnice, které propadají euforii, extázi a nadměrné rozmařilosti. Nicméně Bouguereau tuto postavu důstojně zklidnil a ona se stala erudovaným symbolem decentnějších životních radostí. Toto ztvárnění se nepochybně líbilo jeho divákům – návštěvníkům pařížského Salonu.
Kalliopé vyučuje Orfea
Auguste Alexandre Hirsch obdobně vycházel z řeckých mýtů, aby oslavil prosté a vznešené radosti života. Jeho nejslavnější obraz, mistrovské dílo „Kalliopé vyučuje Orfea“ z roku 1865, je oslavou hudby a věčné síly umění. Malba zobrazuje Kalliopé, múzu epické poezie, která učí svého syna Orfea hrát na lyru; právě lyra je společným symbolem této dvojice matky a syna. Orfeus byl považován za největšího básníka a hudebníka starověkého Řecka. Jeho jedinečný zpěv dokázal zkrotit zvířata a oživit stromy a skály. V rohu kompozice Hirsch namaloval malého bažanta, který je pozoruje, čímž naznačil Orfeovo nadání. Při zobrazování svých postav se Hirsch kromě námětu opíral také o své akademické vzdělání. Kalliopé a Orfeus jsou naturalistické, zidealizované postavy s dokonalou a zářící pokožkou. Jejich příbuzenské pouto podtrhují shodné červené pláště. Přestože je dvojice pohlcena svou činností, jejich pohyb nepřebíjí kontemplativní malbu. Francouzští akademičtí umělci se často inspirovali soudobým romantickým stylem – stylem, který se vyznačuje energií a dynamikou. Akademici však byli ve svém zobrazování činnosti spíše zdrženlivější.
Jaro
Tato harmonická vyváženost mezi pohybem a klidem se projevuje také na obraze Pierra-Augusta Cota „Jaro“ z roku 1873. Cot, žák Bouguereaua a Alexandra Cabanela, se ve svém nejvýznamnějším díle alegoricky zamýšlí nad mládím, první láskou a novými začátky. Dva mladí milenci se láskyplně objímají na houpačce. Jsou zahaleni do svěžího a rozkvetlého prostředí, které symbolizuje příslib příchodu jara a svěžest nové lásky. Obě postavy mají na sobě oděvy v klasickém stylu, které scéně dodávají punc věčnosti. Tato nadčasovost byla důležitým principem akademického umění, neboť umělci věřili, že nejdůležitější principy a hodnoty jsou univerzální a měly by přesahovat čas a prostor.
Přestože úspěchy francouzského akademického umění 19. století občas zastínily jiné směry, nové generace diváků a návštěvníků muzeí nyní začínají oceňovat význam – a krásu – tohoto stylu. Francouzští akademičtí umělci byli mistry svého oboru a nacházeli inovativní způsoby syntézy formy a barvy. Jejich ztvárnění antické mytologie bylo svěží a zároveň klasické. Zatímco milovníci pokračují v objevování francouzského umění 19. století, zůstává akademické hnutí základním uměleckým stylem, který stojí za pozornost.
Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložila: J.B.
