Místo pravidel a vzorců je nejúčinnější a léty prověřený způsob výuky psaní založený na čtení a napodobování.
„Psaní se učíme napodobováním,“ napsal velký učitel psaní William Zinsser. „Studenti často pociťují vinu, když modelují svůj text podle psaní někoho jiného. Myslí si, že je to neetické – a to je chvályhodné. Nebo se bojí, že ztratí vlastní identitu. Pointa však je, že se nakonec přes své vzory posuneme dál; vezmeme si, co potřebujeme, a pak tu kůži odhodíme a staneme se tím, kým máme být.“
V Zinsserových slovech je obsažena velká moudrost – jak pro studenty, tak pro učitele. Z mé zkušenosti učitele a lektora psaní jsou nejlepšími autory vždy ti studenti, kteří čtou hodně a kvalitně. Cítí jazyk, intuitivně chápou význam i strukturu, a to se jinak než čtením získat nedá. Tento cit se organicky rozvíjí v mysli studenta, který pravidelně čte.
Naopak u studenta, který moc nečte, je tento cit téměř nemožné vybudovat. Žádná cvičení, přednášky ani šablony tento nedostatek nenahradí. Čtení je pro psaní tím, čím je bílkovina pro stavbu svalů – nezbytností pro růst. Bez bohatého „jídelníčku“ čtení učitel (a student) nejspíš povede předem prohraný boj.
Určité psací dovednosti lze získat čistě prostřednictvím výkladu, ale texty budou vždy trochu kostrbaté a šablonovité. Múza psaní je přísná a odměňuje zpravidla jen ty, kdo četli velké mistry našeho jazyka. Tehdy – a jen tehdy – rozezní pero studenta zpěvně.
Univerzální přístup k učení
Je to vlastně jen zdravý rozum. Všechno se učíme napodobováním. Houslista sleduje učitele, jak drží nástroj a smyčec ve správném úhlu, a pak to zkouší sám. Plavec pozoruje trenéra, jak předvádí kop motýlka, a pak se o něj sám pokouší. Děti poslouchají řeč rodičů a pak ji neohrabaně a nesrozumitelně opakují. Krůček po krůčku se jejich napodobování stále více přibližuje vzoru.
Proč tedy některé vzdělávací přístupy nahlížejí k psaní jinak, jako by se dalo naučit jen abstraktní teorií nebo sledem libovolných pravidel? Samozřejmě, pravidla a teorie pomáhají. Ve výuce psaní mají své místo. Ale nikdy nemohou nahradit vědomou praxi napodobování velkých autorů – stejně jako vás znalost anatomie koně sama o sobě nenaučí dobře jezdit.
Jak mohou učitelé napodobování do výuky zavést? Zde je několik návrhů.
Číst, číst, číst
Učitelé musí v první řadě sami hodně číst, a to ze všech důvodů uvedených výše. Je dobré číst s tužkou v ruce a označovat si zvlášť krásné, přesvědčivé nebo jinak účinné pasáže. Poznámky a podtrhávání pomohou pasáže analyzovat. Především se ale tyto úryvky objevené v běžném čtení mohou stát základem pro třídní cvičení nebo domácí úkoly.
Přepis a diktát
U kratších ukázek – ne delších než odstavec – může učitel pasáž přečíst nahlas a požádat studenty, aby ji napsali. Toto diktátové cvičení nutí studenty opravdu pozorně poslouchat zvuk jazyka a prostřednictvím rukopisu si krásná slova vtisknout do vlastního nitra. Slova se stávají součástí studenta, propojenou s vlákny mozku i svalů.
Podobné cvičení lze provést i tak, že student úryvek prostě opíše pohledem, ačkoli podle mě je užitečný i sluchový prvek diktátu, protože dobré psaní vyžaduje cit pro zvuk. V obou případech student přesně napodobuje slova velkého autora – jako by se tanečnice mohla na chvíli vtělit do těla své učitelky a cítit správné pohyby každé ruky a nohy.
Doplňování
Druhé a pravděpodobně zábavnější cvičení začíná do procesu vnášet i tvořivost studentů. Učitel vybere pasáž z významné knihy nebo eseje, ale odstraní některá slova či slovní spojení a vytvoří tak cvičení „doplň prázdné místo“. Mezera je označena slovním druhem, který původně použil autor.
Studenti text přečtou a přepíší, ale do prázdných míst vloží vlastní slova. Drží se tak struktury, tónu, délky vět a dalších prvků vzorového textu, ale zároveň si začínají pohrávat s vlastní volbou slov.
Přepis podle stylu
Ještě o krok dál může učitel postoupit, když nechá studenty přečíst vzorovou pasáž a pak ji celou přepsat vlastními slovy, ale se zachováním stylu původního autora. To studenty skutečně nutí přemýšlet, co tvoří specifické rysy autorova stylu. Používá dlouhé, nebo krátké věty? Je jazyk spíše formální, nebo neformální? Užívá metafory, přirovnání, aliteraci (opakování stejných hlásek), rytmus?
Učitel možná bude muset některé z těchto prvků vysvětlit, než studenty pustí do vlastní tvorby. Cvičné texty podle vzoru mohou být na stejné či podobné téma, ale klidně i na zcela odlišné – stále však v duchu původního stylu. Záleží na tom, na které aspekty chce učitel upozornit.
Hledání rovnováhy
Kromě toho, že studenti nasávají slova a postupy velkých autorů, jsou tato cvičení často zábavnější a smysluplnější než běžná školní psací cvičení.
Vynikající kniha Gregoryho Ropera The Writer’s Workshop: Imitating Your Way to Better Writing (Dílna autorů: Jak se napodobováním naučit psát lépe) využívá velmi podobnou metodu výuky a obsahuje praktická cvičení. Roper v ní uvádí krátké pasáže velkých autorů v různých žánrech a stylech a vede studenty k tomu, aby vytvořili jejich vlastní napodobeniny. Já sám jsem tuto knihu používal spolu s výše popsanými technikami s dobrými výsledky.
Umění napodobování, doplněné o lekce formálních prvků psaní (stavba odstavce a eseje, gramatika, citace), vytváří vynikající prostředí pro rozvoj literární dovednosti. V napodobování studenti cítí, co v psaní funguje. V přednáškách se pak učí, proč ta která technika funguje. Zjistil jsem, že tato kombinace praktického, zkušenostního a teoretického učení vytváří krásnou syntézu.
–ete–
