Jiný pohled na Jindřicha VIII.: byl bezpochyby nejmuzikálnější vládcem, jakého kdy ostrovní království mělo.
Jindřich VIII. často dostává špatnou pověst kvůli tomu, jak se choval ke svým manželkám. K tomu samozřejmě existuje dobrý důvod. Život tohoto patrně nejslavnějšího anglického panovníka však byl také přikrášlen a zkreslen legendou, která kolem něj během staletí vznikla. Nebyl to prostý tyran ani jen proutník. Byl to složitý člověk, kterého nelze snadno zařadit do jediné škatulky.
Podle knihy hudebního badatele Johna Stevense Hudba a poezie na raném tudorovském dvoře byl kromě toho, že uměl jezdit v turnajích, podle svědectví jednoho očitého svědka schopen předvádět „nadpřirozené kousky“ atletiky – a přitom byl teolog, který se pustil do sporu v tisku s Martinem Lutherem. Nejenže vytvořil politické a ekonomické podmínky, aby renesance pronikla do tudorovské Anglie, ale stal se jejím zosobněním, představuje vzor vzdělaného, všestranného šlechtice, jak jej v té době idealizovali spisovatelé.
Byl také básníkem a hudebníkem.
Ačkoli několik dalších anglických panovníků, jako královna Alžběta I., psalo dobré básně, Jindřich VIII. byl nepochybně nejmuzikálnější vládce, jakého kdy ostrovní království mělo. Stevens se domnívá, že král stál zcela mimo konkurenci: „Pokud je nám známo, Jindřich VIII. je jediný urozený člověk, který si může nárokovat postavení novodobého trubadúra, básníka a hudebníka v jedné osobě.“
Díky velkorysému mecenášství pozvedl anglickou hudbu na novou úroveň sofistikovanosti a ohromoval zahraniční návštěvníky nádherou tudorovského dvora.
Virtuózní hudebník
Jindřichův přirozený talent pro hudbu se poprvé objevuje v historických záznamech, když mu jeho otec koupil loutnu v sedmi letech. Během života a vlády tento talent rozvíjel u dalších nástrojů, cvičil ve dne v noci a vystupoval s dalšími aristokraty v soukromých komnatách.
Jeho virtuozita otevírá okno do zvláštního světa nástrojů renesanční éry. Některé z nich jsou rozpoznatelnými předchůdci nástrojů, které známe dnes, jiné jsou zcela neobvyklé. Kromě loutny uměl král hrát na flétnu, zobcovou flétnu, regal (přenosné varhany), virginaly (typ cembala) a cornett (raný dechový nástroj s vlastnostmi flétny i trubky). V jednom z iluminovaných rukopisů je zobrazen s harfou a jednou dokonce hrál také na „loutnovou píšťalu“ a „gitteron-pipe“ – tajemný dobový dechový nástroj, který jeden pozorovatel přirovnal ke cornettu. Podle životopiskyně Alison Weirové si dokonce nechal vyrobit „turecké bubny“ z Vídně, aby na ně bylo možné hrát při jízdě na koni.
Mnohé jeho nástroje byly zdobené zlatem, stříbrem a drahokamy. O tuto rozsáhlou sbírku se staral zvláštní služebník, Strážce králových nástrojů. Přestože máme přesný seznam nástrojů v době jeho smrti, jen málo z nich se dochovalo.
Skladatel
Jindřichovy skladatelské schopnosti byly stejně dobré jako jeho hráčské. Je mu připisována skladba Zelené rukávy, i když tento italsky inspirovaný kus se do Anglie nejspíš dostal až za vlády Alžběty I. Co se týká skladeb, o nichž víme jistě, že je napsal, jeho duchovní hudba se až na krátkou sborovou skladbu nedochovala. To je škoda, protože dochované tříhlasé moteto je jeho nejambicióznějším a technicky nejvyspělejším dílem.
Naštěstí se zachovaly Jindřichovy světské skladby. Rukopis z počátku 16. století známý jako Písňová kniha Jindřicha VIII. je důležitým pramenem rané tudorovské hudby. Jeho název je výmluvný: plná třetina ze sta skladeb je nadepsána „the King, H. VIII“ (tedy „král Jindřich VIII.“), což potvrzuje autorství. Rukopis vznikl na počátku jeho vlády, takže mu tehdy bylo nejvýše kolem dvaceti.
Jeho skladby byly ve své době slavné a široce prováděné po celém království. Nejznámější z nich je Zábava v dobré společnosti, známá také jako Králova balada. Dílo ukazuje Jindřichovu schopnost zasadit vlastní verše do originální melodie – dovednost, kterou žádný jiný básník z dvora neměl. Píseň byla natolik ceněna, že ji jeden biskup anglikánské církve použil ve svém kázání.
Skladba vyjadřuje pohled mladého Jindřicha na život. Král miloval lov, zpěv a tanec – často ke zlosti starších a zkušenějších vladařů, kteří zemi fakticky řídili. Jak už název napovídá, Zábava v dobré společnosti oslavuje jeho nadšení pro „všechny ušlechtilé zábavy“. Byla by však chyba ztotožnit tuto frázi s prostým požitkářstvím.
Ve druhé sloce Jindřich tvrdí, že jeho činorodost mu pomáhá vyhnout se hříchu lenosti: „Neboť zahálka je hlavní paní / ze všech neřestí.“ A v závěrečné sloce rozvíjí myšlenku, že obklopit se opravdovými přáteli mu pomáhá udržet bystrou mysl:
Ctihodná společnost
je ctnost, jež od neřesti chrání;
spolčení dobré či zlé,
však každý má svou vůli v dlani.
To nejlepší volím, zlé odmítám;
má mysl praví:
ctnost přijmout, neřest zavrhnout —
tak povedu sebe sama. (volný překlad)
Jinými slovy: jakou společnost si člověk vybírá, takový sám je. Na dvoře bylo mnoho sebestředných dvořanů, kteří se snažili využít mladého Jindřicha lichotkami. Touha po „společnosti poctivých“ měla tedy i politický význam. Ačkoli naslouchal schopným rádcům, vždy si ponechal vlastní úsudek.
Schopnost rozpoznat talent
Intriky dvorského života byly možná jedním z důvodů, proč se Jindřich rád obklopoval relativně bezelstnými hudebníky. Zval slavné burgundské mistry, aby psali rukopisy, sháněli nástroje a doprovázeli jeho družinu. Weirová píše, že „kamkoli šel, na veřejnosti i v soukromí, při státních příležitostech, při příchodu i odchodu a zvláště při jídle hráli pištci, zpívaly sbory nebo zněly fanfáry“.
Hudebníky měl natolik rád, že některým svěřoval i politické úkoly – například jednoho výrobce varhan pověřil diplomatickou misí, jak uvádí Theodor Dumitrescu v knize Raný tudorovský dvůr a mezinárodní hudební vztahy. Nadané hudebníky přijímal mezi členy domácnosti. Ti nejlepší se dokonce dostali do elitní Soukromé komnaty. Když Jindřich rozhodoval, koho vpustí do svého nejužšího kruhu, znamenal krásný zpěv více než urozený původ.
Králova vášeň pro kulturu byla z velké části zastíněna záludným chováním a paranoiou, která se projevila později během jeho vlády. Je však důležité si připomenout, že ctnost je téměř vždy provázena neřestí. Jindřichovy úspěchy a jeho schopnost rozpoznat a odměnit talent pomohly vytvořit Anglii tak, jak ji známe dnes. A ačkoli nádhera jeho dvora dávno zmizela, paměť přetrvává.
Chcete číst více článků o umění a kultuře? Pošlete nám své tipy a podněty na namety@epochtimes.cz.
–ete–
