Večerním městem se občas rozlehne zvláštní tón připomínající zvonění – jen na okamžik, než jej přehluší ruch ulic. Právě z tohoto krátkého, sotva postřehnutelného zvuku se začíná odvíjet Andersenův příběh.
Za soumraku v úzkých uličkách velkého města, když slunce zapadalo a mraky nad komíny zářily jako zlato, tu a tam zaslechl někdo zvláštní zvuk připomínající hlas kostelního zvonu. Trvalo to jen okamžik – rachot vozů a volání kolem jemný tón pokaždé přehlušily. „Teď zvoní večerní zvon,“ říkávalo se. „Slunce zapadá!“
Ti, kteří se procházeli za městem, kde mezi domy ležely zahrady a políčka, viděli večerní nebe ještě slavnostněji a zvon slyšeli mnohem zřetelněji. Znělo to, jako by přicházel z kostela hluboko v tichém, vonícím lese. Lidé se tam zadívali a ztichli v posvátném pohnutí.
Uplynula delší doba a jeden řekl druhému: „Zda tam někde v lese není kostel? Ten zvuk má zvláštně nádherný tón! Nechceme se tam vypravit a podívat se zblízka?“ Bohatí se nechali dovézt, chudí šli pěšky, ale cesta se zdála nekonečně dlouhá. Když dorazili k množství vrb na okraji lesa, odpočinuli si tam, zadívali se na dlouhé větve a uvěřili, že jsou už opravdu „v zeleni“.
Cukrář z města si tam postavil stan. Přijel i druhý cukrář a nad svůj stan pověsil zvon – napuštěný dehtem, aby snesl déšť, a bez srdce. A když se lidé vraceli domů, říkali, že to bylo „romantické“, a tím mysleli něco docela jiného než šálek čaje.
Tři lidé ujišťovali, že pronikli až na samý konec lesa a že po celou dobu slyšeli onen zvláštní zvuk – ale připadalo jim, jako by vycházel z města. Jeden o tom dokonce napsal píseň a říkal, že zvon zní jako hlas matky k milému, chytrému dítěti; žádná melodie prý není krásnější než jeho zvuk.
O zvláštním tónu se doslechl i císař země. Prohlásil, že ten, kdo skutečně zjistí jeho původ, získá titul „Světového zvoníka“ – i kdyby se nakonec ukázalo, že žádný zvon neexistuje.
Mnozí se tedy vydali do lesa v naději na dobré zaopatření. Ale jen jediný se vrátil s jakousi teorií. Nikdo nepronikl dost hluboko – ani on. Tvrdil, že zvuk pochází z obrovské sovy v dutém stromě, z „moudré sovy“, která neustále tluče hlavou do kmene; zda tón vydává její lebka, nebo dutý strom, prý ještě nemůže říci s jistotou. Byl jmenován Světovým zvoníkem a rok co rok psal malé pojednání o sově – a lidé tím nezmoudřeli o nic víc než dřív.
Nastal den konfirmace. Kazatel mluvil tak krásně a vroucně, konfirmandi byli hluboce pohnuti – byl to pro ně velký den: z dětí se měli rázem stát dospělými a jejich dětská duše měla jakoby přeletět do osoby rozumnější. Slunce zářilo. Konfirmandi vyšli z města ven a z lesa se ozval zvlášť silný zvuk velkého, neznámého zvonu. Všichni dostali chuť se tam vydat – až na tři.
Jedna dívka spěchala domů vyzkoušet si plesové šaty – právě ples a šaty byly důvodem, proč se letos konfirmace účastnila. Druhý, chudý chlapec, měl půjčený konfirmační kabát a boty hostinského syna a musel je včas vrátit. Třetí říkal, že nikdy nechodí na cizí místa bez rodičů a že se vždycky choval slušně – a tak chce zůstat i jako konfirmand, ať se mu smějí nebo ne.
Ti tři tedy nešli. Ostatní se rozběhli. Slunce svítilo, ptáci zpívali, konfirmandi zpívali s nimi a drželi se za ruce – neměli ještě žádné úřady ani povinnosti, byli prostě všichni konfirmandi před Bohem.
Brzy se však dva nejmenší unavili a vrátili se zpátky do města. Dvě děvčátka si sedla a začala plést věnečky – ani ony nešly dál. A když ostatní dorazili k vrbám, kde měl cukrář postavený stan, zvolali: „Jsme přece tady venku; ten zvon vlastně vůbec neexistuje – to je jen něco, co si člověk namlouvá!“
Vtom se z hlubiny lesa ozval zvon krásně a slavnostně. Čtyři nebo pět dětí se rozhodlo pokračovat ještě dál. Les byl tak hustý, tak plný listí! Bylo opravdu těžké pronikat kupředu. Lesní lilie a sasanky rostly vysoko, povíjnice a ostružiní visely v dlouhých girlandách ze stromu na strom, kde slavíci zpívali a sluneční paprsky si hrály. Bylo to nádherné. Ale pro dívky to nebyla cesta – roztrhaly by si šaty. Ležely tam velké balvany porostlé mechem všech barev, čerstvá pramenitá voda vyvěrala a nádherně zněla: „kluk-kluk“.
„Tohle ještě nebude ten zvon,“ podotkl jeden konfirmand. Lehl si a naslouchal. „To by se mělo prozkoumat!“ Zůstal tam a nechal ostatní jít dál.
Dorazili k chaloupce z kůry a větví. Nad ní se rozkládal strom s planými jablky, jako by na střechu porostlou kvetoucími růžemi spouštěl své požehnání; dlouhé větve se skláněly kolem štítu a na něm visel malý zvon. Mohl to být on? Všichni se shodli, že ano – kromě jednoho. Ten říkal, že je zvon příliš malý a jemný, než aby ho bylo možné slyšet z takové dálky, a že tóny, které pohnou lidským srdcem, znějí docela jinak. Byl to králův syn a ostatní podotkli, že ten chce být vždycky nejchytřejší.
Nechali ho tedy jít samotného. Jeho nitro se naplňovalo samotou lesa. Ještě stále slyšel malý zvon, který ostatní těšil, a občas, když vítr přinesl zvuk od cukrářova stanu, rozeznal i zpěv při čaji. Ale hluboké údery velkého zvonu zněly silněji – brzy to bylo, jako by je doprovázely varhany. Zvuk přicházel zleva, od strany srdce.
V křoví to zašustilo a před královým synem stanul malý chlapec – chlapec v dřevácích a v tak krátkém kabátci, že bylo dobře vidět, jak dlouhá má zápěstí. Znali se; byl to právě ten konfirmand, který s ostatními nemohl jít, protože se musel vrátit domů a odevzdat konfirmační kabát a boty hostinskému synovi. To už udělal, a pak vyšel sám, ve svých dřevácích a chudém oblečení, protože zvon zněl tak silně a hluboce, že prostě musel ven.
„Můžeme přece jít spolu!“ poznamenal králův syn. Ale chudý konfirmand v dřevácích se zarděl. Pohrával si s krátkými rukávy kabátku a řekl, že se bojí, že by nestačil tak rychle jít; a kromě toho se domnívá, že zvon je třeba hledat napravo, protože tam má místo vše vznešené a velkolepé.
„Tak se nejspíš vůbec nepotkáme!“ odvětil králův syn a přikývl chudému chlapci, který se pustil do nejhlubší a nejtemnější části lesa, kde trny trhaly jeho chatrné šaty a rozrývaly mu tvář, ruce i nohy do krve. Králův syn dostal také několik pořádných šrámů, ale slunce mu přece jen svítilo na cestu – a toho budeme dál následovat, neboť to byl chlapec čiperný.
„Zvon musím najít,“ prohlásil, „i kdybych měl dojít na konec světa.“
Oškliví opičáci seděli nahoře v korunách a cenili na něj všechny zuby. „Máme ho zmlátit?“ volali. „Máme ho seřezat? Je to králův syn!“
Ale on šel neúnavně dál, hlouběji a hlouběji do lesa, kde rostly ty nejkrásnější květiny. Stály tam bílé hvězdovité lilie s krvavě červenými prašníky, nebesky modré tulipány třpytící se ve větru a jabloně, jejichž jablka vypadala docela jako velké lesklé mýdlové bubliny – jen pomyslete, jak musely ty stromy v slunečním světle zářit! Všude kolem byly nejjemnější zelené louky, kde si v trávě hráli jelen a laně; rostly tam vznešené duby a buky, a když měl některý strom prasklinu v kůře, vyrůstala z ní tráva a dlouhé úponky. Byly tu také rozsáhlé části lesa s tichými jezírky, v nichž pluly bílé labutě a mávaly křídly.
Králův syn se často zastavoval a naslouchal. Nejednou se mu zdálo, že k němu zvon zní z některého z těch jezírek; ale pak poznal, že to není odtud, že se ozývá ještě hlouběji v lese.
Slunce mezitím zapadalo; vzduch se zbarvil do ohnivě červena. V lese bylo tak ticho, tak hluboké ticho, že klesl na kolena, zazpíval svou večerní píseň a podotkl: „Nikdy nenajdu to, co hledám! Slunce zapadá, přichází noc, temná noc. Ale snad ještě jednou uvidím ten kulatý rudý kotouč, než zmizí za obzor. Vylezu tam na ty skály – jsou vysoké jako největší stromy!“
Chytil se lián a kořenů a šplhal po mokrých skalách, kde se svíjely vodní zmije a kde na něj ropuchy jakoby štěkaly. Ale vyšplhal vzhůru dřív, než slunce — z té výšky viděno — docela zapadlo.
Ach, jaká nádhera! Před ním se rozprostíralo moře, to velké, krásné moře, jež vrhalo dlouhé vlny na pobřeží, a slunce tam v dálce, kde se stýká nebe s mořem, stálo jako velký, zářící oltář. Vše se slévalo v žhnoucích barvách; les zpíval, moře zpívalo – a jeho srdce s nimi.
Celá příroda byla velkým posvátným chrámem, kde stromy a plující oblaka tvořily sloupy, květiny a tráva sametovou tkanou klenbu a samo nebe velikou kopuli. Nahoře hasnuly rudé barvy, jak slunce mizelo, ale rozžínaly se miliony hvězd; zářily miliony diamantových lamp. A králův syn rozevřel náruč k nebi, k moři i k lesu.
Tu náhle z postranní stezky přišel chudý konfirmand v krátkých rukávech a dřevácích – dorazil sem právě včas, svou cestou.
Vyběhli si vstříc a vzali se za ruce v tom velkém chrámu přírody a poezie. A nad nimi zazněl neviditelný posvátný zvon; blažení duchové je obletovali v tanci jásavého haleluja!
Pozn. red.: Text vychází z německé edice Andersenových pohádek „Sämmtliche Märchen“ („Veškeré pohádky“) z roku 1862, která byla za autorova života jedním z oficiálně používaných vydání.
–etg–
