Komentář
Závist je hybným duchem socialismu. Je to duchovní droga, která vede lidi k tomu, aby záviděli těm, kdo mají více majetku než oni, přestože tito lidé nikdy neudělali nic, čím by těm, kdo jim závidí, uškodili.
Tato zášť často metastazuje v otevřenou nenávist, která stravuje ty, kdo se dostanou pod její vliv. Jak kdysi řekl Alexandr Solženicyn: „Naše závist vůči druhým požírá především nás samotné.“
Hněv vůči bohatým mohl být možná pochopitelný v Evropě ve středověku, kdy byli majetní těmi dědičnými monarchy a šlechtici, jejichž monopol na politickou moc zahrnoval vlastnictví obrovského množství půdy a zdrojů.
V kapitalistické (dnes napůl kapitalistické) společnosti, jako jsou dnešní Spojené státy, je realita podstatně odlišná. Obří majetky kapitalismu nevycházejí z toho, že jejich držitelé tvoří dědičnou, politicky privilegovanou třídu; naopak, jsou vydělány na trhu.
Připouštím, že příliš mnoho Američanů zbohatne kvůli klientelismu, a uvítal bych omezení tohoto odpudivého zneužívání státní moci, ale dnešní obří jmění vznikají díky vizionářským podnikatelům, kteří vytvářejí bohatství poskytováním toho, čeho si miliony spotřebitelů cení.
Znepokojivým jevem je spalující závist, kterou mnozí Američané projevují vůči miliardářům – závist, kterou demagogičtí politici vydávají za ctnost. Jak uvádí Thomas Sowell: „Závist bývala považována za jeden ze sedmi smrtelných hříchů, než se stala jednou z nejvíce obdivovaných ctností pod novým názvem ‚sociální spravedlnost‘.“
Když slyšíme lidi na levici fantazírovat o posílání miliardářů na gilotinu a uvědomíme si, že to myslí vážně, je to připomínka toho, že už si zahráváme s barbarstvím.
Dav zaměřený proti miliardářům se topí v hrozivé ekonomické nevědomosti. Tragickým způsobem si neuvědomují základní strukturu tržní ekonomiky, v níž jsou směny dobrovolné. Takové směny jsou vzájemně prospěšné – „hra s kladným součtem“, řečeno akademickým termínem. Způsob, jakým se podnikatel stane miliardářem, spočívá v tom, že vytvoří alespoň miliardu dolarů hodnoty pro obrovský počet svých spoluobčanů.
Závist a nenávist vůči miliardáři tedy znamenají pohrdání někým za to, že poskytl tolik hodnoty ostatním. Jaké šílenství je démonizovat ty, kdo nejvíce ekonomicky obohatili svou společnost, jako nepřátele společnosti? To připomíná výrok Malcolma X: „Závist lidi zaslepuje a znemožňuje jim jasně myslet.“
Socialismus, který hlásá ekonomickou rovnost, vede válku proti přirozenosti a realitě. Příroda neustále vytváří úžasnou a ohromující rozmanitost. Obdarovává každého člověka jedinečnou kombinací vlastností, talentů, vloh, dovedností, osobnosti atd. Pokud je přírodě dovoleno, aby se prosadila – tedy pokud mají lidé svobodu rozvíjet své schopnosti, sledovat své cíle, maximalizovat svůj potenciál a dosahovat výjimečnosti – společnost z toho bude nesmírně těžit.
Někteří vyniknou svou sportovní zdatností nebo uměleckou tvořivostí, což změkčilí socialisté ve Spojených státech (na rozdíl od zarytých socialistů, jako byl Mao Ce-tung v Číně) budou tolerovat. Ale to, co dnešní američtí socialisté zkrátka nemohou přijmout, jsou jednotlivci, kteří vynikají ve schopnosti poskytovat zboží a služby ostatním v takové míře, že si vydělají rozsáhlé majetky – právě to bohatství, které je důkazem jejich mimořádného přínosu pro standard života jejich spoluobčanů.
Závist pohrdá jedinečností a výjimečností a socialisté se je snaží vyhladit. Socialisté považují za morální ohavnost, že někteří jednotlivci zbohatnou mnohem více než jiní tím, že poskytují věci, které jsou v mnoha případech pro blahobyt zákazníků důležitější než například zábava poskytovaná výjimečnými sportovci či umělci, nebo utopické vize hypoteticky egalitární společnosti.
Socialisté tedy trestají a potírají tvůrce bohatství ve společnosti za „zločin“ vytváření bohatství pro ostatní. To vystihuje postřeh Margaret Thatcherové: „Duch závisti dokáže jen ničit; nikdy nedokáže budovat.“
Neřešitelný problém, kterému socialistické vlády čelí, spočívá v tom, že nikdo nepřišel na způsob, jak situaci „srovnat směrem nahoru“ – jak udělat jednotlivce talentovanějšími, inteligentnějšími, pilnějšími a produktivnějšími. Jediné, co mohou udělat, je „srovnat směrem dolů“ – brzdit, potlačovat a zabavovat majetek těm, kdo se provinili tím, že ekonomicky vynikli. Tato ekonomicky destruktivní vlastnost socialismu poukazuje na zásadní rozpor v základní teorii socialismu: socialistická teorie rovnosti všech členů společnosti je vyvrácena reálným uplatňováním socialismu.
Jak to brilantně popsal George Orwell ve svém podobenství Farma zvířat, „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“. Teorie socialismu vyzdvihuje rovnost; praxe je však od základu elitářská, s politickými vůdci, kteří disponují mimořádnými pravomocemi zabavovat majetek, uplatňovat despocii a zhoršovat životy bohatých, úspěšných a produktivních členů společnosti – těch, kdo vynikli.
Další příklad závisti a jejího doprovodného „srovnávání směrem dolů“ je patrný v nedávném návrhu zrušit programy pro nadané děti v newyorských školách. Jako někdo, kdo studoval vzdělávání nadaných dětí coby jeden ze dvou kurzů postgraduálního studia na Oxfordu, mohu potvrdit, že nadané děti potřebují zvláštní podporu programů navržených s ohledem na jejich specifické potřeby právě tak, jako děti na opačném konci vzdělávacího spektra potřebují speciální nápravnou výuku.
Ve skutečnosti by tisíce učitelů řekly, že optimální vzdělávací systém by byl takový, v němž má každý žák individuální kurikulum přizpůsobené jeho nadání a způsobu učení. Lidé jsou jednotlivci, nejsou zaměnitelní jako kusy inertního kovu. Ve vzdělávání, stejně jako v jiných oblastech, je socialistické dogma „jedna velikost pro všechny“ hrubým omylem, obludnou lží o tom, co je slučitelné s lidskou přirozeností.
Zrušení programu vytvořeného pro nadané děti nahrává závisti těch, kteří tak nadaní nejsou. Je to neuvěřitelně krátkozraké a sebepoškozující. Pokud školy dokážou odemknout plný potenciál těchto nadaných jednotlivců, je pravda, že je vysoce pravděpodobné, že se dostanou do profesí s vysokým finančním ohodnocením.
Ale jak budou toto bohatství vytvářet? Opět to bude díky službě, kterou poskytují, a hodnotě, kterou vytvářejí pro ostatní. Ať už se stanou lékaři, kteří léčí ty, kdo neměli dostatek inteligence stát se lékaři sami; nebo inženýry, kteří navrhují fyzickou a digitální infrastrukturu a zařízení, jež obohacují náš život; nebo budou působit v tisíci jiných intelektuálně náročných profesích, v nichž budou prosperovat výměnou za poskytování hodnotných služeb a produktů ostatním, programy, jež maximalizují rozvoj potenciálu nadaných dětí, zvýší celkový prospěch společnosti.
Tvorba hodnoty se zvýší, a protože ne až tak nadaných lidí je mnohonásobně více než těch nadaných, většinu této hodnoty využijí právě ti nenadaní. Každý by měl být vděčný za lidskou výjimečnost, nikoli ji někomu závidět a snažit se ji zničit.
Poslední slovo Napoleona: „Závist je prohlášení o méněcennosti.“ Povznesme se společně nad závist. Neupadejme do méněcennosti tím, že budeme nenávidět výjimečnost a úspěch. Místo toho tleskejme individuální výjimečnosti, respektujme ji a buďme za ni vděční. Neexistuje společenská velikost bez individuální velikosti.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
