Komentář
Ve své knize Trpím, tedy jsem: Portrét oběti jako hrdiny Pascal Bruckner odkrývá morální domýšlivost, která stojí za naší posedlostí postavením oběti. Francouzský esejista zde se svou obvyklou erudicí obrací pozornost k civilizaci, jež proměnila utrpení a bolest v prestiž. Zatímco Descartes prohlásil: Myslím, tedy jsem, Brucknerova doba odpovídá: Trpím, tedy existuji.
Kniha začíná příhodou, která je stejně absurdní jako výmluvná. V roce 2015 navrhl francouzský prezident François Hollande udělit Řád čestné legie (Légion d’honneur) 130 obětem masakru v Bataclanu v Paříži. Podle Brucknera šlo o projev pomýlené sentimentality: tragicky zemřít není totéž jako jednat hrdinsky. Zde se v malém zrcadlí jeho ústřední téma: zaměňování statusu oběti za morální vznešenost. V novém „obráceném Pantheonu“ nahrazuje trpící člověk hrdinu.
Bruckner je moralista v klasickém francouzském smyslu, dědic Montaigne a Pascala. Jeho kniha je rozsáhlou úvahou nad jedinou otázkou: co se stane, když se soucit, ta nejušlechtilejší z ctností, promění v měnu křivdy?
V moderním Západě, píše, znamená nárok na újmu získat „dvojí moc obvinění a stížnosti“. Ale kdo z nás by se nemohl probírat svou minulostí a najít v ní nějakou křivdu: dětské ponížení, nelaskavého rodiče, neinspirativního učitele, psychopatického souseda, toxické pracoviště nebo některý z nesčetných důvodů, jimiž bychom mohli podpořit představu, že jsme obětí?
Každý z nás může – pokud chce – uvést nějaké zranění, skutečné či domnělé, aby ospravedlnil svou nespokojenost. Bruckner naznačuje, že moderní imaginace přetvořila univerzální pravdu lidské nedokonalosti v morální systém obviňování. Utrpení už není něčím, co je třeba snášet či překonat; naopak, stává se záměrně pěstovaným znakem ctnosti, jenž má posvětit a zušlechtit každodenní nespravedlnosti života.
Právě zde však Bruckner kreslí morální hranici. Demokracie, správně pochopená, vyžaduje, aby „vina a újma skončily u osoby, která je spáchala nebo utrpěla“. Nejsme odsouzeni neustále reprodukovat křivdy svých předků; „lidství začíná u každého z nás znovu“.
Diagnóza je zdrcující. Postavení oběti se stalo „zarmoucenou verzí privilegia“, novou aristokracií zranění, která své nositele zbavuje morální odpovědnosti. Vytváří označení „podnikatelé v oblasti obětí“ a upozorňuje, že jsou „především podnikateli v oblasti paměti“. Trpící se stává jakýmsi privilegovaným celebritním typem, chráněným před běžnou morální kontrolou, zatímco utrpení se mění ve spektákl posvěcené bolesti, v němž stížnost nahrazuje milost. V sociálních demokraciích Západu je každé neštěstí znovu vykládáno jako trauma a každá obtíž jako nespravedlnost.
Bruckner poznamenává, že toto vede k „demokratizaci mučednictví“. Zatímco dříve si božské utrpení nárokovali světci a básníci, dnes se obyčejný občan může ráno probudit a prohlásit: Já jsem také oběť.
Seznam viníků je samozřejmě nekonečný – kapitalismus, patriarchát, „bílé privilegium“, kolonialismus, heteronormativita, fosilní paliva, rodina, církev, tradice, maskulinita, meritokracie, dokonce i samotný rozum. V této morální ekonomii neustálé křivdy se každá instituce, jež kdysi poskytovala smysl, stává nástrojem útlaku, a každá nedokonalost důvodem ke spravedlivé stížnosti. „V celosvětovém měřítku,“ píše Bruckner, „probíhá soutěž stížností, v níž se každý snaží překřičet ty ostatní.“
Ačkoli Bruckner píše z Francie, jeho kritika silně rezonuje i v Kanadě. Symposium k 10. výročí Kanadské listiny práv obětí upozornilo, že mnoho obětí „má pocit, že jejich zkušenost se systémem z nich činí nové oběti“, a mění tak spravedlnost v nekončící divadlo stížností. V politice dnes i konzervativci popisují své podporovatele jako „oběti Ottawy“ či „woke elit“, zatímco progresivisté líčí celou zemi jako společenství utlačovaných. Jak poznamenal jeden kanadský komentátor, tato atmosféra vede generaci lidí k přesvědčení, že „buď jsou utlačovateli žijícími na ukradené půdě, nebo oběťmi, jimž byla půda a kultura ukradeny“. Podle Brucknera se utrpení stalo hlavním zdrojem morální autority.
Kanadské rituály pokání – například prohlášení o půdě před veřejnými akcemi či vládní omluvy za historické křivdy – přesně ztělesňují to, co Bruckner označuje jako „zarmoucenou verzi privilegia“. Tyto akty mohou začínat soucitem, ale často se zvrhnou v prázdné morální divadlo, které dává přednost kajícnosti před skutečnou změnou.
Brucknerova ironie přechází napříč ideologickými hranicemi. Vysmívá se bílým Američanům, kteří po smrti George Floyda klečeli a omývali nohy černošským aktivistům, jako by se mohli prostřednictvím rituálního ponížení vykoupit z hříchů svých předků. Ironizuje postkoloniální elity, které využívají zděděné trauma, zatímco samy utlačují vlastní lidi. Zvláště kritizuje západní intelektuály, kteří romantizují džihádistické násilí a ospravedlňují je jako pomstu utlačovaných: „Mnozí nacházejí polehčující okolnosti pro Hamás. … Utlačovaní mají všechna práva, včetně práva porušovat základní pravidla lidské slušnosti. … Než si nabrousí nože, prohlašují se za oběti, aby získali rozhřešení.“
Bruckner je stejně nemilosrdný i vůči narativu „islamofobie“, smyšlenému hříchu, který funguje jako morální vydírání, vystavěné na zkreslení a historické nepravdě. Popisuje jej jako manipulativní ideologii, která zaměňuje veškerou legitimní kritiku islámu či islamistického extremismu za „rasismus“ a umlčuje oponenty prostřednictvím viny a strachu. Připomíná francouzský „pochod proti islamofobii“ z roku 2019, kde účastníci nesli žluté hvězdy vedle půlměsíců – „skandální“ přirovnání muslimů v demokratické Francii k Židům za vlády nacismu.
Kanadským čtenářům bude pojem „islamofobie“ rovněž povědomý – byl v Ottawě kanonizován, zakotven v usnesení Motion 103 a ve vládních strategických dokumentech, které stírají hranici mezi rasovou nenávistí a legitimní debatou o islamistické ideologii. I zde nahrazuje morální vydírání morální jasnost: strach někoho urazit se staví nad povinnost říkat pravdu.
Bruckner zpochybňuje moderní posedlost reparacemi. Napříč Západem aktivisté vyzývají k rozsáhlým finančním kompenzacím za otroctví, což je požadavek, který Bruckner odmítá jako „nesmyslný“. Jak mohou živí odčiňovat vinu mrtvých? Je morální dluh bez data splatnosti? Myšlenka nekonečné morální účetní knihy, varuje Bruckner, hrozí, že se promění v novou teologii prvotního hříchu – ovšem bez milosti a bez možnosti vykoupení.
Trpím, tedy jsem je zároveň diagnózou i výzvou. Nejde o obhajobu necitelnosti. „Péče o ponížené,“ píše Bruckner, „je silnou stránkou humanismu. Ale vydírání prostřednictvím statusu oběti je odvrácenou stranou tohoto pokroku.“ Utrpení je součástí lidského života; učinit z něj naši identitu však znamená vzdát se svobody samotné, a s ní i naděje na odpuštění a obnovu. Oběť, jak zdůrazňuje Bruckner, se nikdy nesmí stát měřítkem lidskosti.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
