Evropská unie právě řeší nejdůležitější rozpočet posledního desetiletí – víceletý finanční rámec na období let 2028 až 2034. Podle českého europoslance Luděka Niedermayera z Evropské lidové strany půjde o střet, který určí budoucí konkurenceschopnost i bezpečnost Evropy.
V rozhovoru pro Epoch Times Slovensko vysvětluje, proč už není prostor pro staré priority, nebo jak mohou země jako Slovensko či Česká republika získat – či naopak bolestivě ztratit – a co bude rozhodovat o tom, kdo v Evropě uspěje v nejbližších desetiletích. Varuje také před odklonem od evropských hodnot, který se podle něj neděje náhodou, ale je politickým projektem.
Epoch Times Slovensko: Jak hodnotíte kompromisy při tvorbě nového víceletého finančního rámce Evropské unie? Které oblasti jsou podle vás v rozpočtu nejvíce podhodnocené, a které jsou naopak financovány až příliš štědře?
Luděk Niedermayer: Především jsme teprve na začátku schvalování tohoto rozpočtu. Struktura, která se výrazně změnila, vyvolala silné emoce, ale zdá se mi, že Komise první protitlak ustála. A zásadní otázka zní, zda evropští politici a případně i občané chtějí, aby se rozpočet výrazně zmodernizoval.
Modernizace znamená menší jistoty pro tradiční příjemce, složitější úvahy členských států ohledně čisté pozice… Ale zároveň by měla vést k tomu, aby prostředky z evropského rozpočtu byly využívány tak, aby Evropě co nejvíce pomohly. A právě v této fázi podle mě jsme. Nyní se bude výsledek dolaďovat. Určitě nás čekají velmi složitá politická jednání v Parlamentu, ale zejména v Radě.
Které evropské programy by mohly být pro Česko a Slovensko v nejbližším období klíčové z hlediska modernizace ekonomiky?
Myslím, že nejtěžší bude rozhodnout o tom, jak využít větší flexibilitu na úrovni členského státu a do čeho ty peníze skutečně vložit. Protože bezpochyby dojde k ostrému střetu mezi oblastmi, jako je koheze a zemědělská politika, a prioritami, jako je konkurenceschopnost a v kratším horizontu obrana.
Zatímco dříve se tento konflikt řešil už při tvorbě rozpočtu, protože byl pevně rozparcelovaný, nyní se bude odehrávat až při rozhodování členských zemí v dialogu s Komisí. Myslím si, že největší otázkou pro členské státy bude poměr investic – těch krátkodobých, politicky atraktivních, a těch dlouhodobých, které mohou zvýšit prosperitu, bezpečnost či stabilitu zemí.
Jaké největší chyby podle vás dělají Česko, Slovensko a další země regionu při využívání evropských fondů?
Netroufám si to plně hodnotit. Často se říká, že systém je málo odolný vůči zneužívání prostředků, ne-li kriminalitě. To je ale podle mě otázka pro soudy, aby v tom udělaly jasno, ne pro politiky. Každopádně si myslím, že z objemu těch peněz jsme měli získat mnohem víc – zejména v oblastech, které jsou na první pohled viditelné, jako je infrastruktura. Vysokou laťku v tomto směru nastavuje Polsko, které svou infrastrukturu skutečně zásadním způsobem zmodernizovalo.
Například v oblasti školství mám pocit, že Česká republika je na tom lépe než Slovensko. Ve zdravotnictví jsme podle mě také získali hodně. Co ale platí pro naše země i pro všechny chudší státy, je oblast kvality života. Města a obce prostě vypadají lépe, poskytují lepší služby, ale bohužel se to úplně nepromítá do naší konkurenceschopnosti.
Vidíte ve středoevropském regionu riziko odklonu od evropských hodnot a pravidel, nebo jde jen o politickou rétoriku?
To je přesně to, co někteří politici podporují – odklon od evropských hodnot, který zní vznešeně, ale ve skutečnosti je velmi závažný. Podle mého názoru záleží na tom, zda se ostatní politici proti tomuto trendu postaví a dokážou přesvědčit občany, že Evropa je nesmírně důležitá. Je to skvělý projekt, jsem o tom přesvědčen, a i proto jsem – k vlastnímu překvapení – vstoupil do politiky.
Jaké reformy jsou podle vás nejnaléhavější pro to, aby EU obstála v globální ekonomické konkurenci v příštím desetiletí?
Slovo „reformy“ je velmi široké. Já bych spíše mluvil o tom, jaké úkoly před námi stojí.
Bezpochyby musí Evropa z krátkodobého hlediska zvýšit svou obranyschopnost, protože hrozba ze strany Ruska je úplně jiná než dřív – dokazují to i vraždy civilistů na Ukrajině. To je tedy zcela jasný úkol.
Když se mluví o reformách, obvykle jde o věci, jako je zlepšení trhu práce, kde má Evropa opravdu velký prostor. Fiskální reformy, které postaví veřejné finance na udržitelnou trajektorii – to všechno jsou velmi důležité věci. Mám ale pocit, že o budoucnosti Evropy zásadně rozhodne to, zda začneme a dokážeme uspět ve strukturální proměně ekonomiky. Takové, která zajistí, aby sektory, jež jsou dnes „hnacím motorem“ světového růstu – technologie a umělá inteligence – byly v Evropě dostatečně zastoupené a využívané.
A to není úkol pro vlády v tom smyslu, že by určovaly, kdo kam investuje, ale mohou vytvořit potřebné iniciativy a hlavně by neměly dělat nic, co by tuto transformaci ekonomiky blokovalo.
Kam by se podle vás měla EU posunout v otázce společného financování – například společných evropských daní či většího podílu vlastních zdrojů?
Myslím, že postavit to tak, že bychom se měli posunout směrem k evropským daním a velkým vlastním zdrojům, je politicky téměř „mission impossible“, jakkoli by to mohlo dávat smysl. Mám pocit, že méně ambiciózní a zároveň lépe vysvětlitelný cíl by spočíval v tom, že si určujeme opravdu velké, zásadní oblasti, které musíme společně rychle posílit, a právě ty budeme dělat společně a společně je financovat.
V této souvislosti se samozřejmě nabízí oblast obrany. Myslím si, že pokud by se Evropa spojila, část obrany vytvářela společně a společně ji financovala, dostali bychom se k mnohem vyšší úrovni obranyschopnosti za méně peněz. A to je něco, co by bezpochyby pomohlo všem Evropanům.
Měla by EU výrazně zvýšit investice do výzkumu a inovací, i kdyby to znamenalo radikální změnu rozpočtových priorit?
Nabízí se odpověď „ano“, ale není to tak jednoduché.
Zkušenost ze Slovenska, Česka i dalších zemí ukazuje, že ne všechny peníze investované do vědy, výzkumu a inovací skutečně přinášejí výsledky. Dnes žijeme ve světě, kde vítěz bere vše. To znamená, že financování průměrného výzkumu přináší jen velmi malý efekt.
Ukazuje se, že náš problém nespočívá ani tak v tom, že bychom do výzkumu a inovací investovali příliš málo veřejných prostředků, ale v tom, že firemní investice jsou nízké a zejména strukturálně směřují do oblastí, které neslibují posílení ekonomického růstu a celkové ekonomiky. Mám tedy pocit, že tato otázka je mnohem složitější. Je zřejmé, že o úspěchu zemí v horizontu několika desetiletí rozhodne především kvalita pracovní síly – lidský kapitál spojený s inovacemi, vědou a výzkumem.
Děkujeme za rozhovor!
