Komentář
V kultuře, která se stále více snaží mužnost či maskulinitu umenšovat nebo úplně zpochybňovat – označovat ji za „toxickou“ místo toho, aby ji považovala za nepostradatelnou – se poslední týdny v Texasu staly ostrou připomínkou pravdy.
Zde, v důsledku ničivých záplav, jsem byla svědkem něčeho, co dnešní moderní svět už téměř neuznává: mužů, kteří konají to, k čemu byli stvořeni.
Už více než dva týdny se do pomoci zapojují muži všech věkových kategorií – vysloužilí vojáci, aktivní příslušníci, elektrikáři, zemědělci, muži procházející rekonvalescencí, ti, kteří našli víru v Ježíše, čerství absolventi střední školy i muži blížící se sedmdesátce – a to bez stížností, bez slávy a hlavně bez váhání. S motorovými pilami odklízejí porost. Odnášejí trosky. Řídí bagry a čluny. Opravují ploty. Pomáhají nahodit elektřinu. S tichou úctou prohledávají sutiny a břehy řeky, aby našli nezvěstné – téměř 150 lidí, kteří se stále pohřešují.
Více než 190 kilometrů podél řeky Guadalupe každý den pracují malé skupiny mužů na svých úsecích zdevastované oblasti. Pracují společně jako součást většího celku – sousedé, veteráni, řemeslníci, dobrovolníci – každá skupina přebírá odpovědnost za svůj díl této obrovské katastrofy. Metodicky se probírají tou spouští, zatímco ve vzduchu sílí zápach řeky a smrti. Tito muži neúnavně a tiše vykonávají posvátnou práci – snaží se zmírnit utrpení rodin, které čekají a pláčou. Protože těch 150 pohřešovaných jsou lidé, kteří k někomu patří – matce, bratrovi, manželce, příteli – a oni si zaslouží vědět, co se stalo.
Ano, samozřejmě, i ženy jsou v první linii. Viděla jsem odhodlané ženy u řeky s páčidly a motorovými pilami, jak řídí těžkou techniku, pracují bok po boku s muži a se záchrannými psy. Ale naprostá většina žen v těchto komunitách přispívá jinými, stejně důležitými způsoby. A práce, kterou děláme, je také hrdinská. Organizujeme mobilní kliniky, řešíme logistiku, zajišťujeme podporu pro komunitu, provozujeme distribuční centra, vaříme jídlo, evidujeme dobrovolníky, sestavujeme seznamy ubytování, chodíme od domu k domu a ptáme se, co kdo potřebuje, objímáme ty se zlomeným srdcem a držíme za ruku truchlící.
Mužské a ženské principy spolupracují – liší se svými rolemi, ale mají stejně zásadní vliv.
Strávila jsem mnoho let tím, že jsem se snažila dokázat, že mohu pracovat stejně tvrdě jako muži. Do práce jsem se vrátila už čtyři dny po porodu. Když se na to zpětně podívám, musím se sama sebe zeptat: Co jsem se snažila dokázat? Že zvládnu totéž co muži? Že dokážu být stejně tvrdá jako oni? Chtěla jsem snad dokázat, že umím makat jako muž i přesto, že stále krvácím po porodu? Jenže pravda je, že muži rodit nemohou. Moje síla je v něčem jiném. Není menší, jen jiná. Lépe by mi tehdy posloužilo – mému tělu by lépe posloužilo – kdybych uctila ženský princip. Dopřála si čas na uzdravení. Dovolila si být opečovávaná.
Roky jsem v gastronomii tlačila sama na sebe, abych vše zvládala stejně jako muži – nosila stejně těžké věci, pracovala stejně dlouho, přijímala stejné fyzické výzvy. Ale pravda je, že to, co dokážu, a to, jak mohu přispět, je jiné. I když mám vlastnosti, které by někdo mohl označit za „mužské“ – odhodlání, výdrž a sílu – dnes už jasně vidím, že žijeme ve společnosti, která podporuje ženy, aby se chovaly jako muži, a muže, aby naopak změkčovali své chování.
Je dobré být teď tady, v malém městečku v texaském Hill Country, a pozorovat soulad mužského a ženského prvku, jak oba dělají to, k čemu byly stvořeny. Navzájem se podporují. Vyvažují. Ani jeden není snižován. Oba jsou ctěny.
Ale buďme upřímní. Když udeří katastrofa, když hrozí nebezpečí, když je potřeba tvrdé, fyzické, vyčerpávající práce, jsou to převážně muži, kteří přijdou a řeknou: „Co je potřeba? Udělám to.“
Léta jsme v této zemi ničili mužnost. Zlehčovali ji. Vysmívali se jí. Označovali ji za nebezpečnou nebo zastaralou. Ale v dobách, jako je tato, kdy vládne chaos a jde o přežití, nechci být obklopená teoriemi nebo politikou. Chci být obklopená muži. Muži, kteří umějí pracovat. Muži, kteří umějí chránit. Muži, kteří to považují za svou povinnost, nikoliv za volbu.
To, co jsem v posledních týdnech viděla v Kerr County a podél řeky Guadalupe, je důkazem, že mužnost není toxická. Je potřebná, krásná a hodná úcty.
Ti muži to nedělají pro uznání. Dělají to proto, že to je to, co muži dělají, když jim to dovolíme, když je v tom podporujeme a když je respektujeme v jejich přirozené roli: ochránce, živitele, řešitele problémů.
Ale to se nestane samo od sebe. V naší kultuře pro to musíme vytvořit prostor. Musíme muže povzbuzovat, aby se ke své mužskosti stavěli s důvěrou, nikoli se studem. Nesmíme je omezovat ani znevažovat skrze média, příběhy nebo způsob, jak o nich mluvíme v běžném životě. Musíme ctít roli mužů, aby chlapci vyrůstali s pocitem, že mohou být ochránci a živiteli, a ne že se za to mají stydět. Aby věděli, že jejich síla, vůdcovství a odvaha jsou vítané a potřebné.
Chceme-li mít zítra silné, schopné, obětavé muže, musíme přestat podkopávat jejich autoritu již dnes. Musíme o nich mluvit s úctou, vážit si jejich přínosu a dávat dětem najevo, že správně prožitá mužnost je požehnáním pro rodiny, komunity i svět.
Svět je lepší, silnější a bezpečnější, když muži mohou být muži.
A mužům, kteří tady každý den pomáhají bez nároku na vděk: Vidíme vás. Děkujeme vám. Ctíme vás.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
