Komentář
Nyní je zřejmé, že americký prezident Donald Trump se ve své nové Národní bezpečnostní strategii domnívá, že Čínská lidová republika (ČLR) představuje hrozbu; zároveň je tento režim v procesu zániku.
Co tedy bude následovat? A co to znamená pro zbytek světa?
Komunistická strana Číny (KS Číny) vedená Xi Jinpingem už podle tohoto pohledu fakticky nevykonává moc. Xi Jinping vládl přibližně dvanáct let, než byl zatlačen do stavu relativní bezmoci.
Ke konci roku 2025 se kolaps komunistické Číny stal nepopiratelným.
Zároveň platí, že koncem roku 2025 už ČLR nebyla hlavní ekonomickou ani vojenskou mocností, jakou se v předchozích letech stala. Disponuje už jen dostatečnou vahou k tomu, aby po několik nadcházejících let působila jako narušující prvek; možná ani to ne.
Nastal tedy čas začít znovu hodnotit globální rovnováhu sil, a to nejen kvůli implozi ČLR a KS Číny. Spojené státy se rovněž vydaly cestou posilování globální dominance, avšak při současné hluboké vnitřní rozdělenosti. Evropská unie se nacházela v prohlubujícím se ekonomickém, sociálním a strategickém úpadku a rozkladu a dosud prosperující státy, jako Spojené království, Austrálie a Kanada, čelily stavu, který by mohl být konečný, nebo (přinejmenším) vážný.
Síla a stabilita středně velkých států, jako jsou Turecko, Írán, Egypt, Pákistán a Nigérie, byla sporná a globální přeskupování sil naznačovalo, že se „samospádem“ zrodí nový světový řád. Dokonce i zdánlivě nadějné státy, jako Saúdská Arábie a Indie, čelily obtížím a všechny by byly vystaveny následným dopadům hospodářského kolapsu Číny. Stejně tak by bylo vážně zasaženo i Rusko.
Ke konci roku 2025 bylo stále jen málo těch, kteří byli ochotni připustit, že se ČLR již ekonomicky zhroutila. Prognóza, podle níž by pevninská Čína měla v roce 2026 snížit výrobu oceli o 50 procent, však jasně ukázala realitu situace, zejména pro vývozce železné rudy, jako jsou Austrálie a Brazílie.
Zároveň však zdroje ČLR ubývají. Čína začala dovážet některé „vzácné zeminy“, které následně znovu vyváží do světa, což naznačuje slábnoucí kontrolu nad tímto strategickým aktivem. Dovoz ropy se v listopadu meziročně zvýšil o 4,5 procenta, což představovalo nejvyšší úroveň za posledních 27 měsíců, přičemž dovoz z Ruska klesl. To vše navzdory hospodářskému kolapsu, který by měl tlak na energetické zdroje naopak zmírňovat. Žádný z ukazatelů se pro ČLR nevyvíjí správným směrem.
Velká část globální restrukturalizace v letech 2025–26 je ve skutečnosti spojena s ekonomickým chaosem vyvolaným kolapsem ČLR. Nešlo o náhlý či jasně vymezený okamžik, který by bylo možné připsat jedinému datu nebo kroku, ale spíše o nahromadění kroků a symptomů, jejichž kořeny sahají desetiletí zpět. Opakované upozorňování na úpadek ČLR jako strategické mocnosti, ekonomického giganta či vojenské hrozby nevyvolávalo žádné znepokojení u států závislých na čínských investicích.
Došlo k dobrovolnému vypnutí logického uvažování, které by za běžných okolností odpovídalo chování osoby závislé na omamných látkách.
Autor těchto řádků zaznamenal již v letech 2006–07 signály, že se ČLR nebude schopna udržet po roce 2025 jako velmoc, kterou se rozhodla stát. Důvodem, proč to v roce 2007 výslovně uvedl ve studii Austrálie 2050: Zkoumání stavu země, výhledu a možností pro první polovinu 21. století, bylo zjištění, že Čínská lidová republika zanedbala zajištění základů stability dříve, než se jako „stát střelného prachu“ pokusila usilovat o vojenskou rovnost či dominanci ve světě.
Nepodařilo se jí zajistit vnitřní zásobovací linie potravin, vody ani energie a současně se pokusila zastrašovat státy, které měly vliv na čínské dodávky potravin, vody a energie. Takový stav, a to v takovém rozsahu, vedl k pádu Západořímské říše, když se izolovala od svého původně vnitřního, a do té doby efektivního, zásobování obilím z Egypta.
To ovšem neznamená, že by se ČLR – nebo přesněji řečeno budoucí Čína – nemohla znovu vzchopit a obnovit. Nejde však o krátkodobou perspektivu. Hlavním problémem při snaze provést dnes analýzu nové globální architektury „od čistého listu“ není samotná ČLR, ale skutečnost, že velká část světa nahlíží současnou realitu prizmatem zastaralých představ a myšlenkových rámců vytvořených kolem starých mýtů a polopravd.
To vede k chybnému rozdělování zdrojů v oblasti obrany, diplomacie a technoekonomické politiky.
Ke konci roku 2025 bylo třeba uznat několik skutečností.
Zmenšující se ekonomika a populace
Čínská lidová republika již možná není – pokud vůbec kdy byla – „druhou největší ekonomikou světa“. Její velikost byla určována statistickými interpretacemi, jako je hrubý domácí produkt, nikoli skutečnou silou či bohatstvím, a to ani v přepočtu na obyvatele.
Žádné z oficiálních statistik nelze brát bezvýhradně vážně a je třeba předpokládat, že všechna tato čísla a tvrzení byla zkreslena tak, aby vyhovovala politickým cílům vládnoucí KS Číny. To se týká i počtu obyvatel Číny, který je nadále uváděn přibližně na úrovni 1,4 miliardy lidí. Existuje však dostatek vizuálních i ekonomických náznaků, že skutečný počet obyvatel by mohl být hluboko pod hranicí jedné miliardy, možná dokonce jen kolem 500 až 600 milionů.
Ztráta moci Xi Jinpinga
Xi Jinping – který si ke konci roku 2025 stále formálně ponechával tituly „generální tajemník“ KS Číny, „předseda“ Ústřední vojenské komise a „prezident“ ČLR – byl fakticky odsunut na okraj a stal se bezmocným, s výjimkou určité schopnosti narušovat mezinárodní prostředí prostřednictvím prohlášení takzvané „vlčí válečnické“ diplomacie.
To navíc probíhalo souběžně s kolapsem samotného čínského komunistického režimu, a to především proto, že Xiovi oponenti uvnitř strany příliš dlouho otáleli s jeho otevřeným zpochybněním. Následně se všichni aktéři soupeřící o moc – včetně Xi Jinpinga a jeho zbylých loajalistů, Čínské lidové osvobozenecké armády (LOA), reformistů i stranických veteránů – shodli na snaze udržet zdání, že strana zůstává „u moci“, přestože hospodářský a společenský kolaps se stal nevratným.
Ke konci roku 2025 se realita vyjasnila. Armáda pod vedením místopředsedy Ústřední vojenské komise, generála Zhang Youxiaa, diskutovala o tom, jak dospět k řešení, které by zajistilo, že armáda už nebude pěšákem v rukou politického vůdce. Pokud totiž, jak kdysi prohlásil Mao Ce-tung, vychází moc z hlavně pušky a Zhang by tuto „pušku“ ovládal, pak by jedinou cestou k zachování nominální vlády KS Číny v roce 2026 byla dohoda se Zhangem.
Slabá armáda
LOA ke konci roku 2025 soustředila veškeré své zdroje na kontrolu vlastní země a nemohla si dovolit ohrozit tuto snahu zapojením do „zahraničních vojenských dobrodružství“, která by měla odvádět pozornost obyvatel od vnitřních hospodářských potíží. Z hlediska strategie se navíc ukazovalo, že LOA není schopna vytvořit soudržnou sílu, jež by dokázala vést jakýkoli významný vojenský konflikt v zahraničí, včetně války proti Vietnamu, natož proti Japonsku nebo Čínské republice (Taiwanu).
Přesto má LOA ve svém arzenálu dostatečné množství jaderných zbraní a balistických či hypersonických raket na to, aby jí zahraniční mocnosti ponechaly volnou ruku k tomu, co považuje za nutné na pevninské Číně. Korupce, nadměrná politizace armády ze strany KS Číny a Xi Jinpinga i technické nedostatky zajistily, že se armáda nedokázala proměnit v důvěryhodnou globální vojenskou sílu; moc a prestiž, které si vybudovala, se rozplynuly.
Rusko
Rusko, jež si obvykle dává pozor, aby otevřeně neodhalovalo svůj postoj vůči Číně, se v říjnu a listopadu postavilo na stranu generála Zhang Youxiaa jako skutečné mocenské autority v ČLR.
Zhangovi byly při jeho návštěvě Moskvy ve dnech 20. – 21. listopadu poskytnuty protokoly náležející hlavě státu, což výrazně přesahovalo pocty, kterých se dostalo premiérovi Li Qiangovi při jeho pobytu v Moskvě ve dnech 17. – 18. listopadu. Šlo o cílené a veřejné ponížení Xi Jinpinga ze strany ruského prezidenta Vladimira Putina. Zároveň to ukázalo, že Rusko nyní není – pokud vůbec kdy bylo – „mladším partnerem“ v tichém spojenectví s ČLR.
Předrevoluční stav
Stejně jako v Rusku před převratem v roce 1917, který vyústil v občanskou válku, nebo ve třinácti britských koloniích Severní Ameriky v roce 1776, i v dalších historických případech se situace uvnitř Číny ke konci roku 2025 vyznačovala tím, že ve společnosti stále existovaly rozsáhlé oblasti „normality“ a produktivity. Dynamické prvky pevninské čínské společnosti se však nacházely ve stavu nestability a úzkosti v důsledku nezaměstnanosti, chudoby a bezdomovectví.
V důsledku toho bylo možné zemi – zejména v souvislosti s rozsáhlým návratem „migrujících (venkovských) pracovníků“ z měst zpět do jejich vesnic – označit za stát v předrevolučním stavu. Je třeba připomenout, že po smrti císařovny vdovy Cixi dne 15. listopadu 1908 to byly právě nepokoje mezi venkovskými „migrujícími pracovníky“ v čínských městech, které využily kolaps dynastie Qing a zažehly občanskou válku, jež byla zastavena – nikoli však vyřešena – v roce 1949.
Bezprostředním důsledkem kolapsu ČLR v roce 2026 je skutečnost, že země pravděpodobně nebude schopna získat zpět investice, které vložila do budování iniciativy Pás a stezka, což zadluženým státům poskytne určitý prostor k úlevě. Cizinci, kteří drželi státní dluhopisy dynastie Qing, rovněž přišli o své investice v důsledku kolapsu a revoluce.
Sázky a investice se stávají ztrátovými ve chvíli, kdy strategická realita získá přednost. Zároveň však skončily i rozsáhlé hospodářské výhody, které Čína po celém světě uplatňovala nákupem potravin, energie a surovin od dodavatelských zemí a hotových výrobků od dalších států. Země jako Austrálie, Brazílie či Rusko – a další – tak zůstaly bez odbytu pro své vývozy.
Důsledky tohoto ukončení obchodu by se projevily až v roce 2026, a ačkoli ČLR byla z velké části nahrazena v globálním dodavatelském řetězci, dopad na globální bohatství by byl takový, že by došlo k poklesu poptávky.
Kolaps ČLR
Právě domnělá „rostoucí síla“ ČLR po dlouhou dobu určovala odhady hrozeb pro velkou část světa a mnohé státy se zásadním způsobem snažily definovat vlastní identitu podle významu svého protivníka. Pro řadu zemí to byla ČLR; pro jiné to zároveň znamenalo snahu považovat Rusko za pokračování Sovětského svazu.
Jinými slovy, v období po studené válce se západní státy definovaly nikoli podle svých vlastních atributů, ale podle kalibru svých protivníků. Pokud by však v polovině roku 2026 ani Čína, ani Rusko nepředstavovaly takovou hrozbu, jakou je vykreslovala média, jak by se pak projevovaly budoucí aliance a obranné postoje?
Kolaps Sovětského svazu v letech 1990–91 byl natolik zjednodušeně vykreslován jako velké vítězství „Západu“, že v době, kdy vedení Ronalda Reagana ve Spojených státech předávalo moc Georgi H. W. Bushovi a Margaret Thatcherová odcházela z funkce ve Spojeném království, Západ vyhlásil takzvanou „mírovou dividendu“. Tato „dividenda“ zahrnovala nejen snižování výdajů na obranu, ale také úplnou ztrátu soudržnosti či věrohodnosti při hodnocení hrozeb, což vše vedlo k oslabení západní identity a jednoty.
Kolaps ČLR, který byl kvůli jejím vlastním slabinám předpovídán více než deset let, však byl již v roce 2025 líčen výhradně jako vítězství Spojených států, nesdílené s žádnými dalšími zeměmi. Jak tedy Spojené státy v nadcházejících letech využijí – nebo jak vůbec mohou využít – obraz „jediné zbývající supervelmoci“?
Americký prezident George W. Bush (2001–2009) vnímal Spojené státy jako globální mocnost, čímž jim chybělo jasné strategické zaměření. Když 11. září 2001 došlo k teroristickým útokům organizace al-Káida proti Spojeným státům, Bush vyhlásil „válku proti teroru“ a tím povýšil vůdce al-Káidy Usámu bin Ládina na úroveň supervelmoci. Bin Ládin tak v tomto smyslu významně definoval Spojené státy.
Jak se budou Spojené státy definovat po éře ČLR? A jak budou spojenci Spojených států vnímat Ameriku v situaci, kdy nebude zřejmá žádná jasná hrozba vůči „Západu“? Dokáže Donald Trump přesvědčit velkou část světa – jak by k tomu bylo zapotřebí – o odůvodnění, které povede mezinárodní společenství k přijetí americké převahy v nepřítomnosti konkrétní hrozby?
Nová Trumpova doktrína, zveřejněná ve formě Národní bezpečnostní strategie, záměrně nevymezuje žádného strategického protivníka Spojených států. To lze považovat za odvážný krok, jímž Spojené státy vymezují svůj účel jako vlastní étos, nikoli jako reakci na hrozbu.
Tímto přístupem Trump již deklaroval konec éry ČLR a KS Číny a Ameriku definovanou sebe samou. Dokáže tato strategie přežít Trumpa?
Nejprve však nastane chaos po pádu Čínské lidové republiky.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
