Vznik samostatného československého státu patří k nejvýznamnějším událostem našich moderních dějin. Není proto od věci připomenout si faktografické údaje a události, které ke vzniku první republiky vedly. Cesta k samostatnému státu byla složitá. Zuřící válka napáchala po téměř celém světě dosud nevídané škody. Přesto však poskytla některým aktérům příležitost k napsání nové kapitoly dějin.
Myšlenky emancipace národa českého mají kořeny již v době národního obrození. Jsou s ním v podstatě spjaté. Naši obrozenci položili základní kameny pozdější české politiky, která již mohla opravdu začít uvažovat o politickém řešení. Po celé devatenácté století Rakousko (a později Rakousko-Uhersko) zápasilo s vícenárodnostní otázkou.
Národní uvědomění začínalo ožívat a samostatné národy se začaly dožadovat svého místa v říši. Císař František Josef I. v roce 1848 nastoupil do náročné situace a některými svými kroky se pokusil tyto otázky vyřešit. Do vypuknutí první světové války se mu ale nacionalistické tendence v říši zklidnit nepovedlo a 28. června 1914 v Sarajevu srbští nacionalisté zavraždili Františka Ferdinanda d’Este.
Na počátku války byla česká i slovenská reprezentace v těžké situaci. Oficiální česká politika, zpočátku držela loajálního postoje vůči habsburské monarchii. Veřejné projevy odporu byly nepřípustné, tisk podléhal cenzuře a jakákoli zmínka o samostatnosti mohla znamenat zatčení, jak toho bylo například u Aloise Rašína či Karla Kramáře, kteří oba byli odsouzeni za vlastizradu na trest smrti. Karel I. je po nástupu ovšem omilostnil. Masaryk pochopil, že za daných podmínek nelze v zemi šířit jeho myšlenky legálně, a proto se rozhodl odejít do exilu.
Masarykova zahraniční mise
Masarykova zahraniční mise začala v prosinci roku 1914 odjezdem do Itálie a následně do Švýcarska. Zde se dozvěděl, že na něj byl v Rakousku-Uhersku vydán zatykač. U nás mezitím vznikl domácí odboj, tzv. Maffie, která měla za cíl Masarykovu zahraniční činnost podporovat. V jejím čele stáli Edvard Beneš, Karel Kramář, Alois Rašín, Josef Scheiner a Přemysl Šámal.
6. července Masaryk přednesl v Ženevě svůj projev k pětistému výročí upálení Jana Husa, ve kterém ostře kritizoval habsburskou monarchii: „Čechy se musí starati samy o sebe. Dosažení samostatnosti jest rozhodným cílem celých Čech a všech politických stran. Je jen několik málo osobních přívrženců Rakouska. Mezi nimi není politika, který by měl nějaké jméno. Mezi Čechy a Habsburky není míru.“ V nedalekém Chamonix, městečku ve Francii, se posléze setkal s Milanem Rastislavem Štefánikem, který se s jeho myšlenkami ztotožňoval.
Zrod Československé národní rady
V září 1915 se k němu připojil Edvard Beneš, někdejší žák Masaryka, a spolu přesídlili do Francie. O něco později se k nim přidal i Štefánik, který byl též mimo jiné Masarykovým žákem. Zde přenechal práci Edvardu Benešovi a sám Masaryk odcestoval do Londýna, kde začal přednášet a veřejně vystupovat.
Prvním organizačním krokem byl vznik Českého komitétu zahraničního (Comité tchèque à l’étranger), který vznikl v roce 1915 v Paříži, ještě když Masaryk působil v Londýně. Jeho cílem bylo prosazovat myšlenku české a slovenské samostatnosti u dohodových mocností, tedy u států bojujících proti Německu a Rakousku-Uhersku.
22. října 1915 byla podepsána Clevelandská dohoda, což byl první společný dokument, který podepsali jak zastupitelé čeští, tak zastupitelé slovenští. Slovenská liga byla připravena spolupracovat s Českým národním sdružením (ustaveno v Chicagu v roce 1914 českými krajany, kteří žili ve Spojených státech) na novém česko-slovenském státě, pokud se bude jednat o federaci.
14. listopadu 1915 vydal Komitét prohlášení, v němž se poprvé oficiálně objevuje myšlenka samostatného státu. Komitét se brzy přeměnil na Československou národní radu, která byla roku 1916 ustavena jako hlavní politický orgán zahraničního odboje, v jehož čele stáli Masaryk, Beneš a Štefánik.
V listopadu 1916 umírá císař František Josef I. a na trůn nastupuje jeho synovec Karel I. S jeho nástupem jsou spojeny některé změny, které sehrály důležitou roli při formování našeho státu. Poprvé od počátku války se svolala vláda i Říšská rada, politický život se znovu nadechl i u nás. Vzniká Český svaz sdružující české poslance Říšské rady a Národní výbor. Obě organizace ale stále počítali s reformou Rakouska-Uherska a s myšlenkou samostatného státu se rozcházely.
Od legií v Rusku k Pittsburské dohodě
Rok 1917 byl pro válku zlomovým. V Rusku vypukla únorová (a později) říjnová revoluce a z války odstoupilo, zatímco Spojené státy do války na straně Dohody vstoupily. Československé legie, které byly aktivní již od počátku války, nyní na východní frontě neměly nepřítele. Masaryk po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde se zasloužil o další vybudování a organizování legií. Odtud též pochází jeho přezdívka „Tatíček“.
Po druhé, říjnové revoluci, se situace v Rusku razantně změnila. Masaryk si uvědomil, že současný stav nebyl stabilní, a proto odcestoval přes Sibiř a Japonsko do Spojených států, aby se spojil s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem. Na československé legie po uzavření Brest-Litevského míru apeloval, aby se nezapojovaly do vnitřních konfliktů Ruska, které nyní směřovalo k občanské válce.
Masarykovi se povedlo domluvit se s ruskou vládou, aby se československé legie mohly dostat do Francie přes Vladivostok, jelikož československé legie nyní spadaly pod francouzskou armádu. Vývoj v Rusku se ale odebral jiným směrem a po čeljabinském incidentu v květnu 1918 byly československé legie zatáhnuty do občanské války, skrze kterou se musely probojovat do Vladivostoku přes transsibiřskou magistrálu.
Mezitím Masaryk působil ve Spojených státech, kde 31. května 1918 podepsal spolu se zástupci Slovenské ligy, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíků Pittsburskou dohodu, která nahradila dohodu Clevelandskou. V červnu se poprvé setkal s Woodrowem Wilsonem, se kterým spolupracoval na ukončení války.
Předvečer vzniku
V témže období uznaly mocnosti Dohody (v červnu Francie, v srpnu Velká Británie, v září USA a Japonsko, v říjnu Itálie) Československou národní radu jako de facto vládu budoucího státu, a tím se z ní stala prozatímní československá vláda. V říjnu 1918, kdy už bylo zřejmé, že Rakousko-Uhersko se rozpadá, přebírala Národní rada diplomatickou i politickou iniciativu. V Praze mezitím vznikl Národní výbor československý, který vznikl přetvořením Národního výboru, vedený Karlem Kramářem a Antonínem Švehlou, který připravoval převzetí moci na domácí půdě.
Ke konci října 1918 již nebylo pochyb, že habsburská monarchie nemůže přetrvat. Vedení Národního výboru československého v Praze reagovalo na tuto situaci bezprostředně po faktickém oznámení vídeňské vlády o kapitulaci – Andrássyho nóty, odpovědi na 14 bodů prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona, které obsahovaly podmínky pro uzavření mírové dohody a která byla odeslána 27. října 1918.
Den, kdy vzniklo Československo
28. října 1918 v Ženevě začal proces jednání mezi Národním výborem československým, který zastupoval Karel Kramář, a Edvardem Benešem o podobě Československého státu. Potvrdila se myšlenka republiky, jelikož dříve se diskutovalo i o monarchii, jelikož Masaryk uvažoval o vzoru Spojeného království.
V tentýž den Antonín Švehla a František Soukup převzali Válečný obilní ústav, a tím zabránili odsunu obilí na frontu. Na Václavském náměstí dopoledne vystoupil z davu Isidor Zahradník, český kněz, a provolal: „Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy.“
Takzvaní muži 28. října – Karel Kramář, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár tak v Praze vyhlašují stát československý a zahajují přebírání úřadů. O dva dny později rakouské vojenské vedení kapitulovalo a na sjezdu ve Svätém Martinu byla přijata slovenskými vůdci Martinská deklarace, čímž byla revoluce de facto ukončena.
Tak vznikla naše první republika, ke které se ještě o rok později přidalo území Podkarpatské Rusi a která následujících 20 let budovala morální, ekonomický i hodnotový základ našich dvou států, dokud nebyla v roce 1938 roztříštěna. Neberme naši samostatnost jako samozřejmost a mysleme na ty, kteří se o ni zasloužili.
