Ve své narozeninové řeči Twain hovořil o návycích, smíchu a nutnosti vychutnávat si klid.
Dne 5. prosince 1905 se v restauraci Delmonico’s na Manhattanu sešlo 170 přátel a spisovatelů, aby oslavili nedávné sedmdesátiny Marka Twaina. Prezident Theodore Roosevelt poslal telegram s blahopřáním a uznáním, tisk události věnoval značný prostor a lidé z celých Spojených států zdravili Twaina jako nejvýznamnějšího humoristu a vypravěče země.
Ale není to tato oslnivá událost, co se tolik pamatuje, jako spíše Twainův projev k publiku onoho večera. Byl v nejlepší komické formě, přemítal o „době života, kdy člověk dospěje k nové a hrozivé důstojnosti“ a vyvolával v sále salvy smíchu. V té řeči se skrývá mnoho moudrosti o stárnutí, zčásti jen naznačené, která může být užitečná i dnes.
Twainovy návyky
„Dosáhl jsem svých sedmdesáti let obvyklým způsobem: striktním dodržováním životního plánu, který by kohokoli jiného zabil,“ řekl Twain toho večera. Poukázal na to, že „ve vyprávění upovídaných starých lidí vždy zjistíme, že návyky, které je zachránily, by nás zničily“, a že „nemůžeme dosáhnout stáří po cizí cestě“.
Pak rozvedl návyky, které sám dodržoval a které by pro jiné mohly být jedem, počínaje svým spánkovým režimem. „Od čtyřiceti let jsem pravidelně chodil spát a vstával – a to je jedna z hlavních věcí. Udělal jsem si pravidlo jít spát, když už nikdo nezůstal vzhůru; a udělal jsem si pravidlo vstát, když jsem musel. Výsledkem je neochvějná pravidelnost nepravidelnosti. Uchovalo mě to zdravého, ale jinému by to uškodilo.“
O jídle Twain prohlásil: „Třicet let jsem v osm ráno pil kávu a jedl chléb a pak až do půl osmé večer nic.“ Alkohol, tvrdil, mohl brát nebo nechat být: „Nemám na to žádné pravidlo. Když pijí ostatní, rád pomůžu, jinak zůstávám střízlivý, ze zvyku a z vlastní volby.“
Jeho kouření doutníků, kterému věnoval velkou pozornost, by dnešní zdravotně uvědomělou veřejnost, starší i mladší, znepokojilo. „Udělám si pravidlo nekouřit nikdy více než jeden doutník najednou. … Vždy jsem měl pravidlo nekouřit, když spím, a nikdy se nekrotit, když jsem vzhůru.“ Dodal: „Přiznávám, že jsem s kouřením občas na několik měsíců přestal, ale nebylo to z přesvědčení, bylo to jen na efekt; chtěl jsem umlčet kritiky, kteří tvrdili, že jsem otrokem svých návyků a nedokážu je přerušit.“
Pokud jde o cvičení, zapomeňte na něj. Twain prohlásil: „Nikdy jsem necvičil, kromě spánku a odpočinku, a nikdy cvičit nehodlám. Cvičení je odporné. Nemůže přinést žádný prospěch, když jste unavení; a já byl vždy unavený. Ale ať jiný člověk zkusí mou cestu a uvidí, kam dojde.“
Jděte svou vlastní cestou
V průběhu své řeči se Twain vrátil k hlavní myšlence: „Chtěl bych nyní zopakovat a zdůraznit to pravidlo: Nemůžeme dosáhnout stáří po cizí cestě.“
Když se my, kteří jsme zestárli, srovnáváme příznivě nebo nepříznivě se svými vrstevníky – „On je na tom mnohem lépe než já!“ „Jsem rád, že nemusím používat chodítko!“ „Jak to, že jí projde láhev vína každou noc!“ – musíme myslet na Twainovo pravidlo. Pochopil, že stárnutí, stejně jako život sám, je nevysvětlitelnou směsicí štěstí, genů a návyků a že co je pro jednoho pokrmem, je pro druhého jedem.
Twainův postřeh je obzvlášť důležitý v dnešní době sociálních médií. Starostlivý dědeček, který si přečte o osmdesátníkovi běhajícím maratony, utrpí ránu sebevědomí, aniž ví, že onen běžec dávno ztratil přízeň svých dětí. Žena, která strávila čtyřicet ze svých pětasedmdesáti let prací na novorozeneckém oddělení nemocnice, uvidí na Facebooku svou vrstevnici vypadající o třicet let mladší a pocítí závist, zapomínajíc, že její životní vítězství spočívá v pomoci přivést na svět tisíce dětí.
Vyhněme se srovnávání a budeme šťastnější.
Smích je nejlepší vitamín
Ve věku 89 let napsala oblíbená filmová a televizní osobnost Betty Whiteová o stárnutí: „Pokud člověk nemá smysl pro humor, je v nesnázích.“
Když Twain vystoupil před obdivovateli na svých sedmdesátinách, měl už za sebou finanční pohromy i smrt několika milovaných, včetně zbožňované dcery Susy a manželky Olivie, o níž napsal: „Jsem muž bez vlasti. Kdekoli byla Livy, tam byla moje vlast.“ Trpký cynismus jeho pozdějších let vůči Spojeným státům, náboženství a lidem odrážel tato neštěstí a jeho hluboký žal.
Přesto, jak vidíme v jeho projevu v Delmonico’s, Twainův smysl pro humor a jeho schopnost ocenit absurditu ho nikdy neopustily. Schopnost smát se, často sám sobě, mu byla oporou v jeho stáří.
Komediantka Phyllis Dillerová si udělala ze stárnutí součást svého repertoáru. „Poznáte, že jste staří, když vám někdo pochválí boty z aligátora a vy jste bosi,“ „Jsem v takovém věku, že mi záda vypadávají častěji než já sama,“ a „Mám tolik jaterních skvrn, že bych měla být podávána s cibulí“ – to jsou jen některé z jejích vtipů, které si dělaly legraci z bolestí a neduhů přicházejících s věkem.
Jak poznamenal Twain: „Stáří je otázkou povznesení mysli nad hmotou. Pokud vám to nevadí, pak na tom nezáleží.“
Dobrá zásoba humoru nám pomáhá, aby nám to nevadilo.
Co bývaly trable, stává se maličkostí
Na konci své řeči nabídl Twain vážnější myšlenky. Podle jednoho reportéra „poslední slova pronesl hlasem rozechvělým emocemi“, což odráželo změnu jeho nálady:
„Vaše pozvání mě poctilo a potěšilo, protože mě stále uchováváte ve své paměti, ale je mi sedmdesát; sedmdesát, a chtěl bych se uvelebit v koutě u krbu, kouřit dýmku, číst knihu a odpočívat, přeje vám vše dobré s náklonností a aby, až i vy dorazíte k molu číslo 70, mohli jste nastoupit na svou čekající loď s usmířeným duchem a vydat se směrem k zapadajícímu slunci se spokojeným srdcem.“
Pro čtenáře, kteří se ptají na onu dýmku, tak Twain měl v oblibě kukuřičné fajfky stejně jako doutníky, ale co tu na nás působí, je jeho vize pokoje – uvelebit se u krbu a nalézt odpočinek, ducha smíření a „spokojené srdce“.
Většina z nás dnes neočekává, že bude sedět u ohně, ale možná zjistíme, že všechny ty úzkosti, které nás v minulosti sužovaly – školní zkoušky, děti, o něž jsme se obávali, pracovní problémy – se nyní zmenšily, jako bychom je viděli obráceným koncem dalekohledu.
Zde dobře poslouží přirovnání mezi rodičovstvím a prarodičovstvím. Dobrý rodič se ustavičně obává, zda pro své tříleté dítě dělá to správné; dobrý prarodič čerpá potěšení a radost z téhož batolete.
Soumrak
Možná právě tato změna pohledu je tím, kde se ukrývá proslulá moudrost stáří – v poznání, že jen několik věcí v životě má skutečně a opravdově velkou cenu. Léta za námi nyní působí jako ohně, které postupně spálily vše nadbytečné, přeceňovaný význam moci a peněz i většiny denních zpráv a břemeno zbytečných pochybností a strachů. Zůstaly očištěné pravdy o tom, co skutečně má význam – láska, čest a přátelství.
Twainovo „zapadající slunce“ nakonec pohasne do tmy. Mezitím však, pro ty, kdo dokážou vnímat blížící se soumrak, vrhá krásné světlo.
–ete–
