Dva velkolepé portréty vojáků ukazují jedinečný talent Jacopa da Pontorma.
Florentský malíř 16. století Jacopo da Pontormo (1494–1557) patřil k vůdčím osobnostem manýrismu. Tento umělecký styl, který se zrodil mezi vrcholnou renesancí a barokem, čerpal inspiraci z pozdních děl Michelangela a Rafaela. Manýrismus si oblíbili italští vládci i dvorní intelektuálové a brzy se rozšířil po celé Evropě.
V „manýrovaném“ přístupu ustoupilo renesanční naturalistické a harmonické zobrazení. Umělci upřednostňovali stylizovaný prostor a idealizované postavy, do vytříbených a sofistikovaných kompozic vkládali výrazné a neobvyklé barvy.
Pontormo se věnoval především náboženské malbě, ale také vytvářel fresky, kresby a portréty. Do dnešní doby známe pouze 15 portrétů. Tyto práce dokládají jeho jedinečnou schopnost citlivě naznačit psychologii zobrazované osoby a současně jí dodat vytříbený veřejný obraz.
Analýza Pontormových olejomaleb Portrét halapartníka (Francesco Guardi?), dnes v Getty Center v Los Angeles, a Portrét mladíka v červené čepici (Carlo Neroni?) ze soukromé sbírky odhaluje umělcův génius. Zároveň přináší pohled na florentskou politiku i na dnešní trh s uměním.
Florentský manýrista
Umělec se narodil jako Jacopo Carucci v toskánském městě Pontormo. Učil se u dvou renesančních velikánů – Leonarda da Vinci a Andrey del Sarta. Vedle jejich vlivu přejímal podněty z pozdních Michelangelových děl a z umění severní renesance, zejména z Dürerových grafik. Přestože se Pontormův styl během kariéry vyvíjel, základní prvky jeho estetiky lze najít v celém díle. Jak uvádí Getty Center v jeho biografii, šlo o „psychickou energii před fyzičností, krásné lineární rytmy, neklidný pohyb, nejednoznačný prostor a výrazné barvy. Pro Pontorma bylo dílo ornamentem“.
Dnes je v londýnské National Gallery (NG) uloženo Pontormovo plátno Josef s Jákobem v Egyptě. Jeho barvy působí „bledým, nadpozemským třpytem“ a připomínají Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli.
Toto dílo navazuje na linii umělecké tradice. Předpokládá se, že na obraze je zachycen i Pontormův žák Agnolo Bronzino, který se později stal proslulým manýristou. V popředí, na spodním schodu faraonova paláce, sedí mladý Bronzino s černým kloboukem a s paží přehozenou přes ošatku.
Obraz představuje příklad tzv. kontinuálního vyprávění, kdy je v jediné kompozici zachyceno několik částí příběhu. Pontormo zobrazuje čtyři scény ze Starého zákona: Josef představuje otce Jákoba faraonovi; Josef na voze přijímá oběti hladu; Josef se syny vystupuje po schodech, aby navštívil umírajícího otce; a Jákob žehná svým vnukům. Dílo dokládá Pontormovu jedinečnou imaginaci.
Portrét halapartníka
Pontormovy portréty patří k nejvyhledávanějším mezi soukromými sběrateli i muzei. V roce 1989 se v aukci u Christie’s objevil Portrét halapartníka (Francesco Guardi?), považovaný za jedno z nejlepších děl starých mistrů v americké soukromé sbírce. Jeho provenience zahrnuje významnou florentskou rodinu, francouzského kardinála, princeznu z rodu Bonapartů a americkou bankéřskou dynastii.
Aukci sledovali odborníci s napětím. Obávali se, že dílo opět zmizí v soukromé sbírce. Nakonec jej ale získalo Getty Center za ohromující částku 35,2 milionu dolarů (tehdy rekordní suma za dílo starého mistra, dnes přibližně 850 milionů Kč). Getty jako jedno z nejbohatších muzeí světa zajistilo, že mistrovské dílo zůstane veřejnosti přístupné.
V době dražby se mělo za to, že jde o portrét vévody Cosima I. de’ Medici, slavného vládce Florencie. Pokud by tomu tak bylo, obraz by vznikl po jeho významném vítězství v bitvě roku 1537. Medicejové skutečně Pontorma podporovali, dnes se však většina odborníků přiklání k tomu, že jde spíše o Fracesca Guardiho, o němž víme jen málo.
Pokud byl portrétován Guardi ve 14 či 15 letech, obraz vznikl mezi lety 1529 a 1530, tedy v rozhodující době, kdy byla Florencie obléhána. Medicejové byli sesazeni a ve městě byla vyhlášena republika. Papež, sám příslušník rodu Medici, však uzavřel dohodu s císařem Svaté říše římské, který vyslal vojsko k obnovení jejich moci. Mladý Guardi a další republikánští vojáci bránili Florencii statečně, nakonec však byli poraženi a Medicejové se vrátili k moci.
Na obraze stojí ušlechtilý mladý voják před neurčitou zelenou hradbou a drží halapartnu – kombinaci sekery a kopí na dlouhé násadě. Hrubý povrch zbraně kontrastuje s jemným oděvem. Červený klobouk zdobí módní oválný odznak s mytologickým výjevem, kdy Héraklés poráží obra Antaia.
Pontormo vykreslil halapartníka jako idealizovaného hrdinu s ruměnnými tvářemi a pružnou postavou. Přestože byl vzhledem k věku vojensky nezkušený, působí sebejistě a chladně shlíží na diváka s rukou v bok. Současně však umělec zachytil i jeho zranitelnost.
Vynikající studie červenou křídou, která předcházela finálnímu obrazu, se dochovala v galerii Uffizi. Oproti malbě ukazuje halapartníka z čelnějšího úhlu.
Pontormův portrét
Pontormo vytvořil další slavný portrét mladého republikánského bojovníka z doby obléhání Florencie. Olejomalba na dřevě Portrét mladíka v červené čepici (Carlo Neroni?) pochází z doby kolem roku 1530. Více než dvě století byla považována za ztracenou a znali ji jen z dokumentů a rytin. V roce 2008 byla znovu objevena v soukromé sbírce britského aristokrata Nicholase Alexandera, hraběte z Caledonu, který ji poskytl londýnské National Gallery jako dlouhodobou zápůjčku.
V roce 2015 však hrabě obraz kontroverzně prodal americkému investičnímu manažerovi J. Tomilsonu Hillovi, známému sběrateli starých mistrů i současného umění. Hill obraz poprvé spatřil v muzeu a obchodník s uměním jej upozornil, že majitel hledá hotovostní prodej. Podle Hilla plátno zakoupil v dolarech za 48 milionů (více než 1,1 miliardy Kč). Poté požádal o exportní licenci.
Britská vláda však v prosinci 2015 vydala dočasný zákaz vývozu a dala National Gallery čas na shromáždění prostředků. Galerie byla znepokojena, že by takto vzácné dílo, jakým je Pontormův portrét, mohlo Spojené království opustit. Muzeu se po roce podařilo v librách vybrat částku odpovídající Hillově nabídce, kvůli výkyvům měny po brexitu to ale znamenalo pouze 37,35 milionu dolarů – tedy méně než částka, kterou Hill v nákupní měně skutečně zaplatil. Hill odmítl obraz prodat se ztrátou asi 10 milionů.
Obraz tak zůstal v právní nejistotě. Hill je oficiálním vlastníkem, trvalou licenci na vývoz však může žádat až v roce 2027. Díky dočasné dohodě mohl být obraz zapůjčen na výstavy do Florencie, New Yorku a Los Angeles, kde jej v Getty Center vystavili společně s Hillovým Portrétem mladíka v červené čepici (Carlo Neroni?). Stejně jako o Francescu Guardim, i o životě devatenáctiletého dobrovolného republikánského bojovníka Carla Neroniho víme jen velmi málo.
Oba obrazy mají výrazné stylistické podobnosti. Muži jsou zachyceni jako mladí aristokraté v póze s rukou v bok a červenou pokrývkou hlavy. V tiskové zprávě, kde National Gallery oznamovala, že se jí nepodařilo Hillův obraz získat, muzeum ocenilo dílo slovy:
„Vytvořen odvážnou volnou podkresbou, Portrét mladíka v červené čepici vyjadřuje povahu a ideály zobrazeného prostřednictvím kompozice, pózy a brilantní práce se štětcem. Tahy jsou vedeny širokými, energickými pohyby.“
Zatímco na Gettyho obraze má voják zbraň připravenou, na druhém plátně drží mladík záhadný dopis. Není jasné, zda jej chce předvést, nebo skrýt. Snad jde o milostné psaní. V kombinaci s prstenem na druhé ruce by to mohlo naznačovat zasnoubení. Neroni se skutečně roku 1530 oženil s dcerou bohatého florentského bankéře, a právě svatba mohla být podnětem pro vznik portrétu.
Renesanční malíř a historik Giorgio Vasari zapsal, že když Michelangelo spatřil jedno z raných Pontormových děl, prohlásil: „Tento mladík, soudě podle toho, co zde vidíme, se stane takovým, že pokud bude žít a vytrvá, povznese se díky němu umění až do nebes.“ Tyto dva skvostné Pontormovy portréty dodnes ukazují jeho nezaměnitelný talent a dokazují, že umění může vzkvétat i v časech velkých nepokojů.
Jaká témata z oblasti umění a kultury byste uvítali? Nápady a podněty nám můžete posílat na namety@epochtimes.cz.
–ete–
