Bílých paní máme na našich hradech spousta. Téměř každý druhý hrad má totiž svou vlastní pověst, ve které figuruje ženský duch oděn v bílém, často zobrazen s burgundským čepcem (tzv. henninem), který má za úkol střežit, strašit či zvěstovat, co se má na daném panství odehrát. Často se jednalo o osoby, které na daném místě v minulosti, alespoň podle pověsti, působily a měly zemřít nešťastnou, náhlou či násilnou smrtí.
Karlštejnská paní je údajně duch Blanky z Valois, první manželky Karla IV. V Libicích nad Cidlinou se dokonce zjevovala u řeky mytická kněžna Libuše. Na Tolštejně to byla Svanhilda a na Valdeku Lída. V Česku je ale pravděpodobně nejznámější příběh Perchty z Rožmberka.
První zmínky o Bílé paní pochází již ze středověku, a to z tradovaných pověstí. Další vlny zájmu se Bílá paní dočkala v 16. a 17. století, kdy se historici a spisovatelé pokoušeli tyto pověsti řádně zachytit. V 19. století již byla Bílá paní pevně etablována do kulturního povědomí nejen národa českého.
Opravdová postava?
Jeden z nejstarších pramenů pochází z Horních Franků. Ovdovělá hornofranská hraběnka Kunhuta z Orlamünde (1303–1382) se měla podle pověsti zamilovat do Bedřicha Hohenzollernského, který po smrti manžela Kunhuty zakoupil jejich sídlo – zámek Plassenburg. Bedřichovi rodiče si svatbu ale nepřáli.
Bedřich tak Kunhutě sdělil, že dva páry očí jejich sňatku nepřejí. Jenže Kunhuta si špatně vyložila Bedřichova slova, a tak zamordovala své dva syny z předchozího manželství. Kunhuta byla posléze odsouzena k trestu smrti a její duše měla od té doby pronásledovat rod Hohenzollernů. Právě prostřednictvím rodu Hohenzollernů se měla dostat tato pověst i na české a moravské hrady, a to skrze sňatek Viléma z Rožmberka se Žofií Hohenzollernskou.
S historickou Kunhutou ale nemá téměř nic společného. Z prvního manželství totiž žádné děti neměla, a tak s manželem Ottou VI. adoptovali dceru, která se později provdala do rodu Schweritzů. Kunhutin manžel opravdu zemřel poměrně brzy a zanechal po sobě značné jmění, kterého Kunhuta část darovala cisterciáckému klášteru v Norimberku.
Perchta z Rožmberka – naše Bílá paní?
Jako jedním z nejpopulárnějších vysvětlení se nabízí ponurý příběh Perchty z Rožmberka (1429–1476), české šlechtičny z rodu Rožmberků, která se provdala za rakouského šlechtice Jana z Lichtenštejna. Jednalo se o manželství nešťastné, ve kterém Jan své choti opakovaně ubližoval a neustále ji ponižoval.
O tom, jaký vztah Perchta měla, víme z 32 dopisů, které se zachovaly z jejího pobytu v Mikulově, sídlem Lichtenštejnů. Údajně měla být ubytována v malé síni, bez peřin a bez topení. Ve svých dopisech si stěžuje své rodině a žádá je o pomoc jak morální, tak finanční. K těmto dopisům se dostal o dvě století později Bohuslav Balbín, jeden z nejvlivnějších českých historiků, literátů a pedagogů. Právě z jeho pera pochází pověst o Perchtě jako o Bílé paní pánů z Rožmberka.
Manželství (a neštěstí) nebohé Perchty skončilo až smrtí Jana v roce 1473. Perchta posléze odcestovala do Krumlova, rodinného sídla, a následně do Vídně, kde v roce 1476 umírá. Traduje se, že Jan na smrtelné posteli prosil manželku, aby mu za vše odpustila, ta však odmítla, a tak ji Jan proklel. Zjevení ženské postavy v bílém tak mělo symbolizovat neklidnou duši Perchty, která se měla procházet po prostorách krumlovského zámku a dalších rodinných sídel rodu Rožmberků.
Její dopisy se dočkaly i zpracování v podobě románu v letech 2004 (Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní) a 2015 (Perchta z Rožmberka – prokletí Bílé paní). K dispozici jsou i v knižní podobě jakožto Listy Bílé paní rožmberské z roku 1985.
Přetrvávající legenda
Bílá paní pronikla v současnosti do všech možných uměleckých kanálů. Krom již zmíněných románových zpracování bychom si mohli vzpomenout na text lidové písně Okoř, shlédnout film Bílá paní z roku 1965 či navštívit některý z hradů, kde se v nadcházející sezóně bude odehrávat venkovní divadlo hry Bílá paní na vdávání od Romana Vencla. Dokonce již Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých píše o mytické bílé paní, která se měla zjevovat některým rodům.
Motiv bílé paní není otázkou jen tuzemskou, setkali bychom se s ním i ve folkloru řady dalších evropských zemí; Německu (Weiße Frauen) – primárně na hradech rodu Hohenzollernů, Maďarsku – například duch Alžběty Báthoryové, legendární Čachtické paní, Estonsku či Spojeném království, kde příběhů o bílých paní je rovnou třináct. Nadále však zůstává v našem kolektivním kulturním povědomí a od našich hradů a zámků je v podstatě neoddělitelná.
