V uplynulých dnes si pravděpodobně mnozí z vás povšimli symboliky vlčích máků, připomínajících válečné veterány. Při této příležitosti odvysílala Armáda ČR v den D, 11. listopadu, podcast s jedním z nich.
Když byli roku 1995 čeští vojáci vysláni do Chorvatska, bylo jejich úlohou střežit hranici a pomoci udržovat tehdy křehký mír. „Zbraně jsme mohli používat jen pro záchranu životů nebo ochranu majetku,“ vzpomíná v Kamufláži rotmistr Roman Čelanský. „Hlavním úkolem tam bylo dohlížet na dodržování dohod válčících stran.“
Později se dověděl, že tento mandát byl pro jejich misi nedostačující.
„Už z rána 4. srpna nám hlásily ostatní stanoviště, že je vidět obrovský pohyb vojska z druhé strany. Viděli jsme podél hranice, že tam najíždí obrovský počet techniky, byla vidět světla na silnicích. Bylo znát, že něco se chystá,“ popisuje voják, který v české armádě slouží už přes 30 let.
Po letitých vyjednáváních Chorvatům došla trpělivost a rozhodli se, že Srby vytlačí z oblasti a že jejich území si vezmou zpět, popisuje situaci. Srbové neměli přehled, jak velká přesila Chorvatů jde proti nim. Ztráty byly ale na obou stranách.
„Potom k nám dotáhli svoje raněné a chtěli, abychom jim pomohli. My jsme na to nebyli připraveni,“ vypráví voják s tím, že někteří těžce zranění chorvatští vojáci umírali vedle nich. Češi jen stáhli z postelí prostěradla, aby je přikryli.
Později opustili svou pozorovací věž, protože už tam bylo nebezpečno, a šli do bunkru, kde přečkali noc. Zrána, když se situace zdála být klidná, začali při střídání stráží opouštět bezpečný bunkr, popisuje dále.
„Já jsem vycházel z bunkru jako poslední, kluci šli napřed,“ vzpomíná rotmistr. „Jirka Suda stál přede mnou, Jirka Hubáček nalevo ode mne. Ve chvíli, kdy se Jirka Suda ke mně otočil, přišel velmi silný výbuch. Cítil jsem silnou tlakovou vlnu, hodila mne o půl metru dozadu, pocítil jsem tupou ránu do stehna.“
Právě ve chvíli, kdy se Suda otočil k němu, dostal jeho parťák stojící mezi výbuchem a jím zásah do zad, do hýždí, do nohou. „Vlastně zachránil život. Kdyby nestál přede mnou, dostal bych vše dopředu, do obličeje. I když jsem měl neprůstřelnou vestu … Jirka Hubáček, který stál natočený, dostal střepiny do ruky,“ popisuje se smutkem v očích a skloněnou hlavou.
V tu chvíli „automaticky vletěl“ zpět dovnitř bunkru a volal, že venku to „padlo“. Všude byla tma, protože výbuch přerušil elektřinu a veškeré vedení. V bunkru se Romana hned někdo ujal, sundal maskáče a zjišťoval, jak na tom je. Ostatní šli ven pro parťáky. Kromě dvou zmíněných se měli z hlídky vrátit Petr a Luděk.
Z pohledů ostatních, ač nemluvili, šlo vyčíst: „že to je špatný“, vykresluje dále situaci po výbuchu.
Padlí
„Během výše zmíněného střetu došlo k minometné palbě na Tango-23 „Repetitor“, kdy střepiny způsobily smrtelné zranění rotmistru Luďku Zemanovi a četaři Petru Valešovi, lehčí zranění pak utrpěli rotmistr Roman Čelanský, četař Jiří Suda a četař Jiří Hubáček,“ uvádí o této 30 let staré události stránky Vojenského historického ústavu.
Tato mise UNCRO byla ustanovena v roce 1995 a navazovala na misi UNPROFOR (1992–1995). Příslušníci Armády České republiky zde měli nasazený 3. mírový prapor České republiky.
Rotmistr Čelanský s dojetím vzpomíná na své padlé kamarády a sdílí, jak se s ostatními každý rok 5. srpna scházejí a navštěvují rodiny padlých. Na hřbitově jim pak zapálí svíčku.
Den válečných veteránů bere jako další možnost, kdy uctít památku kamarádů a svátek všech, kdo slouží v ozbrojených silách. Současně je to možnost setkat se s veterány i z jiných válečných misí.
Je to další den, kdy mohou zpomalit, vzpomenout si na kluky a cítí se vůči nim zavázáni, dodává.
