Princ putuje světem se svým věrným služebníkem, narazí na čarodějnici, přežije smrtící úklady a nakonec se ocitne před krásnou princeznou, která vybírá ženicha podle nebezpečné hádanky. Pohádka bratří Grimmů o odvaze, bystrosti a důvtipu.
Byl jednou jeden královský syn, kterého přepadla touha vydat se do světa, a nevzal s sebou nikoho než věrného služebníka. Jednoho dne zabloudil do velikého lesa, a když se začalo stmívat, nemohl najít žádnou hospodu ani útulek a nevěděl, kde stráví noc.
Tu spatřil dívku, která mířila k malému domku, a když přišel blíž, uviděl, že je mladá a krásná. Oslovil ji a řekl: „Milé děvče, mohl bych já a můj služebník najít v tom domku na noc přístřeší?“
„Ach ano,“ odpověděla dívka smutným hlasem, „to jistě můžete, ale neradím vám to; nechoďte tam.“
„A proč ne?“ zeptal se královský syn. Dívka si povzdechla a řekla: „Moje macecha provozuje zlé čáry, s cizinci to nemyslí dobře.“
Tu poznal, že dům patří čarodějnici, ale protože byla tma a nemohl dál, a protože se nebál, vstoupil dovnitř. Stará žena seděla v křesle u ohně a svýma rudýma očima se na ně dívala. „Dobrý večer,“ zachraptěla a dělala, jako by byla přívětivá. „Posaďte se a odpočiňte si.“ Rozfoukala žhavé uhlíky, nad nimiž v malém hrnci něco vařila.
Dcera tiše varovala oba příchozí, aby byli opatrní, nic nejedli ani nepili, protože stařena vaří zlé nápoje. Spali klidně až do časného rána. Když se připravovali k odjezdu a královský syn už seděl na koni, řekla stařena: „Počkejte chvilku, chci vám dát pohár na rozloučenou.“
Než se vrátila, princ pobídl koně a odjel. Služebník, který musel ještě pevně dotáhnout sedlo, tam zůstal sám. Když stařena přišla s nápojem, pověděla: „Odnes to svému pánovi.“ V tom však sklenice praskla a jed vystříkl na koně; byl tak prudký, že zvíře okamžitě padlo mrtvé.
Služebník doběhl pána a všechno mu vypověděl. Nechtěl ale nechat sedlo napospas, a tak se vrátil. U mrtvého koně už seděl havran a živil se masem. „Kdo ví, jestli dnes najdeme něco lepšího,“ řekl služebník, ptáka zabil a vzal s sebou. Pak pokračovali lesem celý den, ale nedařilo se jim z něj vyjít.
Když padla noc, našli hostinec a vešli dovnitř. Služebník dal hostinskému havrana, aby jej připravil k večeři. Ocitli se však v doupěti vrahů. V temnotě se shromáždilo dvanáct mordýřů, kteří chtěli cizince zabít a oloupit.
Dříve než se pustili do útoku, usedli ke stolu. Hostinský i čarodějnice si k nim přisedli a společně jedli polévku, do níž bylo nasekáno maso z havrana. Sotva však spolkli pár soust, všichni se sklátili mrtví, protože jed, který se do havrana dostal z otráveného koňského masa, je okamžitě zahubil.
V celém domě tak zůstala jen hostinského dcera, která to myslela poctivě a na zločinech neměla žádnou účast. Otevřela cizincům všechny dveře a ukázala jim nashromážděné poklady. Královský syn jí však řekl, ať si vše ponechá, že nechce nic. Pak pokračoval se služebníkem dál.
Po dlouhém putování dorazili do města, kde žila krásná, ale domýšlivá královská dcera. Ta dala rozhlásit, že kdo jí předloží hádanku, kterou neuhodne, stane se jejím manželem. Pokud ji však uhodne, musí si dotyčný nechat useknout hlavu. Měla tři dny na rozmyšlenou – a byla tak chytrá, že každou hádanku dosud rozluštila dřív, než čas vypršel.
Devět mužů už tak přišlo o život, když do města dorazil královský syn. Oslněn její krásou byl ochoten riskovat život a předložil jí hádanku: „Co je to: jeden neuhodil nikoho, a přesto skolil dvanáct?“ Královská dcera nevěděla, co si počít. Dlouho dumala, prohlížela své knihy hádanek, ale odpověď v nich nebyla. Její vědomosti byly u konce.
Proto přikázala služce, aby se v noci vplížila do pánovy ložnice, naslouchala jeho snům a možná vyslechla řešení. Chytrý služebník se však místo pána položil do postele. Když služka přišla, služebník jí plášť strhl z ramen a vyhnal ji metlou.
Druhé noci poslala královská dcera komornou, ale i té služebník plášť rychle stáhl a vyhnal ji metlou.
Třetí noci se vydala do ložnice sama, zahalená v mlhavě šedém plášti. Když se domnívala, že princ spí a sní, promluvila na něj a doufala, že ve snu odpoví. On byl však vzhůru a všechno slyšel. Zeptala se: „‚Jeden neuhodil nikoho‘ – co je to?“ Odpověděl: „Havran, který sežral maso z mrtvého otráveného koně a sám zemřel.“ Poté se ptala: „‚A přece skolil dvanáct‘ – co je to?“ Odpověděl: „Dvanáct vrahů, kteří havrana snědli a zemřeli.“ Když odpovědi slyšela, chtěla se tiše vytratit, ale princ pevně uchopil její plášť, takže jej musela zanechat.
Ráno princezna oznámila, že hádanku rozluštila, a předvolala dvanáct soudců, před nimiž své řešení předložila. Mládenec si však vyžádal slovo a poznamenal: „V noci se ke mně vplížila a vyptávala se mě; jinak by hádanku neuhodla.“
Soudci pravili: „Přineste důkaz.“ Služebník přinesl tři pláště. Když soudci spatřili mlhavě šedý plášť, který princezna běžně nosila, sdělili: „Nechte jej vyšívat zlatem a stříbrem. Bude to váš svatební plášť.“
Zdroj: Kinder- und Hausmärchen, Jacob Grimm a Wilhelm Grimm (bratři Grimmové), 1812–1815.
–etg–
