Komentář
Po dlouhém a podivném kulturním období, které popíralo základní biologii, se zdá, že myšlenka, že existují muži a ženy – tedy dvě pohlaví – se vrací. Možná zatím ne v akademickém prostředí. Ale snad se i tam jednou dočkáme.
Pokud jde o mainstreamovou kulturu, představa mužů a žen jako odlišných a nezaměnitelných pohlaví se alespoň částečně vrací.
Poprvé jsem slyšel tvrzení, že je někdo nebinární, asi před deseti lety. Ironií bylo, že to zaznělo do mikrofonu při protestu proti přednášejícímu – muži, který tvrdil, že se stal ženou. Tazatel byl pobouřen, nikoli kvůli tvrzení, že dotyčný změnil pohlaví, ale proto, že si řečník dovolil vůbec dělat binární rozdíl mezi oběma pohlavími.
V tu chvíli jsem věděl, že toto šílené hnutí není udržitelné. Jakmile se zahodí racionální chápání biologie, přestávají platit všechna pravidla.
Předpokládejme, že toto období máme za sebou a že nyní chápeme základní chromozomální principy. Také rozumíme dalším důsledkům těchto základů – například tomu, že muži nemohou rodit děti a ženy ano. Jaké jsou sociální a kulturní důsledky těchto zjištění?
Naštěstí máme k dispozici stovky let vyvíjená pravidla společenského styku. Vyvinula se spolu s civilizací jako prostředek k většímu společenskému smíru a minimalizaci možných konfliktů. Vycházejí z klíčového tvrzení, že muži jsou obecně fyzicky silnější než ženy, ale ženy mají tajemnou nadpřirozenou schopnost rodit děti. Výsledkem bylo to, čemu jsme kdysi říkali „způsoby“.
I dnes se s nimi můžeme setkat. Jeden starší pán, kterého znám, vždy vstane od stolu, když si přijde sednout žena. Pokud si sedá vedle něj, postaví se za její židli a dotkne se jí, jako by ji chtěl přisunout. Není to okázalé gesto, ale jemné, jde spíše o zvyk než předvádění. Při několikerém pozorování této situace se ukázalo, že to ženy pokaždé ocení.
Co tento drobný rituál naznačuje? Znamená to, že žena potřebuje pomoc při usazování? Vůbec ne. Je to projev úcty muže k ženě, malé uznání, že ženě náleží zvláštní respekt. Je to drobný způsob, jak vyrovnat moc mezi pohlavími – muž svou sílu a postavení nabízí na ochranu a péči o něžné pohlaví.
Samozřejmě to neznamená doslova toto. Je to kulturní zvyklost, ale s hlubokými a důležitými kořeny. Totéž platí pro jiné podobné způsoby. Proto mají muži držet ženám dveře. Není to proto, že by patriarchát věřil, že si ženy neumějí otevřít dveře. Je to kulturní symbol úcty, ochoty muže využít svou fyzickou sílu k ochraně a péči o ženy, čímž se zmírňuje možný konflikt vyplývající z nerovných fyzických dispozic.
Proto by měl gentleman, pokud je to možné, vždy otevřít ženě dveře od auta. Skutečně mě zarmucuje, když se děje opak, což je dnes velmi běžné. Dámy, pokud jdete na schůzku a muž si sedne do auta a nechá vás stát na chodníku, vřele doporučuji, abyste odmítly nastoupit a prostě odešly. Přinejmenším by to mohlo posloužit jako lekce.
Opět, nejde o to, že by si ženy neuměly otevřít dveře od auta. Je to kulturní projev ochoty muže nasadit svou fyzickou sílu – biologickou realitu – ve službě pokračování lidského rodu prostřednictvím ženské schopnosti dávat život. Nemusí to být doslovná pravda v každém jednotlivém případě. Jsou to normy a zvyklosti, které se vyvíjely po staletí a odrážejí vytříbené a ušlechtilé chápání vztahů mezi pohlavími.
Proto by muži měli ve veřejné dopravě a jinde uvolnit místo ženám. Proto by, když je venku zima, měli ženě půjčit svůj kabát nebo jí ho alespoň nabídnout.
Totéž platí pro smeknutí klobouku, které občas ještě vídáme. Zdá se, že má původ ve středověku, kdy rytíři nadzvedli přilbu před ženou, aby odhalili svou totožnost. Opět jde o symbol úcty a respektu, vizuální signál, že rytíř není vůči ženě násilný. Tato zvyklost k nám pronikla v jemnější podobě – třeba ve starých filmech, kdy pánové lehce přiloží prsty k okraji klobouku a nepatrně skloní hlavu.
Proto muži kráčejí po chodníku po straně u vozovky, když jdou se ženou, a proto muž spí v posteli blíže ke dveřím, pokud je s ženou. Smyslem je odrazit vetřelce, útočníky či náhodné násilí, protože muži jsou k této roli zvlášť předurčeni.
Všechny tyto zvyklosti a normy jsou způsoby, jimiž muži neustále dávají ženám najevo: „Nejsem hrozba, naopak, jsem tvým ochráncem – osobně i kulturně.“ I mimo doslovný význam tato gesta obecně činí společenský život zdvořilejším a lépe fungujícím. Muž, který toto odmítá, zároveň vysílá opačný signál – „na způsoby nedbám a možná pro tebe znamenám nebezpečí“.
V 60. a 70. letech druhá vlna feminismu udělala obrovskou chybu, když všechna tato drobná symbolická gesta vykládala jako blahosklonná a paternalistická. „Umím si otevřít dveře sama,“ říkaly ženy. Mnozí feminističtí teoretici se posmívali rytířským zvyklostem jako projevům pohrdání ženami, ačkoli pravda byla přesně opačná.
A nyní vidíme, kam to vedlo. Muži byli rázem zproštěni povinnosti tyto zvyklosti dodržovat. A samozřejmě se brzy začalo šířit přesvědčení, že muži jsou skutečně pro ženy hrozbou. Doslova se z nich stávali hrubiáni.
Postupem času tento typ feminismu prohloubil podezřívavost a konflikty mezi pohlavími, což nakonec vedlo k explozi žalob, zneužívání obvinění z obtěžování a nepřátelství a k úplnému rozkladu základního rozlišování mezi mužem a ženou. Jakmile zmizí mravy a zvyklosti, vynoří se z kulturních zákoutí všechny neřesti, aby znehodnotily vše a všechny.
Takový vývoj nás nemůže překvapit. Tradice existují z nějakého důvodu, i když jim nerozumíme. Proto je nejlepší se jimi řídit. Nemůžeme vždy předvídat kruté důsledky jejich svévolného zavrhnutí.
Po léta jsem slýchal muže, kteří tvrdí, že nebudou ženám držet dveře, protože je prý někdy nějaká feministka za to seřvala. Opravdu pochybuji, že se to kdy stalo, a mám podezření, že tyto historky jsou smyšlené. A i kdyby, je to nakonec jedno. Neznám ženu, která by se stavěla proti základním projevům slušného chování, jako je podržení dveří, vstávání od stolu, když žena odchází, a podobně.
Tato drobná gesta vznikla z určitého důvodu, většinou zakořeněného v biologii, ale projevujícího se v podobě mravů, norem, zvyklostí a návyků civilizovaného lidu. Ti, kdo si myslí, že se bez nich obejdou, přispívají k úpadku a konfliktu.
Moje závěrečné poselství: Muži, vzpamatujte se! V letadle, když žena potřebuje vyndat zavazadlo z horní přihrádky, nabídněte pomoc. Vstaňte, když přijde ke stolu, i když odchází. Podržte dveře. A tak dále. Nejsou to náročné zvyklosti a přispívají k zacelení ran posledních desetiletí, které jejich odmítání a opovrhování způsobilo.
Navraťte mravy a navrátíte stabilitu, soudržnost a lidskost do společenského řádu.
Názory vyjádřené v článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
