Komentář
Nedávný článek v časopise MIT Technology Review nese podivný název „Eticky získaná ‚náhradní‘ lidská těla by mohla přinést revoluci v medicíně“. Tři biologové a etici ze Stanfordu v něm obhajují využití takzvaných „bodyoidů“ ve vědě a medicíně. Tento nešťastně zvolený termín označuje hypotetická upravená lidská těla vytvořená z kmenových buněk – těla, která byla geneticky pozměněna tak, aby postrádala mozek, a tudíž zřejmě i vědomí. Autoři uznávají, že zatím nemáme technické schopnosti takové bytosti vytvořit, ale nedávné pokroky v oblasti kmenových buněk, genové editace a umělých děloh podle nich „nabízejí cestu k vytvoření živých lidských těl bez nervových komponent, které nám umožňují myslet, být si vědomi nebo cítit bolest“.
Striktně vzato, umělé dělohy nejsou pro vývoj bodyoidů nezbytné. Takto přeprogramované embryo by teoreticky mohlo být vytvořeno v laboratoři a implantováno do dělohy ženy, podobně jako při umělém oplodnění. Představa, že by se bytost považovaná za podlidskou měla narodit z lidské matky, se však zdá být příliš děsivá i pro tyto průkopníky bioetiky.
Autoři připouštějí, že vyhlídka na existenci bodyoidů bude pro mnohé znepokojivá, ale tvrdí, že „potenciálně neomezený zdroj“ „náhradních“ lidských těl by byl nesmírně užitečný a měl by být rozvíjen. Mohli bychom například odebírat orgány těmto zřejmě necítícím lidem a provádět na nich experimenty s léky a jinými léčebnými postupy. Autoři dokonce naznačují, že by bylo etičtější testovat léky na lidech, kteří necítí bolest, protože nemají nervovou soustavu, než na zvířatech, která bolest cítí. Tvrdí také, že by z toho mohly těžit i zvířecí druhy, protože bychom mohli používat „zvířecí bodyoidy“ a vyhnout se tak utrpení krav a prasat, která porážíme pro maso.
Lidské bodyoidy nejsou zcela mimo oblast vědecké reality. Vědci již vytvořili takzvané „embryoidy“ neboli „syntetická embrya“ z přeprogramovaných kmenových buněk bez použití spermií a vajíček. Embryoidy jsou živé entity, které se zřejmě vyvíjejí podobně jako lidská embrya, ale zřejmě postrádají schopnost plného lidského vývoje. (Nevíme to jistě, protože bývají obvykle zničeny po čtrnácti dnech – dříve, než se začne vyvíjet srdce a mozek.) Stejně jako zastánci výzkumu embryoidů tvrdí, že jejich inovace pomáhá vyhnout se etickým problémům spojeným s ničením embryí, tak i zastánci bodyoidů chtějí poskytnout „eticky získaná ‚náhradní‘ lidská těla“.
Křesťanský etik Oliver O’Donovan kdysi popsal „pozici příliš dobře známou technologické společnosti – pozici, kdy jsme dosáhli něčeho, co neumíme zodpovědně popsat“. V případě bodyoidů, domnívám se, jejich zastánci nevědí, jak je popsat vůbec. Člověk jako by slyšel, jak se zakoktávají a hledají slova.
Bodyoidy jsou lidská těla. Nebo spíše těla člověku podobná. Nejsou však lidská v morálně významném smyslu – vždyť postrádají mozek. Jsou ale natolik lidská, že z nich můžeme odebírat orgány k transplantaci a provádět na nich experimenty, abychom zjistili, jak by na léky reagovali „skuteční“ lidé. Vědce zajímají právě proto, že jsou tak, no, tak velmi lidská. Ale ne úplně. Většinou.
Co tedy vlastně jsou bodyoidy?
* * *
Dávno předtím, než etici začali uvažovat o živých – nebo přinejmenším „nemrtvých“ – lidských tvorech bez mozkových funkcí, se takové bytosti objevovaly ve sci-fi a hororech. Přesný název pro takovou bytost zní zombie. Tento pojem má kořeny v haitském folkloru, kde výraz zonbi označuje člověka, který byl magickými prostředky přiveden zpět z mrtvých, aby sloužil jako bezduchý otrok. Příběhy o zombie však vždy naznačují, že takové bytosti se nám nakonec vymstí. Jejich tvorba ubírá něco z naší vlastní lidskosti.
Nejsou právě zombie tím, co se zastánci bodyoidů snaží přivést k životu – bezduchým otrokem, biologicky i fyziologicky lidským ve všech podstatných ohledech, na němž však lze beztrestně experimentovat, sklízet z něj orgány a zabíjet ho? Podle dnešní definice mozkové smrti by taková bytost vlastně nemohla být „zabita“, protože by již byla mrtvá. I v tom se podobá zombie. Není těžké si představit béčkový horor s názvem „Pomsta bodyoidů“.
Koncept mozkové smrti – definované jako úplné ustání všech funkcí mozku – lze chápat jako předstupeň ideje vzniku a využití bodyoidů. Autoři článku sami poznamenávají: „Nedávno jsme začali využívat k experimentům ‚animované mrtvoly‘ lidí, kteří byli prohlášeni právně za mrtvé, ztratili všechny mozkové funkce, ale jejich ostatní orgány nadále fungují s mechanickou podporou.“ Co si máme myslet o výrazu „animovaná mrtvola“, který sám o sobě představuje zjevný rozpor?
Zastánci kritéria mozkové smrti tvrdí, že smrt znamená rozpad jednotného organismu a že mozek je odpovědný za udržování této jednoty. Liberální bioetici navíc argumentují, že bez vědomí, i když může existovat živá lidská bytost, neexistuje morálně či právně relevantní „osobnost“. Tyto argumenty však neobstojí při bližším zkoumání. Mozek totiž koordinuje činnost ostatních orgánů, ale tuto koordinaci nevytváří – tu zajišťuje organická jednota těla jako celku, kterou moderní věda kvůli svému redukcionistickému pohledu na tělo jako soubor částí nedokáže plně postihnout.
Ačkoli pacient s mozkovou smrtí nevykazuje žádnou funkční elektrickou aktivitu mozku, tělo – s pomocí přístrojů – nadále dýchá a udržuje krevní oběh. Orgány zůstávají funkční a vhodné k transplantaci. Tělo člověka s mozkovou smrtí napojené na ventilátor zachovává homeostázu a koordinovanou jednotu funkcí: ledviny tvoří moč, játra produkují žluč, imunitní systém bojuje s infekcemi, rány se hojí, rostou vlasy i nehty, endokrinní žlázy vylučují hormony, zlomené kosti i kůže se regenerují, děti dál přiměřeně rostou. Těhotné ženy mohou po mozkové smrti dokonce donosit dítě, někdy i několik měsíců. Vezměme si paradox a absurditu titulku: „Mozkově mrtvá žena z Virginie zemřela po porodu.“
* * *
Na první pohled tedy pacient v takovém stavu mrtvý není. Někteří lékařští etici proto – zcela oprávněně – zpochybňují platnost „mozkové smrti“ jako kritéria smrti. Tento pojem vytvořil v roce 1968 výbor Harvard Medical School, aby uvolnil lůžka na jednotkách intenzivní péče a podpořil transplantace orgánů – přičemž samotná definice smrti se stala základem celé transplantační praxe. Transplantace orgánů však stojí na paradoxu, možná dokonce na rozporu: na „mrtvém“ dárci, jehož tělo – a tedy i orgány – stále žije.
Po prohlášení mozkové smrti, pokud rodina odmítne darování orgánů nebo nejsou vhodné k transplantaci, dochází k následujícím situacím. Po vypnutí ventilátoru může srdce pacienta dál bít několik minut, nebo i několik hodin (zejména u novorozenců). Sotva bychom takového „mrtvého“ pacienta poslali do márnice či pohřbili, dokud mu srdce bije. Měli bychom tedy podat lék, například chlorid draselný, aby se zastavilo srdce údajně už mrtvého člověka? V některých případech čekáme den či dva, než vypneme přístroje u pacienta prohlášeného za mozkově mrtvého, aby rodina měla čas přijet a být u lůžka, když se ventilátor odpojí a srdce se nakonec zastaví. Budou pak svědky smrti pacienta, nebo jen ukončení snahy udržovat při „životě“ už mrtvé tělo? A pokud platí ta druhá možnost, proč by u toho rodina chtěla být?
S ohledem na tyto podivnosti a absurdity, které vyplývají z právní fikce, že mozková smrt znamená smrt člověka, je přesnější používat pojem „úplné selhání mozku“ než „mozková smrt“. Označuje totiž nevratné kóma, nikoli mrtvé tělo. Možná je takový člověk „lépe mrtvý“, jak si mnozí myslí. Jistě je v takové situaci, kdy je smysluplné obnovení lidských funkcí nemožné, eticky ospravedlnitelné ukončit podpůrná opatření prodlužující život, jako je ventilace nebo podávání antibiotik. Přesto však takový člověk ještě není mrtvý.
Zastánci bodyoidů, kteří by podobně postrádali veškeré mozkové funkce, ostatně netvrdí, že jsou mrtví – tvrdí pouze, že nejsou lidské. Bodyoidy jsou zajímavé právě proto, že jsou živé a lidské ve všech vědecky podstatných ohledech. Autoři ze Stanfordu ke své cti upozorňují i na následující nebezpečí: „Možná nejhlubším [etickým] problémem je, že bodyoidy by mohly snížit lidský status skutečných lidí, kteří postrádají vědomí či vnímavost“ – například osob v kómatu nebo dětí narozených bez mozkové kůry (těžce postižení lidé trpící stavem známým jako anencefalie).
Autoři však tuto obavu následně odmítají. Tvrdí, že stejně jako bodyoid může i dostatečně propracovaná figurína vypadat jako my, ale to z ní člověka nedělá. Jenže nikdo nenavrhuje provádět vědecké experimenty na figurínách – a to z dobrého důvodu. Ať už vypadají jakkoli realisticky, nejsou lidské, a proto, na rozdíl od bodyoidů, nemají žádnou hodnotu pro vědu ani medicínu.
Hodnota bodyoidu pro vědu a medicínu spočívá právě v tom, čím by byl – nikoli zombie, nikoli mrtvým člověkem, nikoli figurínou napodobující lidskou podobu. Byl by to těžce postižený člověk, úmyslně navržený a vytvořený tak, aby byl těžce postižený – zranitelná lidská bytost, zcela bezbranná a bez hlasu, kterou by bylo možné beztrestně zneužívat.
Pokud by tomu tak bylo, mohli bychom tento makabrózní projekt podpořit jedině tehdy, kdybychom se sami stali, obrazně řečeno, morálními zombie.
Původně publikováno v časopise First Things, převzato z webu Brownstone Institute.
–ete–
