V mlýnici, kde starý mlynář žil bez rodiny, sloužili tři učni. Až jednoho dne jim řekl: „Jsem starý a chci si sednout za kamna …“ Pohádka ze sbírky bratří Grimmů.
V jedné mlýnici žil starý mlynář. Neměl ženu ani děti a sloužili u něj tři mlynářští učni. Jednoho dne, když u něj strávili několik let, řekl: „Jsem starý a chci zůstat sedět za kamny. Vydejte se do světa, a kdo mi přivede domů nejlepšího koně, tomu dám mlýn. A ten mě bude živit až do mé smrti.“
Třetí z učňů byl nejmladší pacholek. Ostatní ho považovali za prostoduchého, mlýn mu nepřáli – a on o něj ani sám nestál.
Všichni tři se tedy vydali na cestu. Sotva vyšli z vesnice, ti dva řekli Honzovi: „Zůstaň klidně tady, ty koně nikdy mít nebudeš.“ Honza však pokračoval s nimi. Když se setmělo, našli jeskyni a uložili se v ní ke spánku.
Dva chytří počkali, až Honza usne, pak vstali, vytratili se a nechali ho tam; mysleli si, jak to pěkně zařídili. Ale dobře jim to nepůjde! Když vyšlo slunce a Honza se probudil, ležel v hluboké jeskyni. Rozhlédl se kolem a zvolal: „Ach Bože, kde to jsem!“ Potom vstal, vyškrábal se z jeskyně, vešel do lesa a pomyslel si: „Jsem tu úplně sám a opuštěný, jak se teď dostanu ke koni?“
Zatímco tak zamyšleně kráčel, potkalo ho malé strakaté koťátko. Přívětivě na něj promluvilo: „Honzo, kam jdeš?“ — „Ach, ty mi přece nemůžeš pomoct.“
„Vím, co hledáš,“ řeklo koťátko.
„Chceš pěkného koně. Pojď se mnou a buď mi sedm let věrným služebníkem. Potom dostaneš koně, jakého jsi ještě nikdy neviděl.“
„To je ale podivná kočka,“ pomyslel si Honza, „ale uvidím, jestli je pravda, co říká.“ Koťátko ho vzalo do svého zakletého zámečku, kde mělo samé kočičí služebnictvo. Koťata čile pobíhala po schodech nahoru i dolů, byla veselá a v dobré náladě. Když večer usedli ke stolu, musely tři kočky hrát: jedna brnkala na basu, druhá hrála na housle a třetí troubila na trubku a nadouvala tváře, co nejvíc mohla.
Když dojedli, stůl odnesli a kočka řekla: „Pojď, Honzo, zatanči si se mnou.“ – „Ne,“ odpověděl, „s kočkou tancovat nebudu, to jsem ještě nikdy nedělal.“
„Tak ho dejte do postele,“ řekla kočka koťátkům. Jedno mu posvítilo do ložnice, jedno mu zouvalo boty, jedno punčochy a jedno nakonec zhaslo světlo. Druhého rána přišla koťata znovu a pomohla mu z postele: jedno mu navléklo punčochy, jedno uvázalo podvazky, jedno přineslo boty, jedno ho umylo a jedno mu ocáskem osušilo obličej. „To je velmi jemné,“ řekl Honza.
Musel však kočce také sloužit a denně štípat dříví; dostal k tomu stříbrnou sekeru, stříbrné klíny i stříbrnou pilu a kladivo bylo z mědi. A tak dřevo poctivě štípal, zůstával v domě, měl dobré jídlo i pití, ale neviděl nikoho než strakatou kočku a její služebnictvo.
Jednou mu kočka řekla: „Jdi pokosit moji louku a usuš trávu,“ a dala mu stříbrnou kosu a zlatý brousek, ale také mu přikázala, aby všechno vrátil v pořádku. Honza šel a udělal, co mu bylo uloženo; po skončení práce přinesl kosu, brousek i seno domů a zeptal se, zda už nedostane svou odměnu. „Ne,“ řekla kočka, „musíš pro mě ještě něco udělat. Tady máš stavební dříví ze stříbra, tesařskou sekeru, úhelník a všechno potřebné, všechno ze stříbra. Postav mi z toho nejdřív malý domek.“
Honza domek dostavěl a řekl, že už udělal všechno a stále nemá žádného koně. Sedm let mu však uběhlo, jako by to byl půlrok. Kočka se ho zeptala, zda chce vidět její koně. „Ano,“ odvětil Honza. Kočka otevřela domek – a jak otevřela dveře, stálo tam dvanáct koní, ach, ti byli tak hrdí! Hřívy se jim leskly a celé se třpytily, až mu z toho v těle poskočilo srdce. Kočka mu dala najíst i napít a pověděla: „Vrať se domů. Tady ti koně nedám: za tři dny přijdu a přivedu ti ho.“
A tak se Honza vydal na cestu a kočka mu ukázala směr k mlýnu. Nedala mu však ani nové šaty, musel si nechat svůj starý hadrovitý kabátek, který si kdysi přinesl, a který mu za těch sedm let povyrostl nade všechny okraje.
Když dorazil domů, byli tam už i druzí mlynářští učni; každý sice přivedl svého koně, ale jeden měl koně slepého a druhý chromého. Ptali se: „Honzo, kde máš svého koně?“
„Za tři dny přijde.“ Smáli se mu a zmiňovali: „Ale Honzo, kde bys ty vzal koně, to tedy bude něco!“ Honza šel do světnice, ale mlynář mu řekl, že nemá chodit ke stolu, že je potrhaný a v hadrech – člověk by se musel stydět, kdyby někdo přišel.
A tak mu dali trochu jídla venku, a když šli večer spát, nechtěli mu ti dva dát žádnou postel. Musel nakonec zalézt do husníku a lehnout si na trochu tvrdé slámy.
Ráno, když se probudil, byly už tři dny pryč – a k mlýnu přijel kočár se šesti koňmi, ach, ti se leskli, že to byla radost pohledět, a sluha přivedl ještě sedmého, toho pro chudého mlynářského učně.
Z kočáru však vystoupila nádherná královská dcera a vešla do mlýna. A tou královskou dcerou byla ona strakatá kočka, která se Honzovi kdysi ukázala jako malé koťátko a které chudý Honza sloužil po sedm let. Zeptala se mlynáře, kde je mlynářský pacholek, ten mladý pomocník. Mlynář odpověděl: „Toho nemůžeme vzít do mlýna, je celý potrhaný a leží v husníku.“
Královská dcera přikázala, aby ho hned přivedli. A tak ho vyvedli ven a on si musel potrhaný kabátek přidržovat, aby se vůbec přikryl. Sluha rozbalil nádherné šaty, musel Honzu omýt a obléknout, a když byl hotov, žádný král by nemohl vypadat krásněji.
Potom chtěla královská dcera vidět koně, které přivedli ostatní učni. Jeden byl slepý, druhý chromý. Na to rozkázala, aby sluha přivedl sedmého koně. Když ho mlynář spatřil, podotkl, že takový kůň ještě nikdy na jeho dvůr nevkročil. „A ten je pro třetího učně,“ poznamenala královská dcera.
„Pak musí mít mlýn,“ pravil mlynář. Ale královská dcera odvětila, že kůň už je zde – a že mlýn má zůstat mlynářovi. A pak vzala svého věrného Honzu, posadila ho do kočáru a odjela s ním pryč.
Nejprve jeli k malému domku, který Honza postavil stříbrným nářadím – ale domek se proměnil v obrovský zámek a vše uvnitř bylo ze stříbra a zlata. Tam se s Honzou provdala. A Honza byl bohatý, tak bohatý, že měl na celý život dost. Proto nemá nikdo říkat, že ten, kdo se zdá prostoduchý, nedokáže nic velkého.
Autory této pohádky jsou bratři Grimmové. Shromáždili lidové příběhy a roku 1850 je vydali ve druhém svazku „Dětských a domácích pohádek“ v rámci šestého, rozšířeného vydání. Text je přeložen a upraven do přirozené české podoby na základě německého originálu pohádky bratří Grimmů.
–etg–
