Ačkoli se jeho tvorba tímto výčtem nevyčerpává, rozsáhlý hudební odkaz německého skladatele rezonuje napříč generacemi.
„Když si nejsi jistý, cituj Grouta,“ říkala moje matka. Měla na mysli knihu Donalda Jaye Grouta A History of Western Music (Dějiny západní hudby). První vydání publikovalo nakladatelství W.W. Norton v roce 1960, od té doby vyšlo deset edic a kniha je považována za nejvýznamnější jednosvazkovou publikaci o této tematice.
Grout je mezi hudebními historiky téměř jako evangelium a v osmém vydání čteme toto tvrzení: „Budoucnost povýšila Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) na vrchol mezi všemi skladateli všech dob.“
V devátém vydání se editoři rozhodli být kulturně citlivější: za „všech dob“ přidali „v západní tradici“.
Ať už se v detailech přeme jakkoli, mnozí považují Bacha za největšího skladatele všech dob. A zároveň za jednoho z nejplodnějších. Katalog Bachových děl (Bach-Werke-Verzeichnis, BWV) mu v současnosti připisuje 1176 skladeb (z nichž posledních 50 bylo zařazeno až v tomto století).
Z tak rozsáhlé tvorby je těžké vybrat deset „nejlepších“ skladeb. Ale můžeme to alespoň zkusit.
10. Toccata a fuga d moll (BWV 565)
Zřejmě nejznámější skladba, jakou kdy Bach napsal, a to hlavně díky jejímu spojení s Halloweenskou tematikou. Toccata a fuga d moll ukazuje Bachovu virtuozitu ve hře na varhany, nástroj, na který byl za svého života nejvíce známý. Začíná rychlými arpeggii ve volném stylu, poté přechází do strukturovanější fugy, kde se hlavní téma překrývá a opakuje v různých melodiích.
9. Árie na struně G (BWV 1068)
Jedná se o jednu z nejpoklidnějších a nejvíce uklidňujících skladeb v celém klasickém repertoáru. Verze, kterou většina posluchačů zná, pochází z úpravy Augusta Wilhelmjiho z roku 1871. Původně ve druhé větě Bachovy Třetí orchestrální suity hraje housle ve vyšší poloze, Wilhelmj však houslový part posunul na nejnižší tón houslí – strunu G.
8. Kávová kantáta (BWV 211)
Bachova nejznámější světská kantáta je zřejmě také jeho nejbizarnější dílo. Je to to nejbližší opeře, co kdy napsal. Děj se točí kolem otce, který má obavy z dceřiny závislosti na kávě. Kavárny byly v té době po Evropě velmi oblíbené, takže téma bylo pro posluchače aktuální.
Text Christiana Friedricha Henriciho (známého jako Picander) je plný humorných prvků. Otec Schlendrian kárá dceru Liesgen kvůli její posedlosti:
Ty zlobivé dítě, ty rozpustilá dívko!
Ach, kdybych tak mohl dosáhnout svého cíle:
zbavit tě kávy!
Poté, co svého otce ujistí, že by bez tří šálků kávy denně uschla jako „kus pečené kozy“, propuká do zpěvu a prohlašuje, že tento nápoj je „přitažlivější než tisíc polibků“. Árie je virtuózní – zahrnuje menuet a sonátu pro trio, v níž flétna hraje samostatnou melodii rovnocennou sopránu.
7. Suita pro violoncello č. 1 G dur (BWV 1007)
První ze šesti Bachových violoncellových suit je dalším notoricky známým dílem. Skladba má formu předehry následované sekvencí tanečních vět a dokazuje Bachovo mistrovství v polyfonii. Podobně jako Arie na struně G působí klidně a jednoduše, přesto skrývá velkou kompoziční hloubku.
6. Goldbergovy variace (BWV 988)
Podle Bachova prvního životopisce Johanna Forkela vzniklo toto dílo na žádost hraběte Kaiserlinga, ruského vyslance v Sasku, který trpěl nespavostí. Bach ho zaslechl, jak si přeje nějaké „jemné a poněkud živé“ klávesové skladby, které by mu mohl zahrát jeho hudebník Johann Gottlieb Goldberg. Tak se zrodily Goldbergovy variace. Toto dílo, obsahující 30 variací, patří mezi nejvýznamnější Bachovy klavírní kompozice a vyjadřuje široké spektrum emocí.
5. Matoušovy pašije (BWV 244)
Do dnešních dnů se dochovalo přes 200 Bachových kantát, i když se předpokládá, že jich napsal ještě nejméně o stovku více. Za největší z nich je považováno Matoušovy pašije, které je důkazem jeho hluboké luterské víry. Jde o monumentální dílo pro dva sbory a dva orchestry. Bach v něm použil rozmanité hudební prostředky k vyprávění příběhu o posledních dnech Ježíšova života – například sestupné chromatické linie a změny tóniny ke znázornění emocionálního kontrastu při ukřižování a pohřbu.
4. Braniborské koncerty (BWV 1046–1051)
Braniborské koncerty představují vrchol barokní orchestrální tvorby. Bach v nich originálně pracuje s nástrojovým obsazením – například do druhého koncertu zařadil trubku, což bylo v komorní hudbě té doby velmi neobvyklé. Není zcela jasné, pro jaký konkrétní typ trubky Bach tuto část napsal. V tomto koncertu také vytváří výrazný kontrast mezi jemným zobcovým flétnovým tónem a jasným zvukem hoboje a houslí.
3. Mše h moll (BWV 232)
Jedno z Bachových posledních děl, Mše h moll, je bohatou tapisérií hudební polyfonie a duchovní hloubky. Vznikla sestavením dřívějších skladeb a má čtyři části, které se pohybují od slavnostní orchestrální „Gloria“ až po niterné „Agnus Dei“. Za Bachova života nebyla nikdy provedena, dnes je však běžnou součástí koncertního repertoáru sborů po celém světě.
2. Dobře temperovaný klavír (BWV 846–893)
„Clavier“ (německý výraz pro klávesový nástroj) je obecné označení pro nástroje s klaviaturou. Dnes se Dobře temperovaný klavír nejčastěji hraje na moderní klavír, jak to známe například z proslulých nahrávek kanadského pianisty Glenna Goulda. V Bachově době se ale běžně hrávalo na cembalo. Díky novým metodám ladění mohl Bach vytvořit toto dvousvazkové dílo, sestávající z preludií a fug ve všech durových i mollových tóninách. Toto dílo je natolik zásadní, že bývá označováno jako „Starý zákon pianistů“ a pokročilí studenti ho studují jako ucelenou příručku harmonie a techniky.
1. Umění fugy (BWV 1080)
Většinu svého života Bach skládal na objednávku, často každý týden vytvářel nová díla. V poslední dekádě života se však od této praxe odklonil a veškerou svou energii soustředil na tvorbu několika monumentálních děl – včetně Mše h moll a Dobře temperovaného klavíru.
Patří sem i jeho poslední a patrně největší dílo, Umění fugy. Závěrečná část, Contrapunctus XIV, zůstala nedokončená – což naznačuje, že Bach možná zemřel při jejím komponování.
Po Bachově smrti toto dílo vydal jeho syn. Umění fugy se dnes řadí k vrcholům západní hudební tradice. Bach v něm dovedl své mistrovství kontrapunktu až na hranici možností. Dílo začíná zdánlivě jednoduchým tématem v d moll, které poté geniálně proměňuje – obrací, prodlužuje, mění rytmus a stupňuje jeho složitost.
Když Bach v roce 1750 zemřel, jeho styl skládání byl už dávno považován za zastaralý. Časem se však na něj začalo nahlížet jinak. Móda přichází a odchází – ale Bachova hudba je nesmrtelná.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste si přáli, abychom zpracovali? Své návrhy a podněty nám prosím zašlete na e-mail: namety@epochtimes.cz.
–ete–
