Komentář
Nobelovu pamětní cenu za ekonomické vědy letos získali Joel Mokyr z Northwestern University, Philippe Aghion z Collège de France a Peter Howitt z Brown University. Oceněni byli za výzkum, který prokázal souvislost mezi technologickými inovacemi a hospodářským růstem.
U Nobelovy ceny za ekonomii bývá první reakcí často poznámka typu „to už přece víme“. Ale zamysleme se nad tím. Když se objeví jakákoli nová inovace – a to platí už od dob knihtisku, kdy se opisovači textů rozzuřili – první obava se vždy týká lidí, kteří kvůli ní přijdou o práci. To platí i pro umělou inteligenci.
Vždy převažuje obava nad radostí. Platilo to pro vznik letectví, komerčního ocelářství, elektřiny, spalovacího motoru, databází i téměř všech inovací až po kuši.
Tito ekonomové uznávají, že inovace skutečně způsobují ztrátu pracovních míst. Efektivnější způsoby práce však zároveň vytvářejí nové příležitosti. A co je nejdůležitější – technologie vytvářejí bohatství, které lze znovu investovat do kapitálu a rozšiřovat tak hospodářské příležitosti pro všechny. To je podstata jejich práce i hlavní ponaučení: společnost by měla inovace vítat.
Každý ekonom, který píše v tomto duchu, vychází z děl Josepha Schumpetera, zejména z jeho slavné knihy Kapitalismus, socialismus a demokracie, z roku 1942. Dnes se čte málo. Schumpeter v ní vytvořil pojem „tvůrčí destrukce“ jako popis dlouhodobého procesu inovací a jejich vlivu na průmyslovou strukturu. Tvorba nutně něco ničí – ale to není nutně špatné, protože tím vznikají nové příležitosti.
Schumpeter napsal:
„Když mluvíme o kapitalismu, hovoříme o evolučním procesu. (…) Kapitalismus je svou podstatou formou či metodou hospodářské změny a nikdy nebyl ani nemůže být neměnný. Tento evoluční charakter kapitalistického procesu není dán jen tím, že ekonomický život probíhá v měnícím se společenském a přírodním prostředí, které zároveň mění podmínky hospodářské činnosti. (…) Základní hybnou silou, která uvádí kapitalistický stroj do pohybu a udržuje jej v chodu, jsou nové spotřební statky, nové metody výroby nebo dopravy, nové trhy a nové formy průmyslové organizace, které kapitalistické podnikání vytváří.“
Dále napsal, že jde o „proces průmyslové mutace – dovolím si použít tento biologický termín – který neustále zevnitř přetváří hospodářskou strukturu, neustále ničí tu starou a neustále vytváří novou. Tento proces tvůrčí destrukce je podstatným faktem kapitalismu. Je tím, čím kapitalismus je, a v čem musí každý kapitalistický podnik žít.“
Proč je to zajímavé?
Už v době Adama Smithe se ekonomové snažili zodpovědět otázku, odkud pochází nové bohatství. Od starověku panovalo přesvědčení, že zbohatnout lze jen na úkor někoho jiného – dobytím, mazaností či podvodem. Věřilo se, že v samotné ekonomické struktuře neexistuje proces, který by vytvářel nové bohatství.
Reálný svět toto zdánlivě potvrzoval. Ale když po morových ranách přišel v pozdním středověku rozkvět prosperity, problém se objevil v nové podobě. Bylo zřejmé, že společnost zbohatla. Jak a proč?
Smithova odpověď nespočívala v inovaci. Tvrdil, že zdrojem růstu je dělba práce – stále širší kruhy lidské spolupráce, které umožňují větší specializaci a úsporu času i talentu. Dělba práce má zvláštně působivou logiku: ukazuje se, že i nejzdatnější člověk na světě má prospěch z výměny s lidmi, kteří mají v každé oblasti menší schopnosti. Je to proto, že taková spolupráce stojí nikoli na absolutní, ale na komparativní výhodě. Tak se zrodila ekonomická věda.
Ve 20. století se ekonomie stále více opírala o mechanické metafory a rovnováhu nabídky a poptávky – ideál dokonale vyrovnaného trhu. Klíčovou postavou se stal Léon Walras a jeho dílo Základy čisté politické ekonomie. Byla to první kniha, která použila matematiku k vytvoření modelu dokonale fungující ekonomiky.
Schumpeter patřil ke generaci, která byla přesvědčena o správnosti Walrasovy teorie a vycházela z rámce takzvané „obecné rovnováhy“. Patřil však také k prvním, kdo si všimli zásadního problému tohoto modelu – nepočítal se změnou. Skutečný svět se nechoval podle předpokladů určitých modelů. Ve skutečnosti žijeme ve světě neustálých proměn.
Schumpeter dospěl k závěru, že právě podnikatelé umožňují společnosti vymanit se z walrasovského rámce dokonalé tržní rovnováhy a do systému vnášejí rozmanité formy narušení. Tato změna je nezbytná – přináší zisky i ztráty, nová pracovní místa i jejich úbytek. Toto poznání mu umožnilo zachovat walrasovský model a zároveň do něj začlenit skutečnou proměnlivost života.
Do roku 1944 měl Schumpeter svou teorii plně rozpracovanou. Murray Rothbard poznamenal, že k ní mohl dospět mnohem kratší cestou, bez walrasovské okliky – prostým pozorováním, že trhy nejsou nikdy v klidu, protože ani lidé a jejich myšlenky nejsou v klidu. Ekonomika je jako společnost: neustále se vyvíjí pod vlivem změn, tvořivosti a nových nápadů a zároveň se neúnavně snaží o rovnováhu a soudržnost.
Na obrazovce jsou zobrazeny portréty letošních laureátů (zleva) Joela Makyra, Philippa Aghiona a Petera Howitta při oznámení Nobelovy pamětní ceny za ekonomii v Královské švédské akademii věd ve Stockholmu, 13. října 2025. (Jonathan Nackstrand / AFP prostřednictvím Getty Images)
Zvlášť zajímavým prvkem v díle Joela Makyra jsou jeho úvahy o kulturním podnikatelství, které odlišuje od podnikání finančního či výrobního. Kulturní podnikatelé představují nové způsoby myšlení a života, nové formy politické organizace, náboženství a filozofie.
Tito lidé působí jak k dobru, tak ke zlu. Kulturním podnikatelem byl svatý Augustin, Ježíš Nazaretský i Martin Luther – ale také G. W. F. Hegel, Karl Marx nebo Anthony Fauci. Bojují v prostoru idejí, zpochybňují staré pořádky a nabízejí vůdcům i lidem nové cesty. Někdy jejich úsilí přináší vynikající výsledky, jindy katastrofu.
Kulturní podnikatelé mají pravděpodobně větší vliv na společenskou změnu než podnikatelé ekonomičtí, protože formují prostředí, z něhož vyrůstá vše ostatní. Klíčovým textem Makyrovy práce je Kulturní podnikatelé a původ moderního hospodářského růstu (Cultural Entrepreneurs and the Origins of Modern Economic Growth).
Příkladem současného kulturního podnikatele je Robert F. Kennedy ml., který dlouhá léta působil v právní oblasti a později se rozhodl vystoupit proti nadměrné medikalizaci dětí. Dnes stojí v čele amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb a denně prosazuje reformy i své přesvědčení.
Patří k nim i autoři tzv. Velkého prohlášení z Barringtonu, kteří už v roce 2020 upozornili, že vlády po celém světě špatně řídí pandemii covidu-19, a prosazovali jiný přístup. Byli kritizováni, ale nakonec přesvědčili mnoho lidí o správnosti svých argumentů. Dalším příkladem podobného úsilí je práce Brownstone Institute.
Hmotné a kulturní podnikatelství se mohou spojovat – například v rámci deníku Epoch Times, který vznikl jako součást poslání Falun Gongu a dnes se věnuje tištěnému i digitálnímu zpravodajství, jež se vyrovná vlivu tradičních médií.
Do této kategorie lze zařadit i intelektuály, tvůrce podcastů a osobnosti sociálních sítí, kteří denně přinášejí nové pohledy na politiku, život, technologii, náboženství a další oblasti. Tento svět je stejně vzrušující a vlivný jako svět laboratoří a finančních trhů.
Jen zřídka lze říci bez váhání, že Nobelova cena je plně zasloužená – ale v tomto případě to platí. Z myšlenek těchto ekonomů se lze mnohému naučit.
–ete–
