Komentář
V posledních dnech v českých médiích hodně rezonovalo téma mohutného zdražování, které podle všeho nastane v okamžiku, kdy vejdou platnost emisní povolenky, k nimž se již Česká republika za vlády Petra Fialy přihlásila. O povolenkách ale u veřejnosti existuje jen poměrně vágní povědomí. O co tedy přesně jde?
Emisní povolenky jsou jeden z hlavních nátlakových nástrojů pro snižování emisí. Princip mechanismu, jakým jsou užívány, je následující:
Zaprvé se definují odvětví, kterých se emisní povolenky budou týkat. Zadruhé se pro ně stanoví emisní strop, který se každým rokem snižuje. Zatřetí subjekty v odvětvích, na která se ETS vztahuje, musí pokrýt své emise povolenkami, které koupí v dražbách nebo od jiných majitelů. Tím se EU snaží navodit dojem, že jde o tržní mechanismus. Jedna povolenka opravňuje k vypuštění jedné tuny skleníkových plynů do ovzduší.
U některých odvětví by emisní povolenky znamenaly okamžitou ztrátu konkurenceschopnosti a přesun produkce do zahraničí, a tak jim jsou přidělovány bezplatné povolenky.
Původní systém obchodování s emisními povolenkami EU ETS byl v rámci balíčku „Fit for 55“ doplněn, a tak se pro původní EU ETS začalo používat označení EU ETS 1 a k němu přibyl druhý balíček vztahující se na nová odvětví, který se označuje jako EU ETS 2.
EU ETS 1 zahrnuje odvětví výroby energie – elektrárny a teplárny; vybrané energeticky náročné provozy – rafinérie, výroba cementu a vápna, oceli a železa, celulózy a papíru, chemický průmysl a sklokeramický průmysl; komerční leteckou dopravu uvnitř Evropského hospodářského prostoru. Z těchto odvětví pochází přibližně 40 % skleníkových plynů v celé EU.
EU ETS 1 se používá už od roku 2005, v průběhu let se ale mění tempo meziročního snižování emisních stropů a to následovně:
- 2005 až 2012 – neexistoval jednotný limit snižování emisí,
- 2013 až 2020 – snižování emisních limitů o 1,74 % za rok,
- 2021 až 2023 – snižování emisních limitů o 2,2 % za rok,
- 2024 až 2027 – snižování emisních limitů o 4,3 % za rok,
+ v roce 2024 navíc staženo z obchodování 90 milionů emisních povolenek,
- 2028 až 2030 – snižování emisních limitů o 4,4 % za rok,
+ v roce 2026 navíc staženo z obchodování 27 milionů emisních povolenek.
K této razantní akceleraci snižování v roce 2024 až 2030 a stahování milionů povolenek z oběhu došlo v rámci balíčku „Fit for 55“. Zároveň se v rámci tohoto balíčku postupně zruší bezplatné vydání emisních povolenek na odvětví, ve kterých bude nově zavedeno uhlíkové clo a také na leteckou dopravu uvnitř Evropského hospodářského prostoru (EHP) a letů do Spojeného království a Švýcarska. Tyto a podobné skutky se skrývají za slovy jako „ambiciózní“ nebo „cílevědomí“.
EU ETS 2 vznikl nově až v rámci „Fit for 55“ a zahrnuje budovy, silniční dopravu a paliva pro další odvětví. EU ETS 2 by měl být spuštěn počínaje rokem 2027, s tím, že v případě mimořádně vysokých cen energií může být o jeden rok odložen.
Někdy můžeme slyšet, že zatímco EU ETS 1 zaplatí průmysl, EU ETS 2 zaplatí občané. S tímto tvrzením nelze tak úplně souhlasit. Elektrárny, slévárny a další podniky emisní povolenky neplatí z žádného tajného pokladu zakopaného v lese. Povolenky pro ně představují náklad, který musí zahrnout do ceny svého produktu, takže tyto náklady v konečném důsledky nemůže platit nikdo jiný než spotřebitel. Polopaticky řečeno, stát vymýšlí mnoho způsobů, jak nasytit státní rozpočet, ale všechny cesty končí v kapsách nás – daňových poplatníků. Emisní povolenky EU ETS 1 zaplatíme v účtech za elektřinu, za vytápění, v cenách nemovitostí a tisíců výrobků běžné spotřeby. Vzpomeňte si na to, až zase uslyšíte politiky osočovat spekulanty za příliš drahé nemovitosti, provozovatele čerpacích stanic za příliš drahé pohonné hmoty, energetiky za příliš drahou elektřinu nebo obchodníky za drahý cukr.
Příjmy z emisních povolenek, vyjma těch, které jdou přímo do kasy Evropské unie, musí členské státy povinně využít pro účely související s klimatem. Emisní povolenky tak v podstatě slouží jako stravenky, kde objednávat lze pouze z jídelníčku ESG. Tím je zaručeno, že ať bude unie sebevíc zdecimovaná, ideologii ESG nikdy úplně nedojdou prostředky na financování sebe sama.
Emisními povolenkami ale zdražování zdaleka nekončí. Máme tu ještě „Systém sdíleného úsilí“. Systém sdíleného úsilí (ESR) byl navržen jako součást závazku EU podle Pařížské dohody a je specifický tím, že neklade požadavky na původce emisí, ale na členské státy – proto „sdílené úsilí“. Princip spočívá ve stanovení společného cíle, ke kterému musí přispívat všechny členské státy. Pro každý stát je v závislosti na velikosti HDP na obyvatele individuálně stanoven maximální emisní příděl. Státy si pak samy určují, jakými prostředky stanoveného cíle dosáhnou.
Tento systém cílí na následujících pět odvětví: silniční doprava, zemědělství, budovy, malá průmyslová odvětví a odpady. Tato odvětví byla vybrána, protože podle zpracovaných analýz produkují 60 % celkových emisí v EU.
Systém sdíleného úsilí vstoupil v platnost v roce 2018, a to pro období 2021 až 2030, poté byl ale balíčkem „Fit for 55“ zpřísněn. Původní cíl snížení emisí o 30 % oproti roku 20051 byl zvýšen na 40 %. Navýšení se promítlo zejména do chudších členských států EU, jako například České republiky, pro kterou se cíl zvýšil téměř dvojnásobně, z původních 14 % na 26 %.
1 Po odchodu Spojeného království z EU to dopovídalo 29% snížení emisí oproti roku 2005.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
