Charlotte Masonová žila v 19. století, ale její přístup nabízí dětem vzdělání plné života a úžasu.
„Vzdělávání je atmosféra, kázeň a život.“ Touto větou shrnula Charlotte Masonová filozofii svého vzdělávacího programu. Bylo to zároveň motto Národní unie rodičů pro vzdělávání (Parents’ National Education Union, PNEU), organizace, kterou Masonová založila v roce 1887, aby mohla své vzdělávací principy ověřovat a uvádět do praxe.
Myšlenka, že vzdělávání zahrnuje kázeň, většinu čtenářů asi nepřekvapí. Ale považovat vzdělávání za „atmosféru“ nebo „život“ může dnešním rodičům a pedagogům znít nečekaně nebo dokonce záhadně. Právě to však odráží široký záběr přístupu Masonové. Podle ní pravé vzdělávání objímá celé dětské setkání se světem – jako koruna stromu, která se rozprostírá do všech stran. Aby toho bylo dosaženo, musí být podle Masonové probuzena duše dítěte skrze setkání s poznáním.
Současná představa vzdělávání obvykle vyvolává obraz učeben, pracovních sešitů, učebnic a známek – tedy prvků, které reprezentují důležitý, ale omezený způsob učení. Oproti tomu Masonové pojetí není svázané průmyslovým školstvím. V jejím modelu je vzdělávání především otázkou lidského rozvoje – plného rozkvětu lidské bytosti – nikoli honbou za známkami a přípravou na povolání.
Jak napsala Cindy Rushtonová v knize A Charlotte Mason Primer (Úvod do myšlenek Charlotte Masonové): „Skutečné vzdělávání se odehrává v reálném životě. Když začneme vnímat celý život jako učebnu, opravdu připravíme své děti, aby se staly samostatnými, celoživotními studenty, kteří mají z učení radost.“
Tento článek stručně představuje myšlenkový odkaz Charlotte Masonové – přístup, který navazuje na starší formy učení. Tyto tradiční metody se dívají za hranice profesní přípravy (aniž by ji zanedbávaly) a kladou si širší otázku: co znamená být všestranně rozvinutým člověkem?
Celoživotní učení
Masonová se narodila roku 1842 v anglickém Bangoru. Vzdělávali ji její rodiče – rozdělili si výuku jednotlivých předmětů a doplňovali ji externími lekcemi. Když jí bylo 16 let, zemřela jí matka, o rok později i otec. V osmnácti letech odešla do Londýna a nastoupila na učitelský seminář. Po jeho dokončení působila na různých školách, než přijala místo na Bishop Otter College v Chichesteru, kde začala školit nové učitele.
Právě díky zkušenostem z výuky i ze školení pedagogů, ale také díky cestám do zahraničí, postupně rozvinula filozofii vzdělávání a výukové metody, které ji dnes proslavily.
Začala pořádat přednášky o vzdělávání, z nichž některé vyšly i knižně. To vše vedlo k založení organizace Parents’ Educational Union (později Parents’ National Education Union), která vydávala i vlastní časopis Parents’ Review.
Později Masonová založila také učitelský seminář v Springfield House v Ambleside. Prostřednictvím svých mnoha svazků, organizace PNEU a školy v Ambleside vytvořila před svou smrtí v roce 1923 rozsáhlé a vlivné pedagogické dílo.
Hlavní rysy škol podle Charlotte Masonové
Základem metody Masonové bylo přesvědčení, že „děti se rodí jako osoby“. Jako takové mají podle ní vstupovat do vztahů, které je zásadně formují. Tento postoj tvoří rámec přístupu, který Institut Charlotte Masonové nazývá „vztahové vzdělávání“ (Relational Education). Ve své eseji Esej k filozofii výchovy napsala:
„Vzdělávání je věda o vztazích; to znamená, že dítě má přirozené vztahy s obrovským množstvím věcí a myšlenek: proto je vedeme k tělesnému pohybu, poznávání přírody, ručním pracím, vědě i umění a k četbě mnoha živých knih, protože víme, že naším úkolem není dítě naučit všechno o čemkoli, ale pomoci mu navázat co nejvíce z oněch ‚prvotních spřízněností, které naše nově vzniklé bytí spojují s věcmi světa‘.“
Masonová rozlišovala čtyři oblasti, ve kterých dítě navazuje vztahy: vztah k sobě samému, k druhým lidem, ke světu a k Bohu.
Vztah k sobě rozvíjí dítě prostřednictvím sebepoznání, sebeúcty a morální výchovy. Vztahy k ostatním lidem vznikají při poznávání druhých napříč časem a prostorem – například ve studiu dějin nebo zeměpisu. Vztah ke světu se pěstuje přímým kontaktem s přírodou, počínaje objevováním rostlin a živočichů v okolí bydliště. A vztah k Bohu roste skrze studium Bible a uvědomění si, že Bůh je zdrojem veškeré pravdy.
Toto porozumění vztahům mezi dítětem a světem vedlo Masonovou k sestavení vyváženého učebního plánu. Jak sama napsala: „Chceme vzdělání, které živí mysl, aniž bychom zanedbávali tělesný či praktický výcvik.“
Žák ve škole podle Masonové tak zažívá jak studium knih, tak i učení skrze zkušenost. Výukový model, který zanedbává jeden z těchto rozměrů – buď rozvoj těla, nebo mysli – je podle ní neúplný. Masonová chápala, že zdravý vývoj mysli i těla se navzájem ovlivňují a podporují.
Institut Charlotte Masonové (CMI) popisuje vyvážený přístup této metody takto: „Setkávání s psaným slovem a fyzickým světem společně vytvářejí vyvážený a živý učební plán, který je dostatečně rozsáhlý, aby zaujal a rozvinul žáky, kteří mohou přirozeně tíhnout k jednomu nebo druhému, ale zaslouží si obojí.“
Masonová skutečně věřila, že děti mají právo být vystaveny široké škále těch nejlepších myšlenek, umění a zážitků. Jak uvedla v knize School Education (Školní vzdělání): „Dlužíme jim, abychom v nich probudili nesmírné množství zájmů.“ Cílem přístupu však není jen kvantita, ale i kvalita. Masonová často přirovnávala vzdělávání k intelektuální „hostině“ – ale hostině tvořené zdravou duchovní výživou, která posiluje mysl i srdce dítěte. Cindy Rushtonová to vyjádřila takto:
„Charlotte Masonová věřila, že dětskou mysl je třeba krmit tou nejlepší duchovní potravou – Božím slovem, velkou literaturou, krásným uměním, nádhernou hudbou, opravdovou živou historií a přímým kontaktem s Božím stvořením! Učila, že děti potřebují přímý, skutečný kontakt s těmi opravdovými, živými myšlenkami.“
Podle Masonové děti intelektuálně rostou, když jsou vyživovány inspirativními myšlenkami. Cílem není naplnit jejich mysl fakty, ale zažehnout v nich jiskru pojmů, které dávají faktům smysl a kontext. Vzdělavatelé vedou žáky k těm nejlepším knihám v každém oboru – s důrazem na vypravěčskou a literární kvalitu – a učí je, jak těmto dílům porozumět, jak s nimi pracovat a jak na ně samostatně reagovat. Tento model směřuje k „sebevzdělávání“, protože dává studentům nástroje k tomu, aby dokázali informace samostatně hledat a zpracovávat.
V praxi
Model Charlotte Masonové umožňuje určitou flexibilitu, ale CMI i Rushtonová ve svém přehledu této metody popisují několik základních konkrétních prvků:
Krátké lekce s rozmanitostí
U mladších dětí výuka obvykle nepřesahuje 20 minut. U starších může trvat až 45 minut. Lekce se střídají, aby se udržela pozornost a zájem. Masonová věřila, že mysl, podobně jako tělo, potřebuje rozmanitou stravu, aby zůstala zdravá a v rovnováze.
Důraz na „živé knihy“
CMI doporučuje knihy „napsané odborníky, kteří jsou vášnivě oddáni svému tématu, s dobře zvoleným jazykem, inspirativními myšlenkami a často v narativní formě“. Výuka je často předávána literárním a vyprávěcím způsobem, který Masonová považovala za nejpřirozenější způsob zpracování informací pro děti.
Kombinace strukturovaného a nestrukturovaného času
Smíšený režim umožňuje vyvážené vzdělávání, které přesahuje rámec knih. Masonová popsala denní rozvrh takto: „Veškerá intelektuální práce se odehrává během dopoledního vyučování a odpoledne je věnováno přírodovědnému pozorování v terénu, kreslení, ručním pracím atd. Přes tato omezení děti vykazují překvapivé množství dobré intelektuální práce. Domácí úkoly nejsou vyžadovány.“
Jazykové dovednosti skrze velkou literaturu
Žáci se učí psát prostřednictvím převyprávění (vyprávění přečteného), diktátu (písemného záznamu textu přečteného učitelem) a přepisu (opisování úryvků z velkých děl). Formální gramatika se vyučuje až ve vyšším věku. Umění psaní podle Masonové začíná napodobováním.
Učivo přizpůsobené místnímu a kulturnímu kontextu
Poznávání světa u dětí začíná doma a rozšiřuje se ven – tento princip je základem Masonové metody. Učivo tak podporuje „lokalizované učení“. Děti se nejprve učí o svém vlastním biotopu, než se seznámí s těmi cizími. Nejprve poznávají místní historii a teprve potom světové dějiny a jiné kultury.
Probuzení dětského srdce
Charlotte Masonová přinesla mnoho vynikajících postřehů o vzdělávání, které je skutečně „liberální“ – tedy takové, které osvobozuje žáka k tomu, aby se stal tím nejlepším, kým může být. Její metody se hodí pro domácí vzdělávání, malé komunitní školy, ale i pro inovativní veřejné či soukromé školy. Navíc je lze snadno kombinovat s jinými modely vzdělávání, například s klasickým modelem nebo poetickým způsobem výuky, jak jej rozvíjeli John Senior a jeho kolegové.
Masonová správně chápala, že konečným cílem vzdělávání je něco mnohem kvalitativnějšího než kvantitativního. Nejde o to, kolik jednotlivých „faktických střípků“ si student zapamatuje. Jde o to, zda je jeho srdce probuzené. Nebo, slovy samotné Masonové:
„Otázka nezní – kolik toho mladý člověk ví, až dokončí své vzdělání – ale: nakolik mu na věcech záleží? A na kolika různých typech věcí mu záleží? Jinými slovy: jak velká je místnost, do níž jsou postavena jeho chodidla? A tím pádem: jak plný je život, který ho čeká?“
–ete–
