Čas a pozornost jsou vzácné zdroje. Pomáhají sociální sítě teenagerům investovat do přátelství, nebo jim v tom brání?
Je běžné vidět skupinu teenagerů, kteří jsou sice spolu, ale místo vzájemné komunikace se každý věnuje svému telefonu, nebo osamělého teenagera sedícího v davu, shrbeného nad obrazovkou a bezcílně scrollujícího.
Podle průzkumu agentury Gallup tráví více než polovina amerických teenagerů na sociálních sítích alespoň čtyři hodiny denně. To v součtu činí téměř tři měsíce ročně. Při tomto tempu by mohli během života strávit až čtvrtinu svého času jen scrollováním.
Co kdyby svůj čas trávili jinak? Výzkumy naznačují, že k vytvoření blízkého přátelství je potřeba zhruba 200 hodin společně stráveného času. Podle tohoto měřítka by si průměrný teenager, kdyby čas věnovaný sociálním sítím investoval do osobních setkání, mohl každých 40 dní získat nového blízkého přítele.
Naplní teenageři své sociální potřeby online, nebo se jen nechávají unášet iluzí spojení?
Nejcennější zdroje na světě
V roce 1971 zavedl americký ekonom a nositel Nobelovy ceny Herbert Simon pojem „ekonomika pozornosti“. Upozornil na to, že v době zahlcení informacemi se lidská pozornost stává nejvzácnějším a nejcennějším zdrojem.
Simonova úvaha odráží staré čínské přísloví: „Palec času má hodnotu palce zlata, ale palec zlata palec času nekoupí.“
Pokud jsou čas a pozornost skutečně cennější než zlato, neměli by je teenageři investovat moudře?
Paradox investice do přátelství
Digitální kontakt nepřináší stejné výhody jako osobní rozhovor a data ukazují, že lidé si uvědomují, že sociální sítě nejsou plnohodnotnou náhradou skutečné sociální interakce. Jeffrey Hall, profesor komunikačních studií na Kansaské univerzitě, přirovnává sociální média k pasivní aktivitě, jakou je pozorování lidí. V tiskové zprávě uvedl, že pouze 3,5 procenta času stráveného na sociálních sítích připadá na komentování a chatování, zatímco většina času je věnována procházení profilů.
Jinými slovy, sociální média vytvořila paradox investice do přátelství – iluzi efektivního řízení vztahů, kdy lze udržovat více spojení s menším individuálním úsilím. Ekonom a autor Umair Haque tento jev nazývá „inflačním růstem vztahů“, kdy hodnota jednotlivé interakce klesá s tím, jak jejich množství roste.
Bernard Crespi, profesor evoluční biologie na Simon Fraser University, řekl Epoch Times, že rezonanční systémy, které se při emocionálním propojení lidí v osobním kontaktu synchronizují, online nefungují. Například účinek zrcadlových neuronů – speciálních mozkových buněk souvisejících s empatií – je při online interakcích oslaben.
Ve službách iluzorního pohledu
Nedávná studie zveřejněná v časopise BMC Psychiatry zjistila, že sociální média umocňují zkreslené vnímání sebe sama tím, že nabízejí pečlivě upravené prostředí, v němž chybí prvky jako řeč těla, tempo řeči a sdílený čas a prostor.
Například dospívající dívka může strávit hodiny líčením, oblékáním a pořizováním a upravováním svých fotografií, načež úzkostlivě čeká na reakce svých vrstevníků po jejich zveřejnění – a nedostatek lajků a komentářů si vykládá jako odmítnutí. Současně může hodiny sledovat profily jiných dívek a porovnávat svůj vzhled s pečlivě upravenými snímky ostatních, což může vést ke ztrátě sebevědomí.
Podle Nancy Yangové, evoluční bioložky z Simon Fraser University a hlavní autorky studie, představují tyto online interakce „evoluční anomálii“. Řekla Epoch Times, že na rozdíl od přímé komunikace tváří v tvář – tedy způsobu, jakým lidé navazovali vztahy po většinu své historie – sociální média narušují schopnost regulovat a formovat vnímání sebe sama prostřednictvím sociální zpětné vazby od ostatních.
Oční kontakt je obzvlášť důležitou součástí tradiční komunikace, která se na sociálních sítích vytrácí. Zatímco „intimní jazyk očního kontaktu“ je klíčový pro navázání vztahu a podporu duševní pohody, úspěch na sociálních médiích závisí na vysoké míře sociální imaginace – tedy na představě, jak nás ostatní vidí. Tvůrci obsahu musí předvídat směr „virtuálních očí“ – toho, co vědci nazývají „iluzorním očním kontaktem“ – a před kamerou vystupovat způsobem, který u imaginárního publika vyvolá osobní angažovanost.
Yangová uvedla, že virtuální prostory vytvářejí prostředí, v němž člověk není pouze fyzicky oddělen od ostatních, ale „může být odpojen i sám od sebe … izolovaný ‚uzel‘ v síti, napojený pouze na výplody vlastní představivosti“.
Crespi, který získal doktorát na Michiganské univerzitě v Ann Arboru a je druhým autorem studie publikované v BMC Psychiatry, řekl, že lidé jsou „mimořádně sociální tvorové“, kteří běžně přemýšlejí o ostatních při spolupráci i v soutěživých situacích. Vyvinuli se tak, aby byli velmi citliví na sociální příležitosti a hrozby.
Nejzranitelnější vůči nástrahám online světa jsou podle něj ti, kdo mají nevyvinutý smysl pro vlastní identitu.
Tito lidé, kterým často chybí naplňující sociální interakce v reálném životě, se obracejí k internetu, aby si uměle vytvářeli, posilovali a udržovali pocit vlastní hodnoty.
„Není pochyb o tom, že to ovlivňuje vyvíjející se mysl,“ řekl Crespi.
„Používat sociální sítě k naplnění sociálních potřeb je jako jíst popcorn, když máte hlad – může to být ,jídlo‘, ale nikdy neposkytne takovou výživu jako opravdové jídlo,“ uvedla Yangová.
Jak dospívající nadále „uzobávají“ digitální interakce, jejich chuť roste – zatímco hlad přetrvává.
Emoční ekonomika sociálních sítí
Dospívání je vývojovou fází, která se vyznačuje zvýšenou citlivostí na odmítnutí i přijetí vrstevníky. Výzkum psychologů z Amsterdamské univerzity z roku 2024 ukázal, že teenageři jsou citlivější na sociální zpětnou vazbu měřenou počtem lajků než dospělí a že své chování při zveřejňování příspěvků upravují podle počtu obdržených lajků.
Když účastníci experimentu zveřejňovali fotografie na simulované platformě podobné Instagramu, ukázalo se navíc, že nálada teenagerů byla více ovlivněna poklesem počtu lajků než u dospělých. To naznačuje, že zapojení dospívajících na sociálních sítích je poháněno silnějšími emocemi.
Dlouhodobá studie publikovaná v časopise Frontiers in Digital Health odhalila zajímavé poznatky o stresu teenagerů na sociálních sítích: největší zátěží pro přátelství není očekávání neustálé dostupnosti nebo tlak na okamžité odpovědi na zprávy – jev, který vědci nazvali „pocit uvěznění“ –, ale spíše negativní pocity, když přátelé neodpovídají – tedy „zklamání“.
Zklamání bylo významně spojeno s vyšším počtem hádek mezi přáteli o šest měsíců později. Pocit povinnosti vždy odpovídat na zprávy takový nárůst konfliktů nezpůsobil.
A to i bez vizuálního faktoru – studie zjistila, že fotografie a videa představují vyšší formu „investice“, která si žádá odpovídající návratnost, což účinek zklamání ještě umocňuje. Když teenageři sdílí pečlivě upravený snímek, vkládají do něj větší emocionální vklad a očekávají odpovídající potvrzení své hodnoty.
Výsledky naznačují, že teenageři nejsou rozhořčeni samotným úsilím – jsou zklamáni tím, že za něj nedostávají očekávanou odměnu. Příspěvky zveřejňují s očekáváním „výnosu“ v podobě interakce, a pokud se tento výnos nedostaví, vznikají konflikty.
Neřízený experiment
„[Sociální média jsou] vlastně jen jeden obrovský experiment bez pořádné kontrolní skupiny,“ řekl Crespi. „Musíme se s tím naučit žít co nejlépe.“
Přestože sociální média mohou být užitečným nástrojem, Yangová doporučuje jejich střídmé používání. „Jděte ven a dotkněte se trávy,“ řekla v nadsázce a zdůraznila nezastupitelnou roli osobního kontaktu při budování smysluplných vztahů.
Podle Yangové „jsou sociální dovednosti jako tanec – můžete zhlédnout, kolik tanečních videí chcete, ale nikdy to nebude totéž jako tančit. Celek je víc než součet jeho částí.“
–ete–
