Komentář
Zadržení Nicoláse Madura ozbrojenými silami Spojených států si vynutilo přehodnocování strategií po celém světě. Vládní i podnikatelské elity v Evropě, na Blízkém východě, v Asii a samozřejmě v Latinské Americe musely přehodnotit své vojenské, diplomatické, ekonomické i finanční plány.
Zvlášť silně pocítil otřes Peking – ekonomicky a především v ambici vůdce Komunistické strany Číny (KS Číny) Xi Jinpinga dosáhnout globální dominance jüanu. Než se příslovečný prach usadí, ještě to chvíli potrvá, ale některé aspekty čínských problémů už se začínají rýsovat.
Vzhledem k záplavě inkoustu a pixelů, které už byly věnovány vojenské operaci a trestním obviněním vzneseným proti Madurovi, nemá smysl je zde znovu rozebírat. Spekulace o dalších vojenských a diplomatických krocích Pekingu je lepší přenechat těm, kteří mají speciální odbornost. Je však možné říci mnoho o tom, jak nedávné události rozvrátily pekingské ekonomické, finanční a měnové plány.
Vystupují tři hlavní rysy pekingské situace. Za prvé, Venezuela je hluboce zadlužená vůči čínskému režimu, jeho státním podnikům i několika soukromým firmám. V tuto chvíli není jasné, zda bude tento dluh splacen a jakým způsobem bude obsluhován. Za druhé, Maduro některé z těchto dluhových závazků plnil dodávkami ropy do Číny, což může pokračovat, ale nyní je to v rukou Washingtonu. Za třetí, Madurův režim ve Venezuele napomáhal Xiho ambici učinit z jüanu globální měnu. Tato pomoc je u konce.
Finanční expozice Číny rozhodně není zanedbatelná. Ihned poté, co Peking obdržel zprávu o washingtonském kroku, vyzval nejvyšší čínský finanční regulátor – Národní správa finanční regulace – banky a další významné věřitele, aby nahlásili svou expozici vůči Venezuele a přijali kroky k monitorování rizik.
Oficiální zdroje nabízejí jen málo údajů o celkových částkách, ale Centrum pro strategická a mezinárodní studia odhaduje čínské úvěry ve Venezuele na ekvivalent 62 miliard dolarů, což je více než polovina veškerých čínských půjček v Latinské Americe. Komplikace s takovou sumou by nebyly maličkostí za žádných okolností, natož v situaci, kdy čínské finance stále trpí dozvuky probíhající realitní krize a zápasem místních vlád o splácení vlastních dluhů.
Velká část úvěrové expozice leží u Čínské rozvojové banky a je navázána na venezuelské projekty v energetice, přístavech a telekomunikacích. Čínská národní ropná společnost (CNPC) se ujala vedení energetických podniků, často ve společných podnicích se státní venezuelskou společností Petróleos de Venezuela (PDVSA).
Velká část investic do infrastruktury, zejména do přístavních zařízení, přichází prostřednictvím iniciativy KS Číny Pás a stezka, zatímco společnost Huawei Technologies provozuje v zemi sítě 4G. Čínská firma ZTE vyvíjí venezuelskou „Vlasteneckou kartu“, národní průkaz totožnosti umožňující občanům přístup k veřejným službám – a bezpochyby také nástroj sledování, což je oblast, v níž má KS Číny značné zkušenosti.
Navzdory všem těm dluhům je venezuelská ropa relativně bezvýznamnou záležitostí – pro Čínu i globálně. Kvůli letům zanedbávání za Madura a jeho předchůdce Huga Cháveze země těží málo, přestože sedí na největších prokázaných zásobách ropy na světě. Zatímco na vrcholu slávy Venezuela těžila kolem tří milionů barelů denně pro prodej na světových trzích, dnes podle Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) těží pouhých 934 tisíc barelů denně.
Přestože smlouvy zavazovaly Venezuelu posílat do Číny jeden milion barelů denně, v poslední době posílala v rámci barterové dohody jen 470 tisíc barelů denně na obsluhu obrovského dluhu země. To z Číny možná činí největšího venezuelského odběratele ropy, ale pro Čínu samotnou tento tok představuje jen malých 4,5 procenta jejích námořních dovozů. Pokud by Washington tuto dodávku přerušil – a to zdaleka není jisté – Čína by ztrátu snadno nahradila dodávkami z Ruska, ale tím by zmařila pekingské snahy o diverzifikaci dodavatelského řetězce.
Ještě znepokojivější než ropa – a dokonce i než dluh – je pro Peking ztráta partnera při internacionalizaci jüanu. Venezuela oceňovala svou ropu v jüanech, nikoli v dolarech, jak to dělá většina producentů, a veškerý svůj mezinárodní obchod prováděla v jüanech. Tyto praktiky podporovaly Xiho ambici vyzvat americký dolar jako hlavní prostředek mezinárodních směn a nakonec dolar vytlačit jako hlavní světový uchovatel hodnoty – to, čemu bankéři a ekonomové říkají „globální rezerva“.
Ať už se Washington rozhodne ohledně venezuelské ropy jakkoli, oceňování se vrátí k dolarům, což posílí roli dolaru jako hlavního světového směnného prostředku a výrazně sníží status čínského jüanu.
Na širší úrovni tyto nedávné události vyvolávají otázky o budoucnosti čínského pronikání do Latinské Ameriky. Někteří naznačují, že latinskoamerické vlády, znepokojené agresivitou Washingtonu, se obrátí k Číně jako k jakémusi valu proti moci USA.
Jiní s větší přesvědčivostí tvrdí, že kroky Washingtonu ve Venezuele odradí čínské investory od vstupu do Latinské Ameriky a zároveň přimějí latinskoamerické vlády váhat s navazováním čínských vazeb. Peking oznámil, že navzdory washingtonským krokům neustoupí ze svých latinskoamerických snah ani o píď.
Jak daleko se však Čína v Latinské Americe dostane, bude záviset méně na odhodlání Pekingu než na reakcích samotné Latinské Ameriky – a ty zůstávají vysoce nejisté. Ostatně v těchto raných dnech zůstává vysoce nejistá celá situace.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
