Komentář
Mobilizujeme se na ochranu ohrožených zvířat. Schvalujeme zákony na ochranu ekosystémů. Ale když dojde na reprodukční kolaps lidstva, jen pokrčíme rameny.
Reprodukční práva jsou vysoce citlivým tématem, které dominuje politickým debatám, přičemž obě strany jsou přesvědčeny, že právě ony si drží morální převahu. Skutečnými reprodukčními právy, na která bychom se však měli soustředit, jsou práva našich dětí a vnoučat – aby vůbec mohly mít potomky. Vždyť to je skutečný význam tohoto pojmu: právo plodit. Podle současného vývoje kvality mužského spermatu mnoho vědeckých institucí varuje, že do roku 2040 by průměrný počet spermií v rozvinutém světě mohl dosáhnout nuly. Sama mám čtyři děti a všechny budou v té době v reprodukčním věku.
Proč toto není heslem, které by zaznívalo v ulicích? Proč nevěnujeme stejnou vášeň ochraně schopnosti našich dětí mít děti, jakou věnujeme právu těhotenství ukončit? Statisticky žádná moderní země nedosahuje úrovně prosté reprodukce – to znamená, že jako druh se nerozmnožujeme dostatečně k udržení populace. Tento fakt by nás měl už sám o sobě znepokojit. S výjimkou Mongolska, které dosáhlo mírného obratu díky společenskému povznesení mateřství, se žádnému národu nepodařilo tento trend zvrátit, jakmile klesl pod hranici prosté reprodukce.
A přesto jsme k úpadku vlastního druhu do značné míry lhostejní. Mobilizujeme se na ochranu ohrožených zvířat. Schvalujeme zákony k ochraně ekosystémů. Ale když jde o reprodukční kolaps lidstva, jen pokrčíme rameny.
Příčin tohoto úpadku je mnoho: špatné metabolické zdraví, endokrinní disruptory ve vodě a potravě, ultrazpracované potraviny, hormony z antikoncepce v městských vodovodních systémech, syntetické oblečení uvolňující mikroplasty a toxiny v čisticích prostředcích pro domácnost. Ženské reprodukční zdraví je rovněž na ústupu, ačkoli se mu věnuje mnohem menší pozornost než politickým bitvám o potraty. A zde je pravda – reprodukční zdraví by nemělo být jen prázdným heslem. Doslova by mělo znamenat zdraví našich reprodukčních systémů: tedy to, jak dobře jsou naše těla schopna naplnit biologický účel přinášet nový život.
Ti z vás, kdo mě čtou pravidelně, vědí, že se téměř ve všem, o čem píšu, nakonec vracím k půdě. Je to proto, že zdravá půda je základem zdravých lidí. Zdravá půda produkuje výživnější potraviny a výživné potraviny podporují naše epigenetické nastavení, imunitní funkce i samotný způsob, jakým se naše geny vyjadřují. To, že máme geny, které nás předurčují k cukrovce, rakovině či jiným nemocem, ještě neznamená, že jsme bezmocní – o tom, jak tyto geny reagují, rozhoduje to, co do svého těla vkládáme.
Mikrobiologie půdy je hluboce propojena s mikrobiologií našeho těla. Když půdu trávíme chemikáliemi, ničíme její mikrobiální sítě. Zhoršujeme kvalitu potravin. A když klesá kvalita potravin, klesá i naše zdraví – včetně toho reprodukčního. Není to nějaká abstrakce a není to nijak vzdálené. Je to reálné a naléhavé.
Myslím si, že v rámci naší kultury část naší apatie pramení z hlubší indoktrinace – že člověk je problém. Tento podtext vidíte v narativech o klimatických změnách: nevyřčené poselství, že lidstvo samo je pohromou, morem pro planetu. Ale my nejsme tím problémem. My jsme řešením. Patříme sem. Byla nám dána odpovědnost pečovat o stvoření s úctou k životu.
A přece neexistuje jiný savec na zemi, který by se vzdal reprodukce tak, jako to učinili lidé. Ve své knize Debunked by Nature (Vyvráceno přírodou) píšu o tom, jak savci instinktivně upřednostňují vodu, potravu a reprodukci – a někdy také úkryt. My lidé jsme ovládli úkryt a pohodlí do té míry, že jsme zapomněli na svůj nejzákladnější biologický účel. Vyměnili jsme úctu k životu za uctívání pohodlí.
Toto není jen záležitost vědy; je to věc duše. Písmo nám připomíná, že děti jsou požehnáním a že máme plodit a množit se. Nejsou to zastaralé pokyny – jsou součástí samotného plánu. Každá předchozí generace nějakým způsobem bojovala o přežití a prosperitu té příští. Tento boj dnes vypadá jinak. Nejde o obranu před divokými predátory či hladomorem – jde o obranu před chemickou saturací, nutričním kolapsem a pomalou sterilizací našeho druhu.
Budu bojovat za reprodukční práva, ale když říkám reprodukční práva, myslím tím právo mých dětí, aby mohly plodit přirozeným způsobem, tak jak to Bůh zamýšlel. Právo počít bez invazivních technologií, bez nekonečných lékařských zásahů, bez nutnosti procházet rozbitým systémem, který nedokáže vysvětlit, proč má celá generace potíže s početím.
Nejvážnější skutečností je, že žádný moderní národ nemá dostatek dětí na to, aby se dokázal sám obnovit. Jakmile se úbytek populace jednou nastartuje, je mimořádně obtížné jej zvrátit. Spojíte-li to s kolabujícím reprodukčním zdravím, vzniká kumulující se krize. Toto není strašení – není to řeč o katastrofických scénářích typu „New York bude do roku 1999 pod vodou“. Toto jsou data, která ukazují naši současnou trajektorii. A ta trajektorie směřuje dolů.
Směr lze změnit, ale bude to vyžadovat kulturní i environmentální posun. Musíme pročistit náš potravinový systém, detoxikovat půdu a obnovit výživovou hodnotu toho, co jíme. Musíme snížit chemickou a hormonální zátěž, kterou na svá těla klademe. Musíme znovu vzdát čest mateřství a otcovství – ne jako břemenu, které je třeba nést až poté, co si „užijete život“, ale jako ústřednímu prvku lidského příběhu.
Toto je boj, který stojí za to vést. Nejen pro nás, ale pro naše děti a jejich děti po nich. Pokud dokážeme chránit zdraví půdy, zdraví potravin a zdraví našich těl, dokážeme chránit i schopnost lidského rodu pokračovat. To jsou reprodukční práva. A za ta stojí za to bojovat.
Názory vyjádřené v článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
